Elein

Slunce mě hřálo na odhalené kůži. Byly tomu už čtyři dny, kdy jsme přijeli na hrad a střídaly se v hlídání krále. Obvykle s ním byla jedna z nás, pouze ojediněle jsme s ním nechaly jen na chvíli své zvířata či s ním byly dvě z nás. Zrovna teď ho měla na starosti Naya. Po našem ranním souboji před třemi dny si ji Corin zavolala k sobě a až večer jsme se dozvěděly o tom, co jsme s Denej tušily celou cestu na hrad. Dostala od své tety pořádně vynadáno a trest v podobě toho, že musela celý den leštit meče, zatímco já hlídala Richarda.

„Jsem zvědavá, kdy se Naya opět zlije pod obraz," promluvila Denej a napnula tětivu luku. Pobývaly jsme v západní části zahrady, která sloužila z části jako cvičiště pro členky, které zrovna pobývaly na hradě. Taky zde vedla cesta, kterou jsme za normálních okolností používaly nebo se tudy přivážely potraviny a další zboží, jak do královské kuchyně tak i pro ostatní sloužící. Naši vlci ležely poblíž mě a klidně spali, zatímco jsem se v sedě opírala o kmen stromu a pozorovala Denej při její střelbě na terč.

„Neměla by sis ji pořád dobírat," pokárala jsem ji, i když jsem sama uvažovala nad tím, kdy se Naya dotkne alkoholu a co ji k tomu povede. Stále jsem si vzpomínala na to, jak jsem ji našla v nevěstinci. Přiopilou a s mužem v posteli.

Denej vystřelila šíp a naklonila hlavu, když zkoumala výsledek své střelby.

„Její dobíraní je pro mě zábava už od dob výcviku. To přece víš." Věděla jsem to a často se při tom bavila, ale něco mi říkalo, že Nayna závislost musela mít nějakou příčinu a já netušila jakou. To mě nutilo ji bránit.

Obrátila jsem svou pozornost k prašné cestě. Corin nám ráno poslala zprávu, abychom dnes pobývaly u cesty, ale neřekla nám proč. Denej využila příležitost k tomu, aby se procvičila ve střelbě, zatímco já odpočívala a zaplétala si vlasy. Nejdřív do malých copánků, které jsem následně splétala do větších.

„Jak dlouho se znáte s králem?" zeptala se mě Denej a otočila se ke mně. Černé vlasy měla spletené na bok a její zelené oči zářily zvědavostí. Její otázka mě překvapila. Dopletla jsem cop.

„Od dob výcviku. Byli jsme přátelé," odpověděla jsem jí a snažila se znít klidně, aby nerozeznala, že z přátel se stali milenci. Teda tak tomu bylo před pěti lety.

„Podle těch pohledů, které po tobě hází by člověk řekl, že jimi jste i nyní," řekla Denej a založila nový šíp do tětivy luku.

„Znám své místo," odpověděla jsem jí pohotově. Věděla jsem co by vznikl za problém, pokud bych nechala zastínit svůj rozum city.

„Znáš své místo nebo neznáš city co k němu cítíš?" Ona si nedá pokoj. Našla jsem poblíž sebe kamínek. Hodila jsem ho po ní. Měla jsem štěstí a trefila se rovnou do ruky se šípem, takže když vystřelila minula terč. Mrzutě se na mě podívala, zatímco já si hrála na nevinnou, ale opak byl pravdou. Uvnitř jsem byla naštvaná, protože nejspíš měla pravdu.

Od naší snídaně, kdy jsem se od Richarda dozvěděla odpověď na otázku, která mě po celých pět let sžírala, jsem necítila klid, po kterém jsem toužila. Myslela jsem, že když mi poví proč mi neřekl, kdo je, bude mi líp. Po pět let jsem na něj tajně myslela a přemýšlela nad tím, co dělá a kde je. Po pět let jsem k němu uchovávala city, které jsem považovala za lásku, ale teď? Nedokázala jsem se v nich vyznat.

„Nikdy mi neřekl, kdo je," svěřila jsem se jí. Denej se ke mně znovu otočila.

