Fleargine

Wernie mě vedla chodbami a po schodišti, dokud nezůstala stát u tmavých dveří. Zastavila jsem se. Netušila jsem zda si mám otevřít sama nebo mi je někdo otevře. Tohle dilema za mě vyřešila Elein, když mi dveře otevřela a pak ustoupila stranou, abych mohla projít dovnitř. Vešla jsem do místnosti prosvícené ohněm z krbu a svíček zavěšených na svícnech.

„Je mi líto dámy, ale král pozval k soukromé večeři pouze princeznu. Prosím, vraťte se do královnina křídla či svých pokojů." Zmateně jsem se otočila a všimla si překvapeného pohledu lady Sarafine než jí Elein zavřela dveře před nosem.

„Budu tu sama s králem?" Ani matka nikdy nevečeřela pouze s otcem. Vždy u toho někdo byl. I když jsem byla malé dítě, vždy se našel nějaký šlechtic, který se k nám přidal při jídle.

„Ano. Zůstane tu Denej, jelikož já budu muset jít navštívit Corin a něco s ní probrat, ale stihnu se včas vrátit a odvedu vás zpět do pokoje, kde na vás dám pozor. Kromě Denej tu bude i jeden nebo dva sloužící, kteří vás budou obsluhovat, ale jinak tu budete sama. Král rád jí po boku nejbližších a pokud nemusí, tak se sezením u jídla se šlechtou vyhýbá." Elein odešla ke krbu a hodila do něj polena.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Jídelna byla střídměji zařízená než sály v mém křídle, ale i tak působila útulně. Uprostřed místnosti byl přichystaný prostřený stůl s porcelánovým nádobím a skleněnými skleničkami a karafou. Uprostřed stolu stál zapálený pětiramenný svícen. Okna byly zatažené zeleným závěsy. Zadívala jsem se na druhou stranu místnosti, kde nad krbem byly zavěšené dva portréty. Jeden patřil muži a druhý ženě. Přešla jsem k tomu, na kterém byla vyobrazena žena.

Měla oříškově hnědé vlasy, do kterých měla zasazenou honosnou korunu s modrými drahokamy, které v ní byly vsazené. Koruna ladila k jejím tyrkysově modrým šatům. Sukně šatů byla potažena šifónem, zatímco na korzetu byly zlaté ornamenty. Šaty neměly rukávy, ale místo nich měla žena na rukou elegantní rukavice. V rukou držela paví peří. Nebyly to ani tak nádherné šaty, které měla žena na sobě jakožto výraz v jejím obličeji. Rysy v jejím obličeji byly jemné a elegantní, ale její modré oči jakoby mě sledovaly.

„Královna Izabel. Králova matka." Podívala jsem se na Elein, která sledovala s mírným úsměvem obraz.

„Znala jsi ji?" zeptala jsem se jí.

„Pořádně ne, ale mnoho jsem toho o ní setkala a několikrát ji během své návštěvy hradu potkala. Pamatuji si, že vždy byla ladnost sama, když chodila jakoby se vznášela. Nikdy nekřičela, ale když se rozzuřila bylo lepší jít jí z cesty. Starala se o svůj lid a bojovala všemi prostředky za věc, v kterou věřila."

„Co se s ní stalo? Neviděla jsem ji tady." Do kláštera mi moc zpráv o dění v okolních království nechodilo. O smrti králova otce jsem se dozvěděla taky jen náhodou, jelikož jsem v té době pobývala na otcově dvoře.

„Onemocněla a zemřela." Úsměv na Eleině obličeji povadl.

Od dveří se ozvalo zaklepání. Obě jsme se k nim otočily. Dveře se otevřely a dovnitř vešel lord Michael. Usmíval se a v ruce držel pohár. Nepamatuji si, že bych ho zatím viděla bez něj.

„Á, mé milé dámy, už jsou tady, tak to jdu právě včas."

„Někdo z nás dvou je tu navíc a já to nejsem. Tohle je soukromá večeře pokud vím, lorde." Michael loudavým krokem došel k židli a svalil se do ní. Napil se z poháru a zářivě se na nás usmíval.

„Král nestíhá a pověřil mě, abych princezně dělal společnost, dokud se nedostaví."

„A pak že ženám trvá déle než se nachystají," neodpustila si Elein poznámku.

„Král byl natolik vytočený že se potřeboval uvolnit. Bojovali jsme, zpotili se a on pak nestíhal, zatímco vy jste princeznu určitě krášlili celou dobu od jejího prvního setkání s Richardem. Mimochodem, velice vám to sluší princezno." Michael se rozvalil na židli a přimhouřil na nás oči. Elein k němu rychle přešla a sebrala mu z ruky pohár.

„Vem si svůj ten je můj," postěžoval si lord a natahoval se po poháru. Elein nejdřív k němu přičichla a pak okoštovala.

„Rovinské víno?"

„To nejlepší," přisvědčil jí lord.

„Jsi opilý?"

„Možná drobátko." Elein naštvaně položila pohár na stůl a pak se opřela jednou rukou o něj a druhou o opěrku židle, na které Michael seděl. Zadívali se na sebe. Zatímco Elein držela kamenný výraz, Michael si mnul rty.

„Namazal si takto i krále?"

„Ne. Chtěl být střízlivý, takže jsem pil za nás oba." Elein se od něj odtáhla a mávala si rukou před nosem.

„Bože z tebe to táhne."

„Tohle na tobě mám rád. Upřímná a máš na vše pohotovou odpověď a argument, a pak máš druhou stranu, kdy mlčíš a člověk může vidět, jak ti to v hlavě šrotuje." Musela jsem se usmát, zatímco Elein jen protočila oči.

Dveře se znovu otevřely a dovnitř vešel král s Denej v závěsu, která mu upravovala vestu na zádech.

„Kruci, Denej nech toho. Musím Michaela zastavit dřív než stihne říct něco za co ho budu mít chuť zabít."

„Takže to radši budete vypadat jako vandal místo krále? Máte nakřivo korunu." Richard si zhluboka povzdechl a sundal si zlatou korunu z hlavy a dal ji Denej do ruk. Pak si dopnul knoflíky na honosné tmavě modré vestě, pod kterou měl stejně zbarvenou košili.

„Do háje," vydechl, když se otočil a všiml si, jak ho všichni pozorujeme. Michael vybuchl v záchvat smíchu a vysloužil si za to od Elein bouchnutí do ramene.

„No co. Nevidí se každý den, aby se Richard ztrapnil před princeznou." Sklopila jsem zrak k podlaze a cítila, jak mi červeň stoupá do tváří. Tohle jsem dost nejspíš neměla vidět.

„Michaeli vypadni, hned," nařídil mu král. Slyšela jsem kroky a následně mi někdo zvedl prsty hlavu. Král.

„Moc vám to sluší, princezno." Znovu jsem se začala červenat a odolávala nutkání dívat se jinam než na něj.

„Vám taky, Veličenstvo." Nelhala jsem. Od našeho prvního setkání měl vlasy sčesané dozadu a vousy měl oholené. Dokonce i jeho oblečení nyní vypadalo honosněji než to, které na sobě měl předtím.

„Tak vstávej opilče," řekla Elein a pomáhala lordovi se zvednout ze židle. Podepřela ho bokem a přehodila si jednu jeho ruku přes rameno.

„Já ti říkal, abys tolik nepil," přidal se k ní káravě král. Michael ho jen odmávl rukou.

„Neboj králíčku. Ráno budu jako rybička," zamumlal Michael. Viděla jsem, jak udělal krok, a i když ho Elein podpírala, noha se pod ním podlomila a on spadl na zem. Smál se a přetočil se na záda.

„Koho mi to jen připomíná," rýpla si Denej.

„Nech toho Denej," pokárala ji Elein a sklonila se k Michaelovi. Chytila ho pod pažemi a táhla ho po zemi ke dveřím, které jí Denej otevřela.

„Postaráš se o něj, Elein?" zeptal se jí král.

„Nejradši bych ho hodila do hnoje, ale místo toho si seženu někoho, kdo ho odnese do postele. Takhle se zkrárovat a ještě před princeznou. Pitomec." Všimla jsem si, jak se král usmál nad jejím nadáváním. Michael si začal něco zpívat a jeho zpěv ustal až když za nimi Denej zavřela dveře.

„Myslel jsem, že jsme se o tom bavili, Denej. Dopřej nám prosím to soukromí," poprosil Denej král. Ta si založila ruce na prsou a tvrdě se na krále podívala.

„Mám své povinnosti."

„Můžu ti to nařídit."

„A já nemusím poslechnout, ale dobrá. Pod podmínkou, že tu zůstane Kaster a nebudete ho krmit."

„Přijímám," odpověděl jí pohotově král.

„Kdo je Kaster?" musela jsem se zeptat. Denej otevřela dveře a dovnitř vešel hnědý vlk s bílými tlapami. „Aha." Denej se jen usmála a opustila místnost.

„Tak konečně sami," řekl potěšeně král a přešel k židli, kde předtím seděl Michael. Odsunul ji od stolu.

„Prosím, posaďte se." Na chvíli jsem zaváhala, ale nakonec jsem si šla sednout do židle. Král mi pomohl přisunout se ke stolu. Následně vzal do rukou skleněnou karafu a nalil mi do poháru pití.

„Je to čistá voda, ale pokud budete chtít jinak, můžu nechat přinést víno, které máte ráda," řekl a šel si sednout na opačný konec stolu.

„Ne děkuji. Víno příliš nepiji. Přijde mi trpké," odpověděla jsem mu. Všimla jsem si, jak se král naklonil k míse s bramborami a nandal si je na talíř.

„Záleží na druhu a odrůdě. Rovinské víno by vám nejspíš chutnalo, ale dokáže rychle stoupnout do hlavy, jak jste mohla vidět u Michaela. Omlouvám se za něj. Někdy může působit jako prostořeký vesničan, který nepatří ke dvoru, ale je to můj nejlepší přítel, kterého zde mám."

„Tomu rozumím." Netušila jsem co dělat, tak jsem jen pozorovala, jak si král nandává na talíř maso.

„Nestyďte se a naberte si cokoliv chcete. Snad vás mé zvyky neodradí, ale radši jím kolikrát bez toho, aniž mě někdo obsluhuje. Je to zvyk z dob, kdy jsem byl v Rothanu."

„Spíš než, aby mě to odradilo, mě to překvapuje. Když jsem bývala u otcova dvoru, sloužící se kolem nás pořád motali a všechno nám chystali a jídlo nám donášeli až pod nos, jak se říká."

„Typické rozmary králů a šlechticů," poznamenal král.

„Mohu se vás na něco zeptat?" Nebyla jsem si jistá, zda je to možné. Král si vložil do úst kousek brambor.

„Samozřejmě. Nemusíte se mě na to ptát, stačí se jen zeptat," odpověděl mi, když sousto spolkl. Nandala jsem si na talíř fazolky, které jsem milovala.

„Proč jste mě pozval na soukromou večeři? Myslím je to vůbec vhodné? Navíc se ke mně chováte tak mile. " Král odložil příbory a s pohárem vody v ruce se opřel o židli.

„Neznáte mě." To byla pravda. Netušila jsem co na to odpovědět, tak jsem si do úst vložila fazolky. Byly vynikající. Ani rozvařené ani tvrdé.

„Vy neznáte mě a já vás. Máme se vzít a tím stvrdit smlouvu mezi našimi královstvími. Stanete se mou ženou a jakožto královna budete mít jisté povinnosti, jak vůči království tak vůči mě. Dvůr po vás bude požadovat dědice trůnu. Tedy po nás. Rád bych vás poznal předtím než budeme oddáni."

„Takže tahle večeře....?" nechala jsem svou otázku doznít.

„Má sloužit k našemu sblížení a poznání," odpověděl mi král. Zadívala jsem se na krále a popadla do ruky pohár s vodou. Byl jiný než muži, které jsem znala od otcova dvoru a rozhodně jen v tom dobrém. Pozvedla jsem pohár.

„Tak tedy na poznání," pronesla jsem.

„Na poznání," zopakoval po mě král s úsměvem a taky pozvedl pohár. Připili jsme si a pak se vrátili zpátky k jídlu.

„Takže jakými otázkami mě zasypete?" zeptal se mě král a neskrýval pobavení ve svém hlase. Usmála jsem se. Měla jsem jich hned několik, na které jsem chtěla znát odpověď a nehodlala jsem přijít o možnost, kterou mi nabídl.

„Jaká byla vaše matka?" zeptala jsem se a doufala, že to není moc osobní. Král se zadíval k obrazu a začal mi o ní povídat. Myslím, že dnešní večer bude velmi přínosný.

Tak tentokrát jsem opravdu zapomněla. Ale už to napravuji a těším se na vás příští pondělí. :)