Elein

Když se princezna rozhodla, že si po večeři sedne do společenského salónku, myslela jsem si, že si bude chtít povídat nebo se jinak bavit, ale místo toho v místnosti panovalo až skoro dusné ticho. Lady Sarafine si vyšívala stejně jako princezniny společnice, zatímco princezna seděla v křesle, které bylo nejblíž oknu a dívala se ven. Její zamlklost mi začínala dělat starosti. Bylo tomu už od jejího rozhovoru s lady Loret, takže šlo soudit, že se jí její slova dotkla. Zadívala jsem se na Nayu s Denej, které společně hráli karty aniž by se u toho hádaly. Zvedla jsem se ze svého místa a odložila rozečtenou knihu na stolek. Vydala jsem se k princezně, která nepřítomně hladila Wernii po hlavě. Nejspíš si ji oblíbila.

„Dnes jste si vedla dobře, princezno," snažila jsem se navázat nenucený rozhovor a rozehnat, tak její pochmurné myšlenky.

„Je toho tolik co nevím. Neznám zdejší zemi, její zákony, lidi, tradice, nic," odpověděla mi smutně princezna. Přitáhla jsem si blíž jednu ze židlí od karetního stolu a obkročmo se na ni posadila. Sed nehodný dámy. Opřela jsem si ruce na opěradlo židle a položila si o ně hlavu.

„Každé dítě šlechtice, které je ve výcviku řádu, musí projít i hodinami etikety a výchovy hodné šlechtice. Je to tuna učení navíc, ale dá se to zvládnout. Netuším, jak se teď asi cítíte ani jaké to je být vychovávána v klášteře, ale ráda bych se o tom něco dozvěděla. Při veškeré mé výchově jsem nějak neměla čas si zjistit nějaké podrobnosti o sousedních zemích. Vím o nich jen základy." Princezna se na mě podívala a zkoumala mě pohledem, zda jsem svá slova myslela vážně nebo se ji jen snažím uklidnit a rozptýlit. Možná jsem jednala moc okatě, ale bylo mi to jedno. Potřebovala jsem se víc sblížit buď s princeznou nebo jejími dvorními dámami, ale jelikož ani ony ji pořádně neznali, zbývala mi jen princezna.

„Klášter, kde mě vychovávali se nacházel na severu otcova království poblíž Bílých hor. Po většinu roku tam bývala zima. Půda na tom území nebyla moc plodná, za to se tam ale dařilo zvěři v lesích. Klášter měl sice vlastní zahrádku, ale ani ta nemohla nakrmit všechny obyvatele kláštera. Proto se tamější jeptišky naučily umění léčit a za lékařskou pomoc, kterou poskytovaly obyvatelům v přilehlých vesnicích, od nich dostávaly buď peníze, nebo dostaly to co zrovna lidé měli. Někdy to byla trocha obilí, jindy zase kožešina. Matka si často stěžovala, že jsem až moc hubená a nemám žádné ženské křivky, ale nikdy do té oblasti nebo do kláštera neposlala žádné zásoby navíc. Život tam byl těžký, ale měla jsem to tam ráda. Řádové sestry mě měly rády a titul princezny mi nedával žádné pravomoce navíc. Byla jsem jednou z nich. Jenže jsem princeznou a mám jisté povinnosti, takže je mým úkolem vzít si krále Noblesie jako součást dohody mezi královstvími."

„Naučila jste se umění léčit a uzdravovat lidi?" zeptala jsem se princezny. Wernie si položila hlavu do princeznina klína a zakňučela. Chtěla si získat princezninu pozornost a po svém ji zlepšit náladu. To byla moje holka.

„Ano. Nedá se říct, že bych v léčitelství byla nějak zběhlá, ale umím pomáhat lidem, rozeznám několik rostlin, které mají léčebné účinky, ale to je asi tak všechno. Škoda, že jsem neměla víc času se ještě něco přiučit," odpověděla mi princezna posmutněla. Svůj smutek zkusila zamaskovat úsměvem, ale nebyla jsem slepá. Já ani můj vlk. Loret měla pravdu. Galaenky si vždy vycvičily svou královnu natolik, aby byla silná, když bylo třeba, jenže princezna výcvikem neprošla. Právě proto jsem musela najít způsob, jakým získat řád na její stranu. Tohle bude oříšek.

Od dveří se ozvalo zaklepání. Werinie zvedla hlavu a nastražila uši. Nezavrčela, takže to nejspíš nikdo nebezpečný nebyl, ale člověk si nemůže být nikdy jistý. Sáhla jsem rukou k boku a prsty se dotkla jílce meče.

„Vstupte!" zvolala princezna a narovnala se v křesle. Zadívala jsem se ke dveřím, v kterých se objevil Caleb. Vzhledem k tomu, že rebelové složení z potomků mágů, si začínali čím dál víc dovolovat jsem mu nevěřila, ale nemohla jsem umlčet ten hlásek uvnitř mě, který mě nabádal k tomu, že on není nebezpečný. Svým instinktům jsem obvykle věřila, ale teď jsem nechtěla nic riskovat. Alespoň ne do doby, kdy království získá svého dědice trůnu.

„Odpusťte, že vyrušuji, Výsosti, ale král si přeje hovořit s lady Elein." Protočila jsem očima. Richard si to tedy uměl načasovat. Nemohla jsem odmítnout jeho žádost, ale už teď jsem se bála, co po mně bude chtít.

„Jestli chcete nechám vám tu Wernii jako náhradu za mou společnost," nabídla jsem princezně a podívala se na svého vlka, kterému se dost očividně líbila princeznina pozornost v podobě drbání. „Vypadá to, že si vás oblíbila."

„Je hrozně hodná."

„Dokáže i kousat a to pořádně a vrčet na lidi, které nemusím buď já nebo vycítí, že mohou znamenat nebezpečí. Je to chytrý vlk."

„Děkuji, Elein. Za všechno co pro mě děláš." Přikývla jsem a zvedla se ze židle. Cestou jsem se zadívala na Denej, která mě sledovala s nadzvednutým obočím, zatímco Naya byla plně ponořená do hry. Zdálo se, že ji stání vedle trůnů, pomohlo vystřízlivět.

Caleb mi udělal prostor, abych prošla dveřmi a zavřel je za námi. Byl nejmíň o hlavu větší a do očí mu spadaly blond vlasy. Líbil se mi jeho účes, kdy měl vlasy na temeni delší než ty po stranách hlavy. Takový sestřih se na hradě často nevidí a mezi členy Rothanu tak ne.

„Co máš proti potomkům mágům?" zeptal se mě zničeho nic. Šel za mnou, jelikož jsem cestu do králova křídla znala, takže nemohl vidět, jak mě jeho otázka vyvedla z míry. Šla jsem dál.

„Nic proti nim nemám," odpověděla jsem mu popravdě. Nic jsem proti nim neměla, pokud nepočítám odpor, který uvnitř našeho království vznikl a podle Corin i postupně rostl. Oni znamenaly nebezpečí proti králi i proti království.

„Nevěříš mi, i když jsem králův Ochránce." Zastavila jsem se v chůzi a otočila se na něj. Rothanskou barvou byla bílá, zatímco naše byla černá. Proto jsme teď vytvářeli jistý kontrast. Zadívala jsem se mu do modrých očí s příměsí šedé, která v záři lamp, zavěšených po stěnách, vypadala jako stříbrná. Zajímavé.

„Nevěřím nikomu, koho pořádně neznám a někdy ani jemu. Chceš mou důvěru? Zasluž si ji," řekla jsem mu, pak se otočila a pokračovala v chůzi. Podle dalších kroků, které se odrážely od země, jsem poznala, že jde za mnou.

V králově křídle jsem na něj počkala, aby mi ukázal, kam mám jít, jelikož jsem nevěděla, v které místnosti Richard je. Caleb kolem mě prošel a ani se na mě nepodíval. Tolik k tomu, kdo proti komu ,co má.

Nechala jsem se v tichosti vést chodbami v králově křídle až nakonec Caleb zaklepal na jedny z dveří a ony se otevřely. Nakoukla jsem zpoza Caleba, kdo mu otevřel.

„No konečně chlapče," pozdravil ho člen Rothanu. Už když jsem tu trojici poprvé uviděla, nemohla jsem uvěřit tomu jaké trio rada Rothanu poslala chránit krále. Jeden potomek mágů a ještě k tomu z důležitého a váženého rodu, proti dalšímu členu, který byl asi o deset let starší než já, jsem nic neměla, navíc se zdálo, že si s Richardem rozumí, ale třetí člen byl stařík. Už šedivé vlasy a vrásky v obličeji prozrazovali jeho věk. Neměla jsem holt už takovou víru v jeho umění boje a kvalitu ochrany krále.

„Promiň. Trochu jsem se ztratil v královnině křídle, ale už jsem tady, tak se můžeme vyměnit. Dobře se vyspi, Argusi." Ustoupila jsem stranou, aby mohl Argus projít. Při odchodu mi kývl na pozdrav a já mu ho oplatila. Caleb mi ukázal, abych vešla první, tak jsem ho poslechla.

„No konečně!" roznesl se místností Michaelův radostný výkřik, když jsem prošla dveřmi od jídelny. Stůl byl plný jídla a seděli u něj jen Michael s Richardem.

„Co pro jeho Veličenstvo mohu udělat?" zeptala jsem se a zadívala se na Richarda, který seděl v čele stolu s úsměvem na tváři a vínové košili. Rukávy od ní měl srolované po lokty a vlasy měl rozcuchané. Nejspíš si je několikrát prohrábl po odchodu z hlavního sálu, kdy si mohl sundat i korunu.

„To, že mi přestaneš vykat a posadíš se ke stolu," odpověděl mi pohotově, vstal ze své židle a přešel k židli po jeho pravé straně, aby ji odsunul od stolu.

„Proč?" zeptala jsem se ho podezřívavě a zadívala se na Michaela, zda mi nenapoví, co má Richard v úmyslu. Ten se na mě jen zazubil.

„Protože mám za sebou šílený den, kdy jsem se musel extra ovládat a díky bohu po mně sir Melbrick nic nechtěl a já si teď chci odpočinout při večeři s mými přáteli," odpověděl mi. Probodla jsem pohledem Michaela. Mohl mi o večeři říct dřív, tak proč až teď a ještě k tomu posílal Caleba.

„A zjistit nějaké informace," doplnil Michael a hodil si do úst bobulku hroznu. Založila jsem si ruce na hrudi a nevěřícně se podívala na Richarda.

„Chceš po mně, abych ti vyžvanila něco o princezně?"

„Tak nějak," přiznal neochotně.

„Mohl jsi to zjistit včera, a můžeš to zjistit i dnes, když si ji sem pozveš. Nebudu ti dělat špeha." Už jsem se chystala k odchodu, když ke mně rychle přispěchal Mcihael a neustále vyslovoval slovo ne. Postavil se přede mě a položil mi ruce na ramena.

„Tak to tak neber. Ber to tak, že chceme k večeři přítomnost krásné a chytré ženy, s kterou bychom si mohli povídat o různých věcech a i lidech." Nadzvedla jsem obočí.

„Záměr zůstává stejný, ať to nazveš jak chceš, Michaely a má odpověď zůstává stejná. Chce si něco zjistit o princezně? Ať se jí zeptá a získá tak i její důvěru."

„Tak to není. Jen chci povečeřet s přáteli jako za starých časů." Otočila jsem se na Richarda, který se na mě prosebně podíval a povzdechl si, když jsem zůstala stát na místě.

„Pamatuješ, jak jsme se před necelými šesti lety vypařili jeden večer z pokojů, abychom společně mohli z věže všichni tři pozorovat hvězdy a povídat si? Chybí mi to. Chybí mi si sednout s přáteli a povídat si a tady ten debil mi k tomu už nestačí a dalších z mých přátel tady na hradě jsi ty. Nechceš, aby to mezi námi bylo jako před pěti lety, dobře, ale nechci přijít o naše přátelství, Elein. Nechci o tebe přijít jako přítelkyni." Vždycky uměl dobře argumentovat. Tento um se mu jako králi hodil a k mé smůle ho uměl až velmi dobře používat.

Zhluboka jsem si povzdechla a přešla k židli, u které stál. V jeho očích se blýskla naděje. Neměla jsem ji v něm vyvolat, ale byla pravda, že i mě chybělo naše přátelství, tak proč ho znovu neobnovit, když nic víc už být nemůžeme?

Michael s Richardem si sedli zpátky na svá místa, takže jsem na ně ze svého místa krásně viděla. Natáhla jsem se po stříbrném poháru a nalila si do něj z karafy pití.

„Žádní sloužící?" zeptala jsem se. Michael zavrtěl hlavou a natáhl se rukou po mise s opečenými brambory, aby si je mohl dát na talíř.

„Ne. Mám radši, když tu nikdo ze sloužících není. Není to potom tolik formální," vysvětlil Richard a naložil si na svůj talíř zeleninu. Přičichla jsem k poháru, abych zjistila co obsahuje. Samozřejmě, že víno a nedivila bych se kdyby to bylo samotné Rovinské víno, které dnes dostal král jako dárek od jednoho z obchodníků na projev díků za jeho rozhodnutí, kterým bylo snížení daní obchodníkům ze zámoří. Teď na tom byly s placením daní na stejné úrovni jako naši obchodníci.

Napila jsem se a pak se rozhlédla po stole a přemýšlela co dobrého si dám k jídlu. Zda rybu nebo kuře či žebra ze selete.

„Calebe, proč tam stále stojíte?" zeptal se Richard, když si vzal půlku kuřete na talíř. Sama jsem se natáhla po žebrech. Ty jsem už dlouho neměla.

„Veličenstvo?" Caleb zněl zmateně. Zadívala jsem se na něj. Stál u dveří a pozoroval nás.

„Nejsou tu sloužící, aby nemuseli stát u stěny nebo nám hned za zády a obsluhovat nás či nás pozorovat, takže proč by jste měl i vy stát u dveří jako hlídací pes?" Viděla jsem, jak se Caleb nadechuje k odpovědi. „Sednout, hned. Dokonce i Galaenky se mnou jedly, i když jste mě hlídaly." Pousmála jsem se. Naya si vždy pochvalovala, jak dobře se s králem večeří, že ji Denej musela pokaždé praštit, když s tím začala. Já naštěstí s ním jen snídala a to jen jednou, jelikož jsem často došla až poté co on už posnídal. Tak jsem s ním nemusela sedět u jednoho stolu probírat cokoliv jiného než počasí, protože on už byl zabraný do práce panovníka.

Caleb si opatrně přisedl k nám ke stolu a nejistě si začal dávat jídlo na připravený talíř.

„Takže, Elein, jak si princezna užila dnešní slyšení?" zeptal se mě Michael, když si vzal druhou půlku kuřete a polil si ji šípkovou omáčkou. Zamračila jsem se na něj a kopla ho pod stolem do nohy.

„Au."

„Dobře ti tak," řekl mu Richard se smíchem. Michael se též usmál a já se k nim musela přidat. O nohu se mi opřelo něco měkkého, takže jsem se sklonila a podívala se pod stůl. Ležel tam pes a čmuchal všude okolo sebe, dokud neprostrčil hlavu do Richardova klína a nezakňučel.

„Kde jsi ho vzal?" zeptala jsem se ho. Richard dal psovi kousek kosti i s masem.

„Argus mi ho tu nechal jako společníka."

„Kradete nám naše mazlíčky?"

„Nemůžu za to, že mě zvířata milují."

„A nejen oni," neodpustil si Michael poznámku na náš minulý vztah. Rozhodně to myslel na náš vztah. S Richardem jsme se na něj zamračili. Michael rychle zvedl ruce nad hlavu na znamení, že se vzdává.

„Hlavně mě už nebij, jo," řekl rychle než jsem ho zase stihla kopnout. Jenže místo toho ho bouchl pěstí do ramene Richard. Michael se na něj zmateně podíval.

„O mě si nic neřekl," vysvětlil Richard a já se musela zasmát. Michael něco zamumlal a pustil se do jídla. Též jsem neodolala a odlomila si jednu kus z žebra, abych ji mohla ojest.

„Takže Calebe, řekněte nám něco o sobě? Rád bych o svém Strážci něco věděl." Opřela jsem se lokty o stůl a zadívala se na Caleba, zatímco jsem jedla. Ten si poposedi na své židli a odložil příbor s nabodnutou mrkví.

„Ehm, netuším čím bych měl začít, Veličenstvo."

„Co třeba rodinou," navrhla jsem mu. Samozřejmě, že jsem to nadhodila schválně. Poznal to. Jenže jsem nemohla za to, že jsem si chtěla potvrdit informace, které jsem o jeho rodu měla přímo od zdroje.

„Třeba," souhlasil Richard, který nejspíš můj úmysl přehlídl nebo mu nevěnoval pozornost.

„Můj rod je velký, ale před nástupem do řádu jsem žil s otcem a matkou ve vesnici jménem Ronie. Mám dva sourozence. Mladšího bratra a starší sestru."

„Je krásná?" zeptal se okamžitě Michael. Hodila jsem po něm jablkem a zasáhla ho přímo do čela.

„No co?" Richard nad ním jen zavrtěl hlavou a usmál se. Muži.

„Ano, pane to je, ale je vdaná a má syna a dceru."

„Škoda. Krásné ženy jsou vždy vdané."

„Jako by ti to snad v něčem vadilo a ne každá krásná žena je vdaná. Navíc krása není jen to co vidíš, ale to co žena skrývá uvnitř," vložila jsem se do toho a napila se vína. Bylo krásně sladké. Ráno mě asi bude pěkně bolet hlava, pokud to s pitím přeženu.

„To je pravda. Jedna taková žena sedí přímo naproti mně a další, co se chystá ke sňatku je o patro níž. I když její dvorní dámy jsou taky okouzlující."

„Ruce pryč Michaely. Nerada bych tě přistihla u jedné z nich v komnatě," varovala jsem ho. Za těch pár dní co byl na hradě si už získal pověst svůdce a záletníka.

„Mohla by ses přidat." Tentokrát jsem se na něj překvapeně podívala já. Jeho poznámka mě zasáhla nepřipravenou.

„Michaely, nech toho. Proč se vždy musíš chovat jako idiot?"

„Protože je to nadržený chlap," odpověděla jsem mu.

„Nadržený možná trochu, ale pouze obdivuji krásu ženského pohlaví," bránil se Michael.

„Kazíš mi chuť k jídlu," vytkla jsem mu. Michael se zasmál. Zdálo se mi, že jsem zaslechla uchechtnutí od Caleba, tak jsem se na něj podívala. Poklidně jedl, ale cukající koutky úst ho prozradily. Zdá se, že ho naše slovní přestřelky baví, ale to mě taky.

Tahle chvíle mi připomněla, proč jsem si ty kluky před šesti lety hned oblíbila a bylo mi s nimi dobře. Proč jsem se s nimi bavila a nechala se jimi zlanařit k několika porušení pravidel. Vzpomněla jsem si, jak jsme jednou vzali koně a odjeli k nedaleké řece se vykoupat. Když jsme se na večeři vrátili, každý z nás dostal trest hodný přestupku, včetně Richarda. Nikdy se k němu nechovali jako k následníku trůnu, takže jsem nemohla vědět, kdo skutečně je. Až do nedávna.

„Elein, vím že nechceš mluvit o princezně, ale snažím se jí dvořit, najít si k ní cestu, a tak bych jí rád dal dárek, který by jí udělal velkou radost. Jenže netuším jaký." Netuším proč mě to zasáhlo. Jednal tak jak měl. Snažil se najít cestu k princezně, k jejímu srdci, aby měl aspoň trochu šťastné manželství, ale i přesto to část mě bolelo. Kdysi jsem ho milovala, ale co jsem k němu cítila teď jsem netušila. Jenže mou povinností bylo mu pomoct k srdci princezny a to jak její Strážkyně, tak i jeho přítelkyně.

„Dnes se mi svěřila, že v klášteře, kde byla vychována uměli jeptišky léčit a ona sama se tomu řemeslu učila. Možná bych zkusila nějakou knihu o léčitelství než šperky a šaty," poradila jsem mu a opřela se i s okousanou kostí o opěradlo židle. Richard se natáhl po poháru a chtěl se napít, jenže už v něm nic neměl, takže ho odložil zpátky na stůl.

„Děkuji, Elein," poděkoval mi. Michael se postavil a nakoukl do karafy.

„Zdá se, že nám došlo víno. Zavolám někoho, aby nám přinesli další. Měli jsme si ho tu nechat víc," řekl a přešel ke dveřím. Otevřel je a ven vypustil Argusova psa a dovnitř zase chlapce, který nesl dvě karafy. Jednu položil na stůl a tu druhou nesl ke stolku u krbu. Natáhla jsem se po karafě, abych si dolila vína.

„Takže princezna se vyzná v léčitelství. Aspoň k něčemu jí její pobyt v klášteře byl," řekl Michael a posadil se zpátky na své místo, aby si dojedl jídlo. Vrátila jsem karafu zpátky na stůl a zadívala se v jejím odrazu na chlapce.

„Nebuď takový. Ženy v Britanu jsou na tom hůře než u nás. Mají méně práv a dcery jsou většinou podřízeny osudu, který jim zvolí jejich otec nebo poručík. Když jsme spolu včera večeřeli, povídala mi, jak moc se naše země od té jejich liší a jak moc se jí líbí její komnaty. Prý jsou hezčí než jaké má její matka." Vnímala jsem sice jejich rozhovor, ale mou pozornost upoutal chlapec, který se podle mě až moc dlouho zdržoval v místnosti. Stál k nám zády, ale otočil se k nám, když si rukou sáhl do kapsy od modrého kabátce, který služebnictvo nosilo. Když se ujistil, že ho nikdo nepozoruje, vytáhl z kapsy malou lahvičku a nalil ji do karafy.

Zvedla jsem se, abych nám všem dolila poháry. Dokonce jsem nalila víno i do Calebova, který se ho skoro ani nedotkl. Zmateně se na mě podíval, ale dělala jsem, že jsem si ničeho nevšimla a to co dělám je naprosto v pořádku. Michael na pokyn díků nadzvedl pohár a napil se. V karafě sice bylo ještě trochu vína, ale dělala jsem, že tam už není, když jsem dolévala sobě.

„Chlapče, přines tu karafu sem," vyzvala jsem ho a omluvně se podívala na přítomné u stolu. „Zdá se, že moc pijeme." Michael se pousmál nad mým pokusem o vtip, zatímco Richard se opřel o opěrku židle a zkoumavě se na mě podíval. Odložila jsem karafu blíž ke Calebovi a vzala do ruky pohár, aby mi chlapec mohl dolít. Hlavu měl skloněnou a ruka se mu trochu klepala, když mi víno doléval. Na první pohled se zdálo, že je jen vystrašený z přítomnosti krále, ale pokud jsem se nepletla, tak v tom bylo i něco jiného.

„Pil jsi už někdy víno?" zeptala jsem se ho a snažila se znít úplně klidně a možná i trochu víc vesele.

„Ne, paní," odpověděl mi chlapec.

„Myslím, že Rovinské víno je nejlepší k prvnímu ochutnání vína vůbec. Ochutnej ho," nabídla jsem mu a přistrčila k němu pohár. Chlapec se na něj překvapeně podíval.

„Není to vhodné, má paní," odpověděl mi zdráhavě chlapec.

„Ale no tak chlapče. Nezdráhej se a ber dokud nabízí," pobídl ho Michael aniž by věděl co zamýšlím. On nejspíš toho vína vypil víc než my všichni dohromady.

„Pokud nechce, neměli bychom ho nutit. Vždyť je ještě mladý," zastal se ho Caleb a usmál se na chlapce.

„Nikdo není příliš mladý na ochutnání dobrého a kvalitního vína," protestoval Michael a napil se.

„Souhlasím. Nuže chlapče. Napij se," přikázala jsem mu, vzala si od něj karafu a vložila mu do ruky pohár. Chlapec se rozhlédl okolo stolu a čekal, zda se ho ještě někdo zastane. Když zjistil, že nejspíš ne, velmi pomalu si přikládal pohár ke rtům, než ho pak rychle odhodil a chystal se utéct. Chytila jsem ho za ruku a pořádně ho za ni stiskla, aby nemohl utéct. Až pak jsem se zadívala na Richarda, který nás zmateně sledoval a vůbec si nevšímal mokré skvrny na jeho košili.

„Elein, co se děje?" zeptal se zmateně. Caleb vstal od stolu a rukou sjel k meči u jeho boku. Odložila jsem karafu na stůl a sáhla jsem chlapci do kapsy, kde jsem nahmatala prázdnou lahvičku a vytáhla ji. Postrčila jsem chlapce ke Calebovi, který ho zmateně chytil za ruku. Chlapec se mu snažil vyklouznout ze sevření, ale nevyšlo to. Přičichla jsem nejdřív ke svému poháru, ale nic jsem z něj necítila kromě známého aroma vína, takže jsem přešla ke krbu a vhodila lahvičku do ohně, který okamžitě změnil barvu na zelenou.

„Jed," vydechl udiveně Richard. Otočila jsem se na chlapce, který se na mě mračil. Caleb, který stál nad ním se na něj překvapeně podíval a otevřel ústa. Nejspíš chtěl něco říct, ale pak je zase zavřel.

Přešla jsem k chlapci a přidřepla si tak, abych měla hlavu na stejné úrovni jako on.

„Asi jsem dopil," řekl jen Michael a odložil svůj pohár na stůl.

„Jak jsi to věděla?" zeptal se mě Richard. Slyšela jsem, jak se židle zadrhla o podlahu, když se odsunul od stolu a postavil se za mne. Chlapec se na něj nenávistně zadíval, ale potom ten pohled věnoval mě.

„Máš štěstí, že ti tví sloužící leští stříbrné nádobí. Viděla jsem ho v odraze. Otázkou zůstává koho z nás chtěl zabít a proč. Měla jsem to být já, Michael, Caleb nebo snad ty? Nebo snad všichni? Tak co chlapče, který z nás to měl být, povíš mi to?" Chlapec se zadíval do země a stiskl rty k sobě. Caleb s ním zatřásl.

„Pokud si k tomu byl někým donucen, řekni jí to a budeš v bezpečí," přesvědčoval ho. Chlapec se rozhlédl okolo. Buď někoho hledal nebo na něco čekal. A nebo byl jen rozhozený a přemýšlel, jak odtud utéct.

„Zajímalo by mě koho jsi natolik naštval, aby poslal chlapce tě zabít. Nebo kohokoliv z nás. Ale typuji to na tebe." V tom měl Michael pravdu. Ten kluk nemohl vědět, že tu budu ani to, že se Caleb přidá ke králi u stolu. My dva jsme tedy jeho cíli být nemohli, takže zbýval Michael s Richardem, kdy to byl právě Richard, kdo měl na zádech větší terč jako potencionální oběti.

„Poslal tě někdo?" zeptala jsem se ho. Chlapec se zadíval za mě na Richarda. Jo, určitě byl jeho cílem. Naklonila jsem hlavu na stranu, abych se ujistila, že na chlapcově krku vidím správný tvar znamínka. Počkala jsem chvíli zda se rozhodne mluvit, ale když se k tomu neměl, nezbývala jiná možnost.

„Stráže!" zakřičela jsem. Jako vždy jsem to musela ještě jednou zopakovat, než mě uslyšeli a vešli dovnitř. Vzala jsem chlapce z Calebova držení a předala ho strážím. Někdo se musel chopit vedení, když jeden z nás byl podnapilý a zbylý dva byly vyvedení vývojem večeře z míry.

„Odveďte ho do cely a nikoho k němu nepouštějte. Zároveň zařiďte, ať má, co k jídlu i pití a dejte mu nějakou přikrývku a celu dál od ostatních vězňů," poručila jsem jim.

„Jak si přejete, paní," odsouhlasil mi jeden z nich a odvedli vzpouzejícího se chlapce pryč. Dřív než za sebou zavřeli dveře, jsem si všimla, že jeden z nich mu dává pouta, aby chlapec nemohl utéct.

„No tomu tedy říkám zvrat u jinak poklidné večeře," poznamenal Michael. Richard mezitím přešel ke krbu a opřel se o jeho římsu. Oheň opět nabral správnou barvu, ale stále tam mohl vidět sklo od lahvičky.

„Zklamal jsem. Veličenstvo neexistuje omluva k mému selhání, nebýt Galaenky," začal se omlouvat Caleb, ale Richard ho umlčel zvednutou rukou. Někdo by si myslel, že je naštvaný, ale ne já. Znala jsem ho.

„Ať už to udělal z jakéhokoliv důvodu, pokusil se tě zabít, Richarde," řekl Michael. Nejspíš vínové opojení na chvíli ustoupilo a on mluvil rozumněji než obvykle.

„Já vím," odpověděl mu Richard a ruce stiskl v pěst.

„Je to ještě dítě," vložil se do toho Caleb. Zamračila jsem se na něj. Teď situaci moc nepomohl.

„Ale zákony mluví jasně, pro všechny, náš mladý Strážče," odpověděl mu Michael. Nespouštěla jsem svůj pohled od Richarda, který se zadíval na obraz svého otce. Mohla jsem jen hádat jaký boj v sobě teď vedl.

Richard se zadíval na mě. Prohrábl si rukou vlasy a zhluboka se nadechl, než odešel zpět ke stolu a zaměřil svůj pohledna karafu s otráveným vínem.

„Elein?" oslovil mě s tichou prosbou v hlase. Věděla jsem co po mně chce, abych mu řekla, ale nemohla jsem. Někdo mu chtěl ublížit. Chtěli ho zabít a já musela přijít na to, kdo.

„Jak řekl Michael zákon hovoří jasně a platí pro všechny, bez výjimky. Ten kluk musí zemřít a to veřejně, aby všichni věděli, že tě dokážeme ochránit a jejich snahy ti ublížit jsou marné."

„Vždyť je to malý kluk. Nejspíš k tomu byl donucen. Zabijete chlapce, který je nejspíš něčí prostředník, ale strůjce tohohle plánu bude volně pobíhat po království," vložil se do toho rozhořčeně Caleb. Neříkal nic co bych už dávno nevěděla.

„Je to syn někoho z rodu Triskelů. A pokud vím tady ve městě žijí jediní Triskelové ve čtvrti bývalých mágů."

„Jak?"

„Měl znaménko, které je pro jejich rod typické. Tak jako ho má Caleb na ruce tak ho měl i on." Vysvětlila jsem dřív než Richard stihl doříct svou otázku.

„Jak?"

„Viděla jsem ho v té chodbě, i když jenom jeho část. Pokud se nepletu, tak to má většina lidí, jejíž předci užívali magii a znám většinu značek, které mají důležité rody z dob mágů. Aspoň k něčemu to bylo, když jsem se je musela naučit." Vysvětlila jsem tentokrát Calebovi. Podíval se na pravou ruku, kde mu na zápěstí vyčníval kousek půlměsíce.

„Nemohu ho obvinit z velezrady. Caleb má pravdu je to ještě kluk." Richard se zapřel rukama o stůl.

„Musíš. Je to zákon a ten musí každý z nás dodržovat," řekla jsem mu přímo. Richard praštil rukou do stolu, až se z plných pohárů vylilo víno a příbory poskočily.

„Znám se s jeho rodinou. Mohl bych od nich něco zjistit, třeba budou vědět o to, proč jejich syn chtěl připravit krále o život." O tom jsem pochybovala.

„To zní rozumně. Je jedním z nich. Budou mu věřit, když tam nepůjde v uniformě Rothanu," souhlasil s ním Michael.

„Dobře," odsouhlasil to i Richard. „Nechte mě chvíli o samotě. Calebe i ty prosím. Dej mi alespoň pět minut, kdy tu budu sám."

„Ale..."

„To je rozkaz!" zakřičel na Caleba Richard, když chtěl protestovat.

„Pojď. Teď bude opravdu lepší, když ho necháš chvíli o samotě," poradil mu Michael, poplácal ho po rameni a odvedl ho pryč z místnosti.

„I ty Elein." Počkala jsem dokud jsem neslyšela klapnutí dveří, které znamenalo, že jsou zavřené. Až pak jsem přešla k Richardovi a opřela se rukama poblíž těch jeho.

„Musíš rozkázat jeho popravu, ale dej mi dva dny k tomu, abych přišla na to, kdo za tím stojí," požádala jsem ho. Richard se na mě zmateně podíval. Ještě, že jsem počkala až budeme o samotě, než jsem ho o to požádala.

„Nevěřím tomu, že se ten kluk rozhodl, že tě zabije sám od sebe. Mlčel, když na tebe mohl vrhat urážky, takže nepochybuji o tom, že ho někdo jen využil. Ten někdo musí věřit, že je kluk zavřený, čeká ho poprava za velezradu a po něm nikdo nejde."

„Máš hlídat princeznu, jak chceš při tom hledat i osobu, která mě chtěla zabít?"

„Zkus mi věřit." Richard se narovnal a popošel ke mně natolik blízko, že jsem mohla na tváři cítit jeho horký dech. Zadívala jsem se mu do obličeje, když mi přejel prsty po tváři.

„Stále mě udivuješ, Elein. Nevyznám se v tobě, ale jedno vím. Kromě Michaela jsi jediná osoba, které věřím a vážím si jejích rad." To zjištění mě zahřálo u srdce. I po pěti letech, kdy jsme se neviděli, mi věřil.

„Takže?" zeptala jsem se ho s nadějí v hlase. Richard sundal ruku z mé tváře a já odolávala nutkání ho za ni chytit a vrátit ji zpátky na místo. Richard couvl dozadu, aby mezi námi vznikl prostor.

„Udělej vše co můžeš k tomu, abys toho chlapce zachránila. Caleb má pravdu. Je to jen dítě a já nechci mít na rukou jeho krev."

„Nebudeš," slíbila jsem mu a zamířila ke dveřím. Dnes večer toho asi moc nenaspím, navíc se budu muset přijít na výmluvu, kterou omluvím svou nepřítomnost při hlídání princezny. No rozhodně to budou rušné dva dny.