Fleargine

Netrpělivě jsem čekala na krále u schodiště, kde jsme se měli podle Nay sejít. Byla jsem z dneška nervózní a neustále si mnula ruce nebo si hrála s jedním z prstenů, co mi Joel vybrala jako doplněk k stříbrně šedivé látce šatů. Věděla jsem, že lady Sarafine mé šaty opět neschvaluje. Tentokrát je ohodnotila jako příliš těsné a draze vypadající. Jenže jejich látka byla tak příjemná a jemná, že jsem se v nich cítila pohodlně. Netuším co bych dělala kdybych si dnes musela stěžovat i na šaty. Už tak toho bylo na mě moc.

Otočila jsem se a zadívala se na Elein, která něco řešila s Denej. Včera večer mě do pokoje odvedla Denej, ale ráno, když jsem se probrala seděla u okna Elein a škrabala svého vlka za ušima. Když ho ráno hladila vypadala tak zamyšleně a vlastně za dnešek toho moc nenamluvila.

Odvrátila jsem pohled k Arabele s Dianou, které poslouchali kázání od lady Sarafine o tom, jak se mají chovat a že se mají přestat rozplývat nad novými šaty, které získaly. Už od příjezdu sem se zdáli být vším nadšené a vůbec mi nepřipadaly nervózní jako já. Uvnitř mě se probouzela závist se vztekem. Měly tu být se mnou, bavit mě, povídat si se mnou, uklidňovat mě, ale přitom jsme spolu od příjezdu vůbec nebyly. Místo toho si povídaly spolu.

„Věnujte mi prosím chvilku pozornost. Ráda bych vám řekla, jak to dnes bude probíhat, jelikož k tomu nebyl dřív čas," ujala se Denej slova a tleskla, aby si získala pozornost i mých dvorních dam.

„Takže jakmile se tu král objeví, nejspíš opět složí princezně kompliment nebo bude jednat jinak, netuším. Avšak pak vezme princeznu za ruku a společně půjdou do hlavního sálu, kterému se též říká přijímací sál. V průvodu, který utvoříme, půjde první Naya, která přijde s králem, pak král s princeznou, následují první dva Strážci, což jsme nyní já s Elein a až pak dvorní dámy. Pořadí je již pouze na vás. Až budeme v sále projdeme až k trůnům. My se postavíme na svá místa, dvorní dámy se vmíchají do davu a mají právo na to stát nejblíže trůnům. No a princezna s králem budou na trůnech. Tak to tady u nás chodí a chtěla bych se omluvit, výsosti, že vás o tom informuji až teď." Tak konečně jsem aspoň trochu věděla co mě čeká. Denej měla kajícný výraz ve tváři. Usmála jsem se na ni nebo se o to aspoň vynasnažila.

„Děkuji za vysvětlení, Denej," poděkovala jsem jí a upravila si sukni šatů. Za mnou se ozvaly kroky. Otočila jsem se a jako první si všimla drobné dívky s medově blond vlasy. Na sobě měla stejný oděv jako Denej s Elein, takže jsem hádala, že šlo o jejich uniformu, v které měli svůj řád reprezentovat.

Král se objevil hned za ní. Dnes se zdál být taky trochu mimo. V ruce držel korunu a prohlížel si ji, zatímco šel směrem dolů. Lady Sarafine si odkašlala. Otočila jsem se na ni a všimla si, že dělá pukrle. No ovšem, jak jsem mohla zapomenout. Hned jsem se k ní přidala.

„Dobré ráno, Veličenstvo," pozdravila jsem krále a usmála se. Včera v noci se mi s ním hrozně dobře povídalo. Ptal se mě on nebo já jeho nebo jsme si povídali víceméně o ničem. Prostě jsme si povídali a jedli, dokud jsme neměli dost a nerozešli se do svých postelí.

Král se nejdřív podíval někam za mě a až potom stočil svůj pohled ke mně. Taky se usmál, ale poznala jsem, že to byl nucený úsměv. Nasadil si korunu na hlavu a až potom ke mně natáhl ruku. Narovnala jsem se a přijala ji.

