Richard

Už od včerejšího večera jsem byl naštvaný. Nechápal jsem to. Za Boha jsem to nechápal. Co jsem udělal, že šli po mém životě. Snažil jsem se potomkům mágů zajistit život, který mohli vést. Život rovný obyčejným lidem. Už i můj otec se jim ho snažil zařídit a povedlo se mu to, jenže jemu nikdy neusilovali o život. Ani se ho nesnažili otrávit. Zatraceně, to mě už nemohli zabít ostřím meče než použít jed a malého kluka k vykonání pomsty?

„Nesoustředíš se," napomenul mě Michael, když jsem opět nevykryl jeho úder ani nestihl včas uhnout, což se mi vrátilo ránou na paži. Ještěže jsem si sundal košili, jinak by ze mě služky měli radost, že musí čistit košili od krve.

„Stále myslíš na ten večer?" zeptal se mě. Protočil jsem meč v ruce a zadíval se na Michaela.

„Proč museli použít jed a ještě k tomu malého kluka? Kluka a jed. Myslel jsem, že tuhle metodu použije jen žena, ale tomu jsem nevěřil. Nebo jestli mě chtěla zabít žena, tak to bylo vše jen horší. Sakra, ani mému otci nikdo neusiloval o život. Co jsem mágům udělal? Co? Zákony se po celá staletí tvořily tak, aby jim vyhovovaly a tohle je vděk za celé ty roky práce o jejich zapojení do společnosti?"

„No zrovna nejlépe ho neprojevili." Zamračil jsem se na Michaela, který se začal prohlížet v čepeli meče.

„To jako vážně?"

„Co? To ti mám říct, to jsou, ale zrůdy hned je všechny vyvraždi? Jo to by jejich nenávist vůči tobě určitě utišilo."

„Proč já se s tebou vůbec přátelím?"

„Protože jsem jediný, kdo po tobě nic nechce a dokáže tě vyslyšet, i když si stěžuješ, že tě žena, kterou jsi po pět let miloval už nechce."

„Tak to neřekla," bránil jsem ji.

„Tak jak to tedy řekla? Počkej znám ji. Bude to něco s povinností vůči království a tobě coby krále." Opět jsem si vzpomněl, proč ho mám rád jako přítele. Nejenže se trefil přímo přesně, ale taky mi aspoň na chvíli pomohl zapomenout na to, proč tu se mnou cvičí v souboji i na to co se včera večer stalo.

„Nějak tak," odsouhlasil jsem mu to a uvolnil jsem stisk okolo meče. Zhluboka jsem si povzdechl. „Řekla, že nechce být mou milenkou. Přesněji, že jí být nemůže kvůli ní, mě, království, princezně, prostě kvůli všem."

„Vždy měla srdce na pravém místě. Nebo jen jí Corin moc často vtloukávala její povinnosti do hlavy." Vždy jsem uměl ocenit jeho schopnost zlehčovat věci jako tomu bylo teď. „A teď se snaž, protože se už taky potřebuji procvičit v boji."

Postavil jsem se do bojového postavení a čekal na útok od Michaela. Přenesl jsem váhu na zadní nohu, abych byl připravený vykrýt jeho útok.

„Vaše Veličenstvo," otočil jsem za hlasem a spatřil stát princeznu u vstupu na terasu. Když tu nebyla často jsem terasu používal k vlastním účelům, takže jsem pozapomněl na to, že bych se jí mohl zeptat nebo ji nechat informovat o mojí přítomnosti zde.

Už jsem se chystal k omluvě, když mě Michael praštil bokem meče do ramena.

„Sakra Michaely," vyjel jsem po něm což na jeho tváři vyvolalo úsměv.

„Slovník, můj králi." Ten parchant to udělal schválně, jak jinak.

„Omlouvám se, neměla jsem vás vyrušit," začala se okamžitě omlouvat princezna. Skvělé teď jsem za hulváta a ona za tu špatnou.