„Nevěděla jsi, že je to korunní princ?" zeptala se mě překvapeně. Zakroutila jsem hlavou.

„Ne," odpověděla jsem jí a sebrala ze země další kamínek, s kterým jsem si pohrávala v ruce.

„To mnohé vysvětluje." Nadzvedla jsem obočí a podezíravě se na ni podívala. Denej si položila luk k noze a šíp převalovala mezi prsty. Zvedla ke mně zrak od šípu.

„Slyšela jsem vás se hádat v jeho pracovně a taky jsem viděla, jak se na tebe dívá po celé čtyři dny od doby co jsme sem přišly. Nepočítaje chvíli, kdy tě viděl poprvé po pěti letech. Co ti řekl na svou obranu?"

„Vrátil se, hledal mě a nenašel. Chtěl mi vše říct, ale bylo pozdě a Corin zabránila tomu, aby věděl, kde se nacházím." Denej se mihlo obličejem překvapení a úžas.

„Corin to věděla?" Přikývla jsem. „Proč mě to nepřekvapuje." Musela jsem se pousmát. Už od dob našeho výcviku jsme věděly, co je Corin zač a co je jejím darem. Ne nadarmo patřila mezi jedny z nejlepších Stínů. Špehové jí pořád nosili nějaké informace, ale jejím darem bylo je používat a to v rozumné míře a ve správný čas.

Denej si protáhla záda a natočila krk natolik, že jí v něm ruplo. Spokojeně se usmála a zadívala se na naše vlky, kteří vedle sebe spali. Byli cvičeni k boji a my s nimi. Vybíraly jsme si je od malých vlčat a staraly se o ně. Tak to měla každá z členek. Vybrala si zvíře, o které se starala už od mláděte. Zvíře se stalo jejím společníkem a věrným přítelem.

Slyšela jsem ostrý ptačí zavýsknutí a zvedla hlavu k obloze. Černá tečka se zvětšovala až jsem nakonec rozeznala obrysy ptáka. Ten se snesl dolů k zemi až se nakonec usídlil na větvi stromu, pod kterým jsem seděla. Byla to poštolka. Zvedla jsem se ze země a zadívala se jí na krk. I ze země jsem rozeznala erb jejího pána.

„Kdo z rodu Ribetů vlastní poštolku?" zeptala jsem se Denej. Pokud jsem dobře věděla, tak žádná z nich nebyla na hradě.

Všimla jsem si, jak Wernie zvedla hlavu a nastražila uši. Dívala se směrem k cestě. O chvíli později to samé udělal i Denejin vlk. Zadívala jsem se do míst, kde se cesta stáčela a byla zacláněná domem, který sloužil jako kůlna, do které se ukládaly jakékoliv věci, které mohly členky Galaenu použít při svém výcviku.

Zpoza rohu vyjel poklusem kůň s jezdcem v sedle. Byla to jedna z nás. Jezdkyně měla sundaný plášť i masku se šátkem. Někdo by to nazval neopatrností, jelikož bylo zvykem, aby členky na svých toulkách po království měly alespoň přes hlavu kápi. Kudrnaté černé vlasy za ní vlály jako závoj. Věnovaly jsme si s Denej navzájem vševědoucí pohled.

„Carmen," řekly jsme současně, když jsme si spojily informace dohromady. Upoutal mě zvuk více kopyt. Znovu jsem zamířila svou pozornost na cestu a všimla si, jak zpoza budovy vyjel povoz. Otěže držel nějaký muž a vedle něj seděla další členka. Tahle už měla přes hlavu kápi a její kůň šel poslušně vedle povozu. Celý průvod uzavírala osamocená jezdkyně. Všimla jsem si, jak Wernie vstala a nadšeně vrtí ocasem.

„Elein, Denej, ráda vás vidím," pozdravila nás radostně Carmen a seskočila ze svého hnědáka. Prohlédla jsem si tu lehkomyslnou holku, kterou jsem naposledy viděla před pěti lety, když byla se svou matkou na návštěvě v Asexu. Přijely tři dny před zasvěcením a během té doby se neustále motala okolo nás. A hlavně s Nayou soupeřily v tom, kdo z nich je hbitější. Obě byly skvělé co se boje z blízka týkalo.