„Opila jsi krále?" zeptala se zničeho nic Elein nevrle. Blondýnka pokrčila rameny.

„Nějak nebyl proti a začal s pitím sám. Já mu jen pomohla vypít to co měl v pokoji. Měla bys mi děkovat, jinak by byl úplně na mol." Zadívala jsem se na krále a všimla si zarudlých očí. Když jsem se trochu soustředila mohla jsem cítit i zápach alkoholu. Copak se mu včera večeře se mnou nelíbila tak jako mě a musel se potom opít?

„Nech ji Elein. Naya má pravdu. Bylo to mé rozhodnutí."

„Nezodpovědné rozhodnutí," odsekla mu Elein.

„Ale mé." Netušila jsem co se mezi nimi stalo. Elein si jen povzdechla a radši už nic neříkala.

„Můžeme?" zeptal se mě král a tentokrát se usmál opravdově.

„Ano," odpověděla jsem mu. Král mi stiskl ruku v povzbudivém gestu. Následovali jsme blondýnou, kterou nejspíš byla Naya, třetí z mých Ochránkyň.

„Budu muset Joel poděkovat za to, jak dobře vykonává svou práci. Dnes vám to opět sluší, princezno." Cítila jsem, jak mi krev stoupá do tváří a ty rudnou pod tíhou jeho komplimentu. Třeba se mu včerejší večer přece jenom líbil, jinak by mi teď neskládal komplimenty. Proč by potom ale požil alkohol a podle všeho ve velkém množství?

Naya nás vedla chodbami, které jsem zatím neznala. Převážně jsme šli po schodech směrem dolů a pak následovala dlouhá chodba ke dveřím, před kterými stáli strážní s halapartnami v rukou. Na sobě měli kroužkové košile, na kterých měli krunýř, který jim chránil hruď a na hlavě helmu. Na sobě měli plášť tmavě modré barvy. Ani se nehnuli, když jsme k nim došli a a zastavili v chůzi. Naya se na mě podívala a král taky. Proč se na mě teď oba dívají?

„Můžeme?" zeptal se mě král. Aha. Nejspíš jsme stáli před hlavním sálem, od kterého nás dělily jen ty dveře. Až je otevřou, budeme středem pozornosti. Nevěděla jsem zda to zvládnu.

Král mi stiskl ruku v tichém gestu podpory.

„Bude to v pořádku. Jsem tu s vámi i vaše Strážkyně a dvorní dámy. Nebudete sama ani chvíli. Nemáte se čeho bát." Zhluboka jsem se nadechla a pohlédla zpátky na dveře a pak zase na něj.

„Cením si vaší podpory, ale myslím, že na tohle nebudu připravená nikdy. Nezbývá než skočit do toho rovnýma nohama." Král se usmál.

„Tomu tedy říkám přístup," řekla Naya a kývla na strážné. Ti aniž by něco řekli, uchopili mohutné dveře za madla a otevřely je. Postupně utichal šum šlechticů a jejich pohledy se stáčely ke dveřím.

„Jeho Veličenstvo král Richard Archibald Noblesijský a princezna Fleargine Livrein z Britanu," ohlásila nás Naya z plných plic. Šlechtici se poklonili. Král se na mě podíval. Pohledem se mě ptal zda jsem připravená na to, co nastane. Nebyla jsem, ale přesto jsem přikývla a nechala se jím davem vést. Šlechtici nám vytvořily průchod až k podstavci, na kterém stály dva trůny. Nebyly z mramoru jako u mého otce, ale ze dřeva. Tmavého dřeva s vyřezanými ornamenty.

Přesně, jak Denej řekla, mé dvorní dámy se postavily poblíž trůnů. Naya zůstala v mezeře za trůny a Denej si stoupla po levé ruce krále, zatímco Elein po mé pravé. Ruce měli položené na svých mečích a pozorovali dav lidí. Král mi nabídl, abych se posadila. Na to že trůn nevypadal vůbec pohodlně, tak byl. Možná za to mohlo i polstrování stejné barvy jako dřevo, takže nebylo pořádně k rozeznání od dřeva.

