Kapitola 14

Elein

Našla jsem dva sluhy, které jsem pověřila, aby Michaela odnesli do jeho pokoje a uložili ho do postele. Následně jsem se konečně mohla vydat do části hradu určeného pro členky Galaenu, kde měla Corin svou pracovnu a pokoj. Chodby tu byly plné zvířat, které doprovázely své majitelky. Na pozdrav jsem jim vždy pokynula hlavou, i když jsem je neznala. Ty, které jsem znala jménem, jsem pozdravila.

Zaklepala jsem na Corininy dveře. Čekala jsem, kdy se ozve z druhé strany dále, abych mohla vstoupit, ale místo toho se po chvíli dveře otevřely a ven vyšla Corin.

„O čem jsi se mnou chtěla mluvit?" zeptala jsem se jí. Corin kývla hlavou, abych jí následovala a zamířila chodbou pryč. Na rameni měla svou sovu pálenou. Nejspíš ji chtěla nechat proletět.

„Proč jsi nepřišla dřív?" zeptala se mě místo odpovědi.

„Musela jsem hlídat princeznu."

„Mohla ji pohlídat Naya nebo Denej."

„Denej hlídala krále a Naya si musela něco zařídit." Rozhodla jsem se Corin radši lhát než přiznat pravdu, že netuším, kde Naya je.

„Je úctyhodné, že mou neteř kryješ, ale nelži mi kvůli tomu, Elein. Pro tvou informaci je v hospodě a asi obě víme co tam dělá." Toho jsem se obávala.

„Promluvím s ní," navrhla jsem Corin.

„Není třeba. Udělám to sama ještě před zítřejší audiencí. Její chování je neakceptovatelné."

„Třeba k němu má důvod," bránila jsem ji. Došli jsme s Corin k prostornému balkónu. Sova z Corinina ramena vzlétla a stoupala vzhůru k obloze, která se barvila do noci. První z hvězd už zářila na nebi a další se k ní měli postupně přidat.

„To určitě má, ale i tak." Corin sledovala svou sovu, než se jí ztratila za jednou z věží. „Princeznu během cesty přepadli a málem zabili." Tahle informace pro mě byla nová.

„Carmen prý slyšela, jak jeden z mužů řekl ve jménu magie předtím než by ji zabil."

„Co to znamená?"

„To netuším," přiznala Corin a opřela se o kamenné zábradlí. Zadívala jsem se na hvězdy a přemýšlela. K čemu by odporu stvořeného z mágů bylo zabít budoucí královnu. Zavřela jsem oči a přehrávala si v hlavě všechny mé chvíle s princeznou. Otevřela jsem je až když mě něco napadlo.

„Myslíš že to souvisí se Ukrývačkami?" zeptala jsem se jí. Corin nejistě přikývla.

„Před lety jedna odešla do západní země, ale netuším co se s ní stalo."

„Jak by o ní, ale mohli vědět. Jak by odboj mohl vědět, že je jedna ze sedmi?"

„To netuším, ale Carmen viděla na princeznině rameni značku, kterou jedna z Ukrývaček používala. Může to být náhoda, ale víš, že v ty já nevěřím." Ano to jsem věděla a moc dobře. Opřela jsem se zády o zábradlí. Tohle nedávalo smysl. I kdyby princezna měla značku jedné z Ukrývaček, jak mohli vědět, že je to právě jedna z nás. Po celé generace se Ukrývačky střídají a nikdo neví, kdo ní je a kdo ne. Dokonce ani ony sami se neznají. Je to jedno z pravidel, které bylo zavedeno pro bezpečí kamenů, jež jsme střežily. Já sama se o tom dozvěděla jen díky Corin a mému daru nacházet skrýše a schovávat věci, tak aby je nikdo nenašel a kdyby si mě Corin nevybrala jako svou následnici v roli Ukrývačky, nikdy bych o kamenech nevěděla.

„Musíme zjistit zda je jednou z Ukrývaček a zda je kámen v bezpečí."

„Jak? Nezná většinu našich zvyků, tradic. Nemá potřebné znalosti až je těžké věřit, že by mohla být jednou z nás. Jednou ze sedmi."

„Nemusí ani vědět, že je jednou ze sedmi. Mohli ji jen využít jako prostředníka k tomu, aby sem dostala kámen a ta značka na jejím rameni značí, že ona je prostředník."

„Naznačuješ, že ho měla někomu předat?" Tohle byly nebezpečné teorie a předat kámen někomu, kdo nevěděl o tom, že ho střeží bylo až příliš nebezpečné, ale tahle teorie nemohla být vyloučena. Přepadli je. Chtěli zabít princeznu a možná i ostatní osazenstvo a sebrat kámen. Pokud by měli jeden kámen nic by to ještě neznamenalo, ale pokud by měli dva. To už by bylo o dost větší nebezpečí a riziko.