„Kdo je to?" Nebývalo zvykem, aby členky Galaenu doprovázeli jen tak nějaký povoz, takže to musel být někdo významný. Ale kdo? Až pozdě mi došlo, koho doprovází a Carmen jen potvrdila moji myšlenku.

„Doprovázíme princeznu." Její nadšení bylo skoro až nakažlivé. Povoz zastavil kousek od nás. Nyní si i členka sedící vedle muže sundala kápi a já poznala Cassandru, matku Carmen. Jejich věkový rozdíl byl jen patnáct let, jelikož ji Carmen porodila jen rok po zasvěcení. I když se vědělo, kdo byl Carmenin otec, nikdy si Cassandru nevzal, ale o Carmen se zajímal a pomáhal s její výchovou, když byla malá.

Všimla jsem si, že Cassandra kulhá, i když nepatrně. Nebylo divu, aby nekulhala, když měla nohu obvázanou.

„Co se stalo?" zeptala jsem se a pokynula hlavou ke Cassandře.

„Přepadli princeznu. Zachránily jsme ji a Cassandra to schytala," prozradila Carmen. Denej zavrtěla hlavou.

„Je zvláštní slyšet, že matce říkáš jménem místo oslovení mami nebo matko," řekla Denej. Carmen pokrčila rameny.

„Jde o zvyk, navíc to tak Corin s babičkou chtěly. Prý je to pak lepší, když nás někdo přepadne. Nebudou vědět, že jsme rodina a nebudou chtít naše rodinné pouta použít proti nám," vysvětlila nám Carmen. To dávalo smysl. Navíc Corin si vše promýšlí a její rozhodnutí jsou vždy něčím podložená.

Sledovala jsem, jak Cassandra a muž pomáhají z povozu čtyřem ženám, z čehož tři byly dívky tak v mých letech ne-li mladší. Byly oblečeny v prostých šatech, takže šlo těžko poznat, která z nich je princezna. Uchváceně se rozhlížely se kolem dokola.

Třetí členka dojela k nám a sesedla z koně. Opratě podala Carmen.

„Denej. Elein. Ráda vás vidím." Ten hlas jsem znala. Mělo mi dojít, že tu s nimi bude i Cirina.

„Takže naši budoucí královnu doprovázel celý rod Tribetů," vyslovila jsem nahlas své myšlenky. Cirina se na mě podívala. Poznala jsem to i přestože na sobě měla kápi i masku.

„Cia musela zůstat na hradě a můj syn s mým vnukem s námi taky nejsou, takže celý rod princeznu nedoprovází."

„Ne. Jenom ty, které slouží řádu," odsekla jí Denej. Usmála jsem se a všimla si, jak i Carmen cukají koutky úst.

„Velitelko, kdo jdou ty ženy?" zeptala se jedna z dívek. Pořádně jsem si ji prohlédla. Byla vysoká a štíhlá. Černé vlasy měla stažené do copu. Na obyčejnou venkovanku vypadala křehce, ale její postoj prozrazoval, že venkovanka není.

„Princezno, dovoluji si vám představit Elein a Denej, vaše osobní strážkyně," představila nás Cirina. Poklonily jsme se.

„Princezno, je pro nás čest vám sloužit," řekla jsem jí.

„Ráda vás poznávám. Cestou jsem toho o vás hodně slyšela." Princezna sepnula ruce a narovnala se.

„Většinu určitě od drbny jménem Carmen," neodpustila si Denej poznámku a zadívala se na dotyčnou. Carmen se na ni zamračila a vyplázla jazyk.

„Nebyla jsem to jen já. Matka uhodla Elein a taky něco přidala do vyprávění."

„Vidím, že jsem slavná aniž bych o tom věděla." Tentokrát jsem si poznámku neodpustila já.

„Myslela jsem, že nás král uvítá, jak se sluší a patří," přidala se do našeho rozhovoru žena, která stála za princeznou a měřila si nás pohledem. Vždy jsem měla čich na problémové lidi a ona tím pachem arogance přímo zaváněla. Wernie začala vrčet.

„Pššš," utišila jsem ji. Nespokojeně zakňučela, ale utichla.

„Král je zaneprázdněn, navíc nikdo netušil, kdy přijedete," vysvětlila jí klidně Denej. Podívala jsem se nejdřív na Cirinu, pak na Carmen a nakonec na poštolku, která stále seděla na větvi.

„Až na Corin," doplnila jsem ji.

„Cože?" zeptala se překvapeně Denej. Ukázala jsem prstem na Cirinu, Carmen a nakonec poštolku a čekala než jí to taky dojde. Překvapení v jejím obličeji nahradilo pochopení. Cirina poslala zprávu Corin přes Carmeninu poštolku a Corin nás sem schválně poslala. Měly jsme čekat na princeznu.

„Odvedeme vás ke králi," rozhodla jsem připravená se otočit a provést je hradem do zasedací místnosti v králově části. Přišlo mi, že tam často něco řeší, aby nemusel chodit do přijímací části, která je určena i pro veřejnost. Vlastně po většinu času se vyhýbal šlechticům, kteří pobývali na hradě, pokud tedy nebyly zrovna v jeho části hradu, ale to mohli pouze s jeho dovolením.

„Měly bychom se před setkáním ubytovat a připravit." Jo s tou ženou budou určitě problémy. Nasadila jsem svůj falešný úsměv.

„Královi je šum a fuk, v jakém stavu svou snoubenku poprvé uvidí. Hlavní pro něj je, aby byla již v bezpečí hradu, což je a nemůže se dočkat až ji pozná, takže bude lepší nenechat ho déle čekat a odvést vás přímo k němu, má lady," řekla jsem jí a probodávala ji pohledem. Tentokrát jsem nečekala na žádné jejich svolení a zamířila směrem k hradu.

„A naše věci?" zeptala se mě ta žena. Zastavila jsem a zadívala se na Denej.

„Postarám se o to," odsouhlasila mi mou prosbu aniž bych ji musela vyslovit. Na důkaz mého díky jsem jí pokývla a usmála se na ni. Předtím než jsem zamířila zpátky do hradu, všimla jsem si, jak se princezna nejistě podívala na Cirinu a ta jí ukázala rukou, ať mě následuje.

Cestou po hradě jsem princeznu vedla vedlejšími chodbami pro služebnictvo, abychom se vyhnuly, co nejvíce šlechticům, kteří ji mohli vidět v jejím nynějším stavu. Slyšela jsem sice, jak si starší žena stěžuje, ale bylo mi to jedno. Znala jsem zdejší lidi a věděla jsem, že by její oblečení a dopravu sem probírali ještě další měsíc, pokud by nenašli šťavnatější drb, což nehrozilo, takže radši ochráním princeznu před pomluvami než před několika kroky navíc.

K mé smůle jsme museli projít část chodby mezi šlechtici, abychom se dostali k zasedací místnosti, z které zrovna vyšla Gael, která vypadala dost otráveně. Zastavila jsem a počkala než ke mně dojde.

„Co se děje?" zeptala jsem se jí.

„Sir Melbrick. Vážně nechápu, jak to s ním může král vydržet. Já být na jeho místě už dávno by z toho pokoje letěl, ne-li z hradu," odpověděla mi a rychle si prohlédla lidi za mnou. Chtěla jsem využít situace a zjistit o co se jedná.

„O co jde tentokrát?"

„Jako vždy se mu něco nelíbí. Začalo to tím, že Corin prý neplní plně své povinnosti velvyslankyně, když ještě neprošetřila pořádně útok na jeho území pak to, že by se smlouva se západní zemí měla poupravit, i když to není třeba a tak dále." Nasála jsem vzduch do plic a zaklonila hlavu. Nebylo divu, že byla otrávená. Sir Melbrick uměl být pořádný idiot, který do všeho strkal nos.

„Jak je na tom král?" zeptala jsem se jí. Gael se chystala k odpovědi, když se dveře od zasedací místnosti znovu otevřely a ven vyšel samotný sir Melbrick. V obličeji byl celý rudý a vypadal naštvaně, což znamenalo jediné. Nebylo po jeho a Richard ho vykopl ven. Mohla jsem, ale jen hádat, jak se teď cítí on.