„Dnes jsme se tu sešli, abych vyslechl vaše prosby a problémy, které potřebují vyřešit. Jak jistě všichni z vás ví, princezna je mou snoubenkou a očekávám od vás všech, že se k ní budete chovat s náležitým respektem a úctou, jak si zaslouží. Nyní začneme." Král se posadil do svého trůnu a podepřel si rukou hlavu. Sálem se neslo tiché mumlání. Prohlížela jsem si tváře šlechticů a zastavila se u jednoho obzvlášť povědomého. Jednalo se myslím o sire Melbricka. O muže, který se choval ke mně jako ke služce a Elein se za nás coby služky postavila. Předtím byl rudý vzteky, teď pro změnu bílý jako stěna. Žena v ve vínových šatech po jeho pravé ruce se k němu naklonila a něco mu pošeptala. Viděla jsem jak ji něco řekl a obličej se mu při tom zkroutil ve škleb. Žena se stáhla zpátky a vypadala uraženě.

„Kdo je to?" zeptala jsem se Elein, která se naklonila blíž ke mně, aby mi pak mohla šeptem odpovědět. Nechápavě se na mě podívala.

„Ta žena ve vínových šatech vedle sira Melbricka," upřesnila jsem jí. Elein se ušklíbla.

„Jeho žena, lady Owen. Je stejně nevrlá jako její manžel, takže se k sobě dobře hodí a velmi ráda se plete do záležitostí státu a života královny i krále. Nešlo si nevšimnout, jak se mu snaží dohodit jednu z jejich dcer. Mají jich dohromady pět a jednoho syna, kterému je teprve pět a jeho zdraví je velmi chatrné, proto ho u dvora neuvidíte. Je na hradě na jejich panství, ale za to tu jsou tři jejich nejstarší dcery. Jedna je zasnoubená a má před svatbou a další dvě se snaží dohodit králi jako milenku."

„Jak to že toho tolik víš?" Přišlo mi to neuvěřitelné. Elein mi přišla jako chytrá žena, ale její znalosti o zdejším dvoře mě překvapovaly.

„Je to má práce. A toho že se králi snaží dohodit dceru jako milenku si nejde nevšimnout. Obzvlášť, když má na sobě šaty, které toho až příliš odhalují. Je to ta schovávající se dívka za nimi v tyrkysových šatech se sukní, kterou má nad kotníky."

„Dle mě jsou ty šaty odvážné a krásné, ale nevkusné na dívce, která v nich neumí chodit," přidala se do naší debaty Naya. Takže jsme asi nešeptali tolik, jak jsem si myslela. Všimla jsem si, jak se na nás lady Sarafine mračí, takže jsem se raději přestala dál vyptávat.

„Veličenstvo, s Vaším dovolením bych zde princeznu přivítal jakožto královský kancléř i se svou ženou." Muž, který se postavil před trůny byl menšího vzrůstu stejně jako žena vedle něj. Oba dva už měly bílé vlasy, které jen dokazovaly, že se dožily honosného věku. Muž se opíral o berlu. Nejhorší bylo, že jsem vůbec nevěděla co mám teď dělat. Nemohla jsem se ani poplašeně podívat na Elein a požádat ji o radu. Nezbývalo mi než zůstat sedět a stisknout ruku v pěst. Král mi ji zakryl tou svou.

„Princezno, dovolte abych vám představil sira Xavera a jeho půvabnou ženu Jasmin," představil mi je král a já tak mohla vydechnout zadržovaný vzduch a uvolnit stisk. Král mě chytil jemně za ruku. Nejradši bych se na něj podívala, ale dívala jsem se na sira přede mnou a usmála se.

„Ráda vás poznávám." Byla to jediná věta co mi přišla vhodná k tomu, abych ji řekla.

„Čest je na naší straně, princezno," odvětila mi žena a mile se na mě usmála.

„Sir Xaver se stará velmi pečlivě a záslužně o královskou pokladnu." Sir na slova díků sklonil hlavu.

„Vaše slova mě hřejí na duši, Veličenstvo. Pouze dělám svou práci."

„Když jsme u toho, byl bych rád, kdybyste byl princezně po ruce. Pokud bude na něco potřebovat peníze, vydáte jí je." Králova slova mě zaskočila. Má matka dostávala od otce určitý obnos peněz k chodu jejího křídla, ale peníze jí obvykle nesvěřoval. Tím byl pověřen jeden z jeho nejbližších lidí. Strážce královniných komnat.

„Jak si přejete, Veličenstvo. Pokud mohu být tak smělý, je čas projít stav pokladny." Král ze sebe vypustil povzdech.

„Odpusťte Veličenstvo, ale jakmile s ním někdo začne mluvit o práci a penězích, vždy se o nich a práci rozmluví," omlouvala žena svého manžela.

„To je v pořádku, lady Jasmin. Váš manžel pouze plní své povinnosti a toho si cením. Hned jak budu mít čas to probereme, sire Xavere."

„Jak si přejete, Veličenstvo. Princezno." Muž se poklonil stejně jako jeho žena a s pomocí berle odešel zpátky do davu lidí.

Král se ke mně naklonil, tak jsem se k němu naklonila taky blíž.

„Nejdřív vás tu trochu uvítají aneb se vám budou chtít představit ti hlavní představitelé, ale nebojte se. Co nejdřív sem pustí lid s jejich problémy a budeme plně pohlceni prosbami a stížnostmi, že nebudou mít čas nás otravovat, a pokud by to někdo zkusil. No řekněme, že by to udělal poprvé a naposled."

„Vaše Veličenstvo, copak vás váš učitel dvorní etikety neučil, že šeptat si a ještě k tomu tak okatě se považuje za nemístné?" Nešlo si nevšimnout, jak se královi rty roztáhly do úsměvu a v oči mu začaly zářit štěstím. Zvedl se z trůnu a sešel dolů za drobnou ženou v smaragdově zelených šatech. Byly to jednoduché šaty, které vypadaly velmi elegantně.

„Teto Loret. Vítej u dvora," pozdravil ji král. Naklonila jsem se k Elein.

„Netušila jsem, že má král tetu." Královský rodokmen jsme sice cestou neprobírali, ale nepochybovala jsem o tom, že by mi někdo řekl o králových příbuzných, obzvlášť pokud by se nacházely na hradě.

„To je dlouhý příběh. Ve zkratce je to bývalá milenka králova otce." Tak teď jsem byla obzvlášť zaskočená. Milenka? A měla se tak ke králi? A ještě to o ní každý věděl?

„Tak etiketu máme za sebou a co mě teď pořádně obejmout," řekla lady Loret králi. Ten se zasmál a zohnul se, aby mohl ženu pořádně obejmout. Dokonce ji zvedl ze země a zatočil se s ní. Žena se tomu zasmála.

„Bože ty jsi se ale změnil. Jsi jako tvůj otec. Vysoký, silný, pohledný a moudrý. Vše co král potřebuje. A jako bonus jsi doufám podědil i něco po matce. Mrzí mě, že jsem nemohla přijet dřív a účastnit se jeho pohřbu, ale musela jsem toho tolik vyřídit. Tvůj otec by byl velmi nerad, kdybych přerušila jednání s Doridalem a jela na jeho pohřeb, navíc jsem měla jisté záležitosti na panství, co mi tví rodiče dali, ale jako omluvu ti přináším podepsanou smlouvu s Doridalenským královstvím. Naše lodě budou moct bezpečně plout v Azuritovém moři." Za ženou se objevila členka Galaenu. Jejich uniformu jsem si už nemohla splést, jak se kolem mne stále pohybovaly a předala králi nějaký zapečetěný pergamen. Král ho otevřel a přečetl. Až když skončil znovu pergamen stočil a obalil stuhou, aby se neotevřel.

„Království ti děkuje za tvé služby, teto. Velvyslankyně, postarejte se o to prosím." Velvyslankyně Galaenu vyšla z davu, převzala si od krále pergamen a zmizela s ním zpátky v mase lidí.

„Myslím, že jsem tě od tvých povinností zdržela už dost dlouho. Takže šup šup zpátky na trůn a vládnout, samozřejmě že pak budu považovat schůzku, na které si spolu popovídáme."

„Počkej ještě chvilku," poprosil ji král a otočil se ke mně. Natáhl ruku mým směrem. Zvedla jsem se z trůnu, přešla k němu, vložila svou ruku do té jeho a postavila se mu po boku. „Teto, dovol mi ti představit mou snoubenku princeznu Fleargine z Britanu. Dceru krále Arose."

„Ráda vás poznávám, lady Loret," řekla jsem jí a usmála se na ni. Neopětovala mi úsměv, spíš si mě měřila pohledem. Myslím, že mi vzadu na krku vyrašil pot, z toho jak nepříjemně jsem se cítila.

„Mohu být upřímná?" zeptala se.

„Samozřejmě," odpověděla jsem jí. Všimla jsem si, že na krále mluvila bez servítek a bylo jí jedno o tom co si o ní ostatní myslí, ale přesto se mě zeptala zda může být upřímná. Nepřišlo mi vhodné ji odmítnou.

„Galaenky vás nepřijmou. Jste mladá a krásná, což jste určitě zdědila po své matce, jelikož váš otec je starý mrzout, ale krása a mladí nejsou vaše přednosti. Najděte je, využijte je a možná si nakonec i získáte Galaen na svou stranu, i když nejste jedna z nás. Věřím, že tomuto království i jeho lidu, ještě ukážete, kdo opravdu jste. Přeberte si má slova, jak chcete. A pokud by to po takových slovech nebylo moc nezdvořilé nebo nevhodné, tak bych si i s vámi ráda sedla a popovídala. Třeba nad šálkem čaje, což jen tak mimochodem Veličenstvo je dárek od Doridalského krále. No nebudu už déle zdržovat, venku jsou lidé co chtějí, abyste je rozsoudily a já zatímco se vy budete nudit se půjdu ubytovat do svých starých komnat. Pokud jsi mě z nich tedy nevyhnal, Richarde." Byla jsem zaskočená jejími slovy, chováním i tím jak rychle přešla zase do konverzace s králem a oslovovala ho jménem.

„Ne tvé komnaty zůstaly tvými a chovej se tu tak jako před smrtí mého otce," nabídl jí král.

„Elein, ráda tě zase vidím a doufám, že si ve své službě uděláš čas i na mě. Princezno. Veličenstvo." Elein ji znala a ona znala ji? Jen okrajově jsem vnímala to, když se lady Loret uklonila a odešla. Jen mlhavě jsem si vybavovala cestu zpátky k trůnu i to jak jsem si na něj sedla. Nechápala jsem to. Proč by mě Galaen neměl přijmout a co myslela tím, že mám najít své přednosti. Vždyť jsem byla dcerou krále, náhradou za svou mrtvou sestru a budoucí královna Noblesie. Měla jsem být jen ozdobou po boku krále a dát mu děti. Nebo aspoň to mi říkala celou cestu lady Sarafine. I když Carmen s Cass často narážely na to, čeho dosáhli i královny a že měli velké pravomoci. Byly to velké královny stejně jako jejich manželé byli velcí králové. Takže zůstávala jediná otázka. Jakou královnou budu já?

Jooo nezapomněla jsem. Je pondělí a docela dobrý i čas a já nezapomněla přidat další kapitolu. No dnes se mi povedl jeden úkol do školy, z kterého jsem měla mega strach, ale učitelka mi napsala jen pochvaly, takže si troufám doufat, že byl vážně dobrý. No nicméně mám dobrou náladu a chuť psát, tak uvidíme co se do dnešního večera ještě povede. :D 

Mimochodem hodně mě od vás potěšili komentáře u minulé kapitoly, kde jste napsali, koho jste si oblíbili. Tak uvidíme, zda postavy budete mít rádi i nadále nebo se vám zprotiví. :D

Další pondělí ahoj. :)