Corin se na mě podívala. V jejích očích jsem viděla, že přemýšlí o tom samém co já. Mlčky jsme se shodovaly v tom, že se blíží nebezpečí. Velké nebezpečí, které musíme zastavit dřív než se jen z nebezpečí stane apokalypsa pro všechny lidi.

„Víš co máš dělat?" zeptala se mě Corin. Zadívala jsem se na svou pravou ruku a jizvu na ní. Byla od krvavé přísahy a ta pro nás byla posvátná. Tradovalo se, že ten kdo ji poruší nenajde klid a padne na něj kletba mágů. Nepoužívala se, jen pokud to nebylo opravdu, ale opravdu nevyhnutelné.

Stiskla jsem ruku do pěsti a přiložila si ji k hrudi. Podívala jsem se na Corin a přikývla. Corin se narovnala, udělala krok ke mně a položila mi ruce na ramena.

„Přála bych si, abys tento úděl nemusela nést tak mladá, ale zvolili jsme si svou cestu. Není cesty zpět. Není jiná možnost."

„Já vím." Možná jsem nevěděla tehdy co všechno budu muset obětovat, ale s přibývajícím věkem a hlavně nyní to chápu čím dál víc.

„Musím si něco zařídit. Jestli po mně už nic víc nechceš, půjdu." Začínala jsem si čím dál víc uvědomovat, co musím obětovat pro dobro naší země. Musely jsme udržet rovnováhu a zabránit odboji získat zpět svou magickou moc. Někdo tu oběť vykonat musel. Byl čas rozehrát hru, pokud už nebyla rozehrána. Pak jsem se musela stát její součástí a zkusit ovlivnit její konec.

„Běž," řekla Corin s něhou v hlase. Byla má velitelka a během výcviku mi nahrazovala matku. Znala mě a já ji. Nemusely jsme mluvit, abychom věděly co si ta druhá myslí. Byly jsme propojené, tak tomu vždy říkala.

Corin ze mě sundala ruce a já se rozešla zpátky. Vždy jsem z části doufala, že prožiji život podobný tomu, který vedla má matka, ale podle všeho tomu tak osud nechtěl a měl se mou jiné plány.

Richard

Denejin vlk mě doprovázel celou cestu až k mému pokoji, zatímco Denej doprovázela princeznu. Musel jsem uznat, že se dnešní večer povedl, i přesto že se Michael opil. Přál bych mu, aby jako trest za svůj nerozum trpěl pořádnou kocovinou. Sám jsem měl chuť se nějakého alkoholu napít, ale odolal jsem, i když nějaké princezniny otázky byly až příliš osobní, jenže nechtěl jsem si to u ní pokazit jako u Elein, když jsem jí lhal. Zasloužila si znát pravdu. Zasloužila si, abych s ní jednal s úctou a sobě rovnou. Měla to být má manželka. Znal jsem pověst, kterou měl její otec i to, jak se ke svých dcerám a ženě choval. Ale na druhou stranu jsem i věděl jaké pouto lásky měli mezi sebou můj otec a matka. Věděl jsem, že s princeznou stejné pouto nejspíš nikdy mít nebudu. Mé srdce jí nikdy patřit nebude. To bude patřit jediné osobě.

Otevřel jsem dveře od komnaty a vešel dovnitř. Sundal jsem si tu příšernou kazajku, kterou jsem na sobě během večeře měl a odhodil ji na zem ke skříni. Přešel jsem k toaletnímu stolu, kde jsem měl připravenou mísu s vodou. Opláchl jsem si obličej a následně si ho otřel do oosušky.

„Asi bych měla být poctěna, že sis mě doteď nevšiml." Rychle jsem se otočil a spočinul pohledem na Elein. Seděla v okně a pozorovala mě. Usmál jsem se a zakroutil hlavou.

„Byl jsem příliš zamyšlený na to, abych si tě všiml," odpověděl jsem jí a sundal si košili. Čekal jsem, že jí pohled sklouzne na mou hruď, ale nic takového se nestalo.

„Princezna je krásná."

„A taky mladá a nedostatečně vzdělaná."

„Znalosti jde získat a zestárne." Elein měla snad odpověď na vše. Vždy tomu tak bylo. Buď odpovídala pohotově nebo si vše pečlivě promýšlela. Bylo to jedno z jejích kouzel, které mě na ní učarovalo.

Rozešel jsem se k ní. Něco mi tu nesedělo. Za celou dobu, kdy přijela na hrad se mnou nikdy nestrávila noc ve stejné místnosti. Vždy to byla buď Naya nebo Denej. Přesněji převážně Denej.

„Vysvětli mi něco. Čekáš na mě v mé komnatě. Sama. Proč?" Tentokrát její pohled sjel níž, ale jen na chvíli. Mlčela, dokud jsem se nezastavil těsně u ní. Bylo příjemné být tak blízko u ní. Od doby kdy jsme se viděli naposledy před lety se hodně změnila a každý den, který tu strávila jsem to vnímal víc a víc. Měla ženské tvary a její oči mě stále dokázaly uchvátit. Zvlášť ve chvílích jako tato, kdy se na mě zadívala a dala skrz ně průchod všem svým emocím. Pohled, který vás pohladí na duši a zavrtá se vám do kůže, kterou pomalu spaluje.

„Musím si s tebou o něčem promluvit." Opřel jsem se rukou těsně nad její hlavou. Tím že seděla v okenním výklenku byly naše hlavy jen kousek od sebe. Sjel jsem pohledem na její rty a přemýšlel, kdy naposledy jsem ji políbil a snažil si vybavit její chuť.

„Denej to vidí. Ty pohledy, které mým směrem posíláš. Nevím zda to vidí i ostatní, ale musí to přestat, Richarde. Princezna bude tvou ženou." Ty slova byla jako ledová voda. Probraly mě z poblouznění jejích očí. Ano princezna měla být mou ženou, ale nebyla to ona po kom jsem toužil.

„Nemiluji ji," odvětil jsem jí.

„To ani nemusíš." Její racionální myšlení byla jediná věc, co mě dokázala v jistých chvílích odradit. Teď byla jedna z těch chvílí.

„Řekni mi jedno. Miluješ mě stejně jako před lety? Cítíš stále ke mně něco?" Elein dlouho mlčela. Rukou se mi dotkla hrudi. Schoval jsem její ruku do své. Stále ji oproti mě měla menší. Byla až příliš dlouho ticho.

„Elein, mluv se mnou," požádal jsem ji a druhou rukou se dotkl její tváře. Bylo to uklidňující dotýkat se jí jako kdysi. Cítit její hebkou pokožku. Vnímat její teplo.

„Pět let je dlouhá doba, Richarde." Tahle věta byla předzvěstí dalších vět, které by se mi určitě nelíbily.

„Já vím, ale na mých citech k tobě se nikdy nic nezměnilo. Můžeme být spolu." Elein zavrtěla hlavou a vytáhla ruku zpod té mé. Pocítil jsem chlad na místě, kde se mě předtím dotýkala.

„Nebudu tvou milenkou, Richarde. Nemohu. Kvůli ní, kvůli tobě, kvůli království, kvůli sobě." Elein se protáhla mezerou mezi mnou a zdí. Otočil jsem se a rychle ji chytil za ruku. Jednou jsem o ní vlastní hloupostí přišel. Nechtěl jsem, aby tomu tak bylo znovu.

Nahnul jsem se k ní dřív než se stihla odtáhnout nebo vytrhnout mi ruku ze sevření a políbil ji. Byla to jen vteřina vzdoru z její strany, ale nakonec začala spolupracovat. Přitáhl jsem si ji blíž k sobě, abych mohl pod rukama cítit její tělo. Vjel jsem jí rukou do vlasů a prohloubil polibek. Cítil jsem, jak mi stiskla paži a druhou rukou mi putuje po zádech. Tohle byl jasný důkaz toho, že ke mně stále něco cítí a ani její racionální myšlení nedokáže její city ke mně oslabit.

Elein se ode mě odtáhla a po tváři jí stékala slza. Setřel jsem ji palcem. Plakala a já doufal, že je to štěstím, avšak její oči tvrdily opak.

„To co k tobě cítím nic nemění na tom, že jsi ve mně neměl takovou důvěru, abys mi řekl kdo jsi nebo se se mnou za těch pět let, alespoň jednou spojil. Nemění to nic na tom, že jsem Stín a královnin ochránce a snad jednou i její přítelkyně. Nejde o to s kým jednou budu žít nebo s kým chci žít. Jde o to, abych mohla žít sama se sebou a tohle je jediná možnost." Věděl jsem, že se mi to nebude líbit. Její slova mě paralyzovala. Nedokázal jsem se pohnout ani se pořádně nadechnout. Mohl jsem jen sledovat, jak se otáčí a odchází z mého pokoje a bere sebou část mého srdce, které jí bude vždy patřit. Dívce, kterou jsem si nejdřív oblíbil, a pak se do ní zamiloval. Ženě, kterou se stala, a které její rozhodnutí nemohlo nikdy nic vymluvit.

Další na co si pak pamatuji bylo víno, v kterém jsem utápěl svůj žal a to, jak se ke mně Naya přidala. Oba jsme mlčely a jen popíjeli.
Nějak v ty pondělky zapomínám přidávat další kapitoly. :) No avšak v ději jsme zase pokročili a nějaké postavy se nám víc vybavují a můžu vás ujistit, že je tu ještě hodně postav, na které se můžete těšit. Sice jsem si řekla, že se vás na to nebudu ptát, ale popravdě jsem zvědavá zda se vám příběh líbí, popřípadě co se vám tam líbí nebo kdo. :) Za všechny hvězdičky a komentáře jsem velmi ráda a u příštího pondělí ahoj. :)

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top