S Gael jsme sledovaly sira Melbricka, zatímco šel směrem k nám. Automaticky jsem položila ruku na jílec meče a narovnala se. Sir Melbrick se zastavil poblíž nás a povýšeně si nás změřil, pak jeho pohled spadl na princeznu a její společnice za mnou.

„Nemáte nic lepšího než doprovázet špinavou lůzu? Odveďte je někam mimo chodby, ať je král nemusí vidět. Je to hanba nechat někoho jako oni pohybovat se po zdejších chodbách." Mohlo mě napadnout, že bude mít kritickou náladu. Urážet lidi, které se nemohou bránit. Musela jsem se usmát, protože netušil před kým tak mluví a mohla jsem jen předvídat co Richard nebo princezna s ním udělají za takové chování. Slyšela jsem, jak se někdo za mnou nadechuje. Nesměla jsem nikomu z nich dovolit promluvit a předčasně prozradit, kdo jsou.

„To máte pravdu, sire. Neměla bych se vám i poklonit a donést vám korunu, abyste to tady všechno mohl vést?" zeptala jsem se ho. Gael vedle mě propukla v záchvat smíchu a Carmen se k ní přidala. Znali mě a věděli, že to myslím ironicky. Sir Melbrick zrudl ještě víc.

„Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit?" Neměla bych ho popichovat ještě víc, ale nešlo prostě odolat, proto jsem k němu přistoupila blíž.

„Jednoduše. Já totiž nejsem ta, která krále zatěžuje banálnostmi jako vy a nemyslí si, že muž s vlastním rozumem mě bude poslouchat jako loutka na provázku. Radím vám, abyste si hlídal před kým a jak mluvíte nebo se vám to může šíleně vymstít." Bylo to varování. Sice opožděné, ale přesto.

Sir Melbrick si odfrkl.

„Ty mě nebudeš poučovat," zavrčel, ale vydal se pryč od nás. Musela jsem se usmát nad jeho hloupostí. Byla bych mnohem radši, kdyby jeho bratr žil a byl správcem jejich panství on. Otočila jsem se k princezně.

„Omlouvám se za své chování, ale bude lepší, když nebudou vědět kdo jste, alespoň dokud na sobě nebudete mít vhodnější šat," omluvila jsem se princezně a nevšímala si mrzutého pohledu od starší ženy.

„Tomu rozumím" odpověděla mi jednoduše princezna.

„Počkej chvíli a pak je pusť dovnitř za mnou," řekla jsem Gael a zamířila k zasedací místnosti. Něco mi říkalo, že pokud byl sir Melbrick naštvaný, Richard bude taky a nechtěla jsem, aby jeho první shledání s princeznou proběhlo špatně.

Jakmile jsem vešla do místnosti, ucítila jsem to. Atmosféru plnou napětí. Michael opět postával u okna a Corin u ohně, zatímco Richard přecházel sem a tam. Byl naštvaný a to dost. Vjížděl si rukou do vlasů a tahal se za ně.

„Jak si tohle může dovolit. Jak se může takto chovat. Jak si může myslet, že mu to vše jen tak projde a ještě k tomu mě pořád tolik provokuje?! Ten zmetek! Ten parchant! Zatracený zmetek!" Richard sebral do ruky vázu s květinami a hodil s ní o zeď. Corin sebou cukla, zatímco Michael se jen ohlédl, aby viděl, co se rozbilo. Když zjistil, že jde jen o vázu s květinami, zadíval se znovu z okna. Musela jsem Richarda zklidnit.

Vstoupila jsem mu do cesty a jednu mu vrazila. Dát facku králi, když nejste jeho žena je dost opovážlivé až nebezpečné. Štěstí pro mě, že jsme v místnosti jen čtyři a všichni se známe natolik dobře, abychom něco takového neřešili.

„Tys mi dala facku?" zeptal se mě udiveně Richard. Vztek z jeho tváře vymizel.

„Ano a účel to splnilo. Choval ses jako osel." Od okna se ozvalo pobavené uchechtnutí. Richard na mě zíral s otevřenou pusou.

„Osel? Byl jsem naštvaný. Tys tady nebyla, když si ten hlupák zase našel další způsob jