Tak jsem se rozhodla zveřejnit dnes ještě jednu kapitolku, jelikož ta příští bude opravdu dlouhá. :) Bavte se.

Caleb

Nebyl jsem ve své kůži. Už od dětství jsem se pohyboval mezi lidmi, kteří mým původem opovrhovali, stranili se mě, útočili na mě převážně slovně, někdy použili i násilí, ale přesto to teď bylo jiné. Dostal jsem šanci a já ji chtěl co nejvíc využít. Vše záleželo na prvním dojmu. Možná právě proto jsem si rychle znovu zkontroloval zda mám vše na svém místě, zda nikde nemám nic roztrhaného ani špinavého a můj oděv je opravdu čistě bílý, jak má i být. Meč byl naleštěný a schovaný v pochvě u mého boku. Byl jsem připravený stejně jako mí bratři vedle mě, ale přesto jsem nedokázal stát klidně jako oni. Ne teď.

„Všechno bude v pořádku, chlapče. Král neopovrhuje mágy jako někteří jeho poddaní." Tyhle slova jsem od Arguse slyšel už několikrát stejně jako oslovení chlapče. Bylo mi dvacet, ale pro něj jsem byl stále chlapec jako on pro mě stařík. Opakoval jsem si stále dokola, že se mi s nimi nemůže nic stát a král mě přijme bez ohledu na můj původ, ale nějak to nezabíralo.

Dveře od hlavního sálu se otevřely a my vstoupili dovnitř jako první z davu žadatelů, kteří museli počkat až na ně přijde řada a budou moct u krále pronést svůj požadavek. Stráže nás pustili, ale ostatní si museli počkat. Cesta k trůnu byla vyznačena tmavě modrým kobercem. Nechal jsem Arguse s Torinem jít jako první. Možná bude lepší, když král nejdřív uvidí je než mě.

Šel jsem narovnaný a ignoroval pohledy šlechticů. Neznali mě ani mé jméno, tedy ještě ne, ale znal jsem názory některých šlechticů co se řádů týče. Kdyby si prosadili svou, řády by už neexistovali, ale to se naštěstí nestalo a snad i dlouho nestane.

„Veličenstvo, členové Rothanu!" oznámil někdo náš příchod, když jsme se objevili před trůnem. Stejně jako mí bratři jsem se poklonil. Můj pohled okamžitě upoutal král. Slyšel jsem, že si nepotrpí na okázalost, ale doteď jsem tomu nevěřil. Na sobě měl černou vestu se stříbrným vyšíváním. Zpod ní šly vidět rukávy vínové košile. Na hlavě měl zlatou korunu a nešlo si všimnout jeho přímého pohledu, kterým si nás měřil. Byl jeden z nás. Zopakoval jsem si a rozhlédl se po ženách jež ho obklopovaly. Rozeznat princeznu od členek Galaenu bylo lehké, jelikož seděla na trůnu hned vedle krále a měla na sobě šaty, zatímco členky na sobě měly uniformy Galaenu a stejně jako král nás zkoumaly pohledem. Polkl jsem.

„Vaše Veličenstvo, byli jsme vybráni radou jako vaši osobní strážci. Zde je dopis od rady," ujal se Torin slova a předal králi dopis.

„Už zvolila rada i velvyslance?" zeptal se král zatímco četl dopis.

„Ne. Ale velvyslanec Azriel nechal dopis, v kterém jako svého zástupce zvolil rytíře Noxe. Měl by sem dorazit během dvou dnů, a pokud se na svém místě osvědčí, rada ho nechá na jeho pozici. Pokud ne, bude vyměněn."

„Nox? Jako nevrlý Nox?" zeptala se členka, která stála mezi trůny. Všiml jsem si jak její sestře vedle krále cukaly koutky v pobavení. Znal jsem tu přezdívku, jak Noxovi říkali, ale taky jsem věděl, že ji nesnáší.

„Nesnáší to přízvisko," odpověděl jí král. Členka se podívala na další, která stála mezi šlechtici po mé levé ruce. Ta jen protočila očima, ale nic neřekla. Všiml jsem si brože ve tvaru půlměsíce, kterou měla na hrudi. Velvyslankyně.

„Kdo je Caleb z rodu Walesů?" zeptal se král. A bylo to tady. Toho čeho jsem se bál, se teď stane skutečností. Všiml jsem si jak strážkyně po boku princezny zbystřila při vyslovení mého rodu. Vystoupil jsem dopředu a uklonil se.

„Já, vaše Veličenstvo."

„Takže Rothan mi posílá jako mého strážce jednoho ze členů rodu, který byl velmi váženým za doby mágů."

„Ano, Veličenstvo." Tak už to řekni. Tak už to řekni.

„Určitě k tomu mají svůj důvod a neposlali by do mých služeb někoho, komu bych já ani oni nemohli věřit." Cože? Zmateně jsem se podíval na krále. Tyhle slova jsem opravdu nečekal. „Můžu ti věřit, ne?"

„Samozřejmě, Veličenstvo. Neudělal bych nic co by vás ohrozilo. Mým úkolem je vás chránit a já se vynasnažím vás ani řád nezklamat." Král si přejel rukou po bradě a potom se podíval na princeznu. Chvíli se na ni díval než se zadíval opět na mě. Teď mě určitě odvrhne a všechno v co jsem doufal a dřel bude k ničemu.

„Dnes večer budete mít službu. Torine, myslím, že jste mě už dost dlouho nechal pod ochranou Galaenek. Vaši bratři nechť se ubytují, ale vy mi buďte po ruce do doby než den skončí."

„Jak si přejete, Veličenstvo," řekl Torin a šel se postavit na místo, kde bychom správně měli stát všichni tři nebo alespoň dva z nás. Galaenka se posunula na stranu princezny.

„Můžete jít," propustil nás král. Uklonili jsme se a já odolával úsměvu. Zvládl jsem to. Král mě nevyhodil a snad ani hned neodsoudil, ale nechal si mě ve službě a já mu ukážu, že všichni potomci mágů nejsou stejní. Už jen to že jsem v řadách Rothanu o tom vypovídá.

Odcházeli jsme s Argusem ze sálu. Nevšímal jsem si odsuzujících pohledů od většiny šlechticů. Jejich názor na mě mi teď byl jedno. Král mě nechal ve svých službách a to bylo hlavní. Dostal jsem se až sem a teď jsem rozhodně nechtěl polevit. Nebyl na to čas.

Argus zdejší hrad na rozdíl ode mě znal, takže mě musel vést. Zrovna jsme odbočili do další z chodeb, když mě někdo stáhl k okennímu výklenku. Automaticky jsem sáhl rukou k meči, ale byl jsem pomalý. Důkazem mi bylo ostří na mém krku. Shlédl jsem dolů. Dýku držela jedna z Galaenek. Netušil jsem, že jsou z nás teď rivalové.

Když jsem si ji víc prohlédl, poznal jsem ji. Byla to ta, která stála po celou dobu po boku princezny. Její modré oči s příměsí šedé a zelené se nedaly splést. Připomínaly mi oči kočky, kterou jako malá vlastnila má sestra. Pamatuji si že mě ta kočka nesnášela a pokaždé, když jsem si ji chtěl pohladit, mě poškrábala. Doufám, že nebude stejná jako zvíře, ke kterému jsem přirovnal její oči.

„Neznám tě a ty neznáš mě. Máš chránit krále a já jeho snoubenku, ale pokud zjistím, že plánuješ cokoliv, co by mu mohlo ublížit." A bylo to zase tady.

„Nechci mu ublížit," přerušil jsem ji. Její oči se přivřely do úzké škvíry. Vždyť to říkám. Jako kočka.

„Přesvědč mě," řekla a sundala dýku z mého krku. Aniž by řekla něco víc, schovala dýku do boty a odešla pryč. Vždy se našel člověk co mě odsuzoval dřív než mě mohl víc poznat a vyhrožoval mi. Jen mě mrzelo, že je to Galaenka.

Někdo mě chytil za rameno. Zadíval jsem se na bok a všiml si Arguse, který se s úsměvem díval za Galaenkou.

„Je stejná jako její matka. Zdá se že i co se povahy týče."

„Znáš ji?" zeptal jsem se ho. Galaenka už byla pryč a chodba teď byla až na nás prázdná.

„Ji ne, ale znal jsem její matku. Bojoval jsem s ní proti seveřanům. Tohle je asi její nejstarší dcera, Elein, myslím. Vypadá to, že ji budeš muset přesvědčit o své loajalitě víc než ostatní."

„Má snad něco proti potomkům mágů?" Nesnášel jsem to. Nemohli jsme za nic z toho, co napáchali naši předci, ale přesto si hodně lidí myslelo, že nám to teď po letech musí oplatit. Kromě dlouhověkosti a lepší zdravotní kondici jsme se od nich vůbec nelišili. Ne od doby co byl zdroj zničen.

„Nevím o tom. Ale prošla výcvikem pod Corin a ta je známá tím, že nikomu nevěří. Ta žena je děsivá, když to připustím, a vypadá to, že se mladá Elein rozhodla být jako ona. Tak pojď chlapče, musíme se ubytovat a pak můžeme zjistit, kdo to vlastně hlídá princeznu a zjistit si nějaké informace o tom, co se na hradě děje i o jeho obyvatelích." Argus se otočil, sundal z mého ramene ruku a zamířil dál chodbou. Přejel jsem si rukou po krku, a když jsem se na ni znovu podíval všiml jsem si trochy krve, která mi zůstala na prstech. Ta malá mrška mě řízla. Jestli mi ušpinila košili, tak ať si mě nepřeje, jelikož to byl jediný čistý oděv co jsem momentálně vlastnil a nechtěl jsem ho mít špinavý od krve. Vždyť sama musela vědět, jak špatně jde krev smýt, pokud to tedy neudělala schválně. Asi si na ni budu muset dávat pozor.