„Neomlouvejte se, to já vás měl nechat informovat o své přítomnosti zde," řekl jsem jí rychle na vysvětlení a zamířil za ní. Torin nezaujatě pokračoval nadále v ostření svého meče. Chyběla mi přítomnost Galaenek a jejich zvyk často mluvit a nebo okomentovat nějakou situaci, zatímco oni mlčeli a nic nekomentovali. Naštěstí tu od toho byl Michael, takže jsem o svou zábavu přišel jen částečně.

„Tohle je váš hrad a já..."

„Jste má budoucí žena a toto jsou vaše komnaty. Měl jsem vás informovat a konec debaty," uzavřel jsem to, aby se se mnou nadále nehádala. Princezna se tvářila zaskočeně, až pak sklouzla pohledem níž po mém těle a začala se červenat. Červenání však brzy skončilo a zorničky očí se jí rozšířily, když pohledem zabloudila k mé poraněné paži.

„Jste zraněný," řekla a přejela jemnými prsty k mé paži, aby si krvácející ránu prohlédla.

„Nic to není. Jen škrábnutí," odbil jsem to.

„Víte co takové škrábnutí může způsobit? Posaďte se, podívám se vám na to," přikázala mi princezna. Zadíval jsem se za ni, kde stáli Denej s Nayou opřené o rám dveří a její dvorní dámy, které nás sledovaly s uchváceným pohledem. Už jsem se nadechoval, že ji odmítnu, když po mě Denej vrhla pohled, který by mě zabil, kdyby mohl. Nikdy není dobré si proti sobě poštvat Galaenky kvůli takové prkotině, takže jsem si jen povzdechl a sedl si do pleteného křesla. Bylo nové. Dostal jsem ho hned po korunovaci jako dárek od krále z Doridalu. Přišlo mi, že by sem dobře sedělo a měl jsem pravdu. Sem na terasu se hodilo.

„Arabelo přines mi prosím tu truhličku z třešňového dřeva a přineste mi čistou vodu, k očištění rány a taky nějaký obvaz," rozkázala princezna svým dávám. Obě se poklonily a odešly. Naya odešla s nimi a na verandu vešla lady Sarafine, která podle mých informací dělala princezně ještě vychovatelku. Přišlo mi to zbytečné, obzvlášť k jejímu věku.

„Kde je naše milá Elein. Snad jí po včerejšku není špatně nebo snad ještě spí?" zeptal se pobaveně Michael a schoval si meč do pochvy. Přešel ke stolku s občerstvením a nalil si do poháru vody.

„Musela si něco zařídit," odpověděla mu Denej. Zapomněl jsem se Michaelovi zmínit o jejím plánu najít viníka, který poslal chlapce a teď se mi to s ním přede všemi rozebírat opravdu nechtělo.

„Slyšela jsem o tom co se stalo včera večer," řekla princezna. Jedna ze služebných jí donesla mísu s vodou a čistým plátnem. Namočila plátno do vody a začala mi očišťovat ránu. „Veličenstvo, přiznám se, že vaše zákony ještě pořádně neovládám stejně jako většinu jiných věcí, ale Denej mi řekla, co v takové chvíli toho chlapce čeká. Není poprava příliš velký trest pro malého chlapce?" Stiskl jsem zuby.

„Zákon je zákon," procedil jsem skrz zatnuté zuby a vzpomněl si na Elein klidný hlas včera večer, když mi řekla podobná slova. Věděla, že to nebudu chtít slyšet, ale řekla mi to, i když s tím sama nesouhlasila. Viděl jsem jí to na očích, jenže ona vždy jednala tak jak se po ní žádalo.

„Ale..."

„O tomhle se nebudeme nadále bavit, princezno Fleargine. Je rozhodnuto. Pozítří proběhne poprava." Otázkou však zůstávalo kolik lidí jí podstoupí.

„Rozumím," řekla sklesle princezna a v tichosti mi čistila ránu. Neměl jsem na ni zvyšovat hlas. Věděl jsem, co se říká o jejím otci a mělo mi dojít, že pokud se budu chovat jako on, její přízeň si získat nemusím, ale tohle téma bylo k diskuzi už samo o sobě bolestivé.

„Princezno, Veličenstvo." Zvedl jsem pohled a s radostí zjistil, že se k nám na verandě přidala i teta Loret. „Omlouvám se, že vstupuji bez ohlášení, ale nečekala jsem, že zde budete i vy, i když to jsou vaše komnaty. Joel mi řekla, že se zde v boji cvičí lord Michael s Richardem, chtěla jsem ho překvapit. Místo toho překvapil on mě tím, že se tu odhaluje a nedokáže se procvičit v boji, aniž by se mu něco nestalo." Zvedl se mi koutek úst, když jsem slyšel její výtky. Přešla blíž, aby si prohlédla ránu, kterou princezna zrovna natírala nějakou mastí.

„To nevadí, lady Loret. Jste zde vítaná," odpověděla jí princezna s klidem v hlase. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to nepřekvapilo. Tohle byly její komnaty a teta si sem přišla bez ohlášení, což by má matka sice nebrala v potaz, ale rozhodně to bylo porušení dvorské etikety. „Není to natolik závažné, abych to musela šít. Jen to ještě obváži a jsem hotová.

„Děkuji, Flér," poděkoval jsem jí. Princezna ztuhla v pohybu a já se zalekl, že jsem zase řekl něco špatně, když jí obličej ozdobil malý úsměv a pustila se do obvazování rány.

„Jste velmi šikovná, Výsosti. Richarde, pokud na mě máš chvilku času ráda, bych s tebou mluvila o samotě. Pokud máš tedy čas," požádala mě teta. V jejím hlase jsem zaslechl podtón naléhavosti a nutnosti.

„Samozřejmě. Omluvte nás," řekl jsem a vstal z křesla. Natáhl jsem se po košili s kazajkou a oblékl si je. Následně jsem tetě nabídl rámě a zamířil s ní do uliček mezi rostlinami na terase.

„O čem se mnou chceš mluvit?" zeptal jsem se jí, když jsem měl jistotu, že nás nikdo jiný neuslyší.

„Doneslo se mi co se včera večer stalo na vaší malé soukromé večeři, stejně jako nejspíš i zbytku dvoru a jako tvá teta a osoba, co tě zná, se tě musím zeptat, jak to zvládáš a co hodláš dělat?" Povzdechl jsem si. Další osoba, která to chtěla rozebírat, jenže jí jsem se mohl se vším svěřit.

„Podle zákona mám obvinit malého kluka z velezrady a nechat ho popravit. Stále s tím bojuji a doufám, že je to jen noční můra." Teta se nadechla k odpovědi. „Hlavně neříkej, že je to zákon, a že to musím udělat."

„Pak budu radši mlčet," odpověděla mi klidně a poklepala mi rukou na tu mou. „Jakožto král si teoreticky můžeš dělat, co chceš, prakticky musíš jednat tak, jak uznáš za vhodné. Vládnutí není lehká věc, nikdy nebyla a právě proto potřebuješ okolo sebe lidi, s kterými se musíš nebo můžeš radit. Lidi, kterým nepůjde o vlastní zájem, ale o dobro tvé a království." Znal jsem svou tetu natolik dobře, abych věděl, že za jejími slovy se skrývá něco víc, jelikož použila i tón, který jen věstil, že se jí něco nelíbí.

„Narážíš snad na něco konkrétního nebo někoho?" zeptal jsem se jí, aby přestala chodit okolo horké kaše a dostala se k jádru věci.

„Melbrick se ti snaží podlézat a jeho manželka už začala plánovat tvou svatbu s princeznou, jakoby tím byla pověřena, přitom nebyla. Tomu se říká drzost."

„O siru Melbrikovi už dávno vím, teto a přípravy svatby se mě netýkají. Pokud vím, svatbu a její průběh vždy chystá budoucí nevěsta a ženy tím úkolem pověřeny, takže si o tom musíš promluvit s princeznou." Teta mou odpověď ledabyle odmávla rukou, jakoby o nic nešlo.

„Ano já vím a taky si o tom s ní popovídám, možná už zítra. Mohla by uspořádat setkání všech žen u dvora a zároveň si i někoho vybrat jako svou dvorní dámu." Teta se zastavila v chůzi, takže jsem udělal totéž. „Přišla jsem o tvou korunovaci i začátky vlády. Je zvláštní vidět tě jakožto krále, který má o všem přehled a ne jako mého nevlastního syna," přiznala teta. Poznal jsem v jejích očích obavy, které nikdy neřekne nahlas. A to ty, že o mě přijde.

„Vždy budu tvůj nevlastní syn a ty budeš vždy má nevlastní matka," ujistil jsme ji. Teta si povzdechla.

„Tvé matce jsem slíbila, že na tebe dohlédnu a to taky dodržím král nekrál, jen mě mrzí, že jsem už o tolik věcí přišla a hlavně o začátky tvé vlády, kdy jsem tě v tom nechala samotného. Ale teď jsem zde a budu po tvém boku, ať už chceš nebo ne. Teď ještě vytvořit kruh tvých blízkých, tvých rádců a přátel." Teta se znovu rozešla a já se musel usmát tomu, jak moc se naše starosti lišily, a jak šikovně uměla změnit téma. Navíc tohle řešit bylo o dost příjemnější než včerejší večer.

„Myslím, že svůj okruh blízkých už mám," řekl jsem jí a přišel k ní, když se zastavila u záhonu květin a prohlížela si je.

„Tví Strážci a Galaenky se nepočítají. Je jejich povinností tě chránit," odpověděla mi a pustila se do úpravy záhonku. Její vášeň k zahradničení se nedala zapřít. Posadil jsem se na kamennou lavičku opodál.

„Galaenky se mi za tak krátkou dobu staly i přáteli. Rozhodně se nebojí projevit svůj názor. Navíc tu mám i Michaela."

„Bratr ve zbrani a blízký a věrný přítel. To se vždy cení a hodí, když to budeme brát pragmaticky," zhodnotila teta Michaela.

„Asi budu muset zahradníky trochu prohnat nebo jich budeš muset víc najmout. Zanedbávají svou práci," postěžovala si teta na stav záhonku. „Kdo další je v tom kruhu?"

Zamyslel jsem se. „Nejspíš Corin. Stojí při mně už od začátku mé vlády a nebere si žádné servítky, když s něčím nesouhlasí."

„A Elein?" Zadíval jsem se na tetu a opřel se lokty o kolena. Stále měla ruce zabořené v hlíně, kterou urovnávala a vytrhávala z ní plevel.

„Jejich rad si velmi vážím a vždy budu. Z okruhu mých přátel je ona v jeho čele." Nelhal jsem. Bylo mi jedno kolik let uplynulo od našeho posledního setkání. Nikdy mi nedala důvod jí nevěřit. To jsem jí spíš udělal já.

Teta přikývla a utřela si ruce o sukni tmavě zelených šatů. Chvíli hodnotila svou práci a následně se posadila vedle mě na lavičku.

„Kde teď vůbec je?" To kdybych sám věděl. Bylo jen otázkou co Elein teď dělá a zda Caleb již mluvil s rodem Triskelů.
Taky vám teď během karantény ten čas hrozně rychle utíká? Je to děs a ani se mi nechce věřit, že to říkám, ale těším se do školy. A co vy a váš čas během karantény? Včera jsem opět zapomněla vydat kapitolu a v předešlé kapitole se pokusili zabít Richarda. Tady tedy je pokráčko. Snad se líbilo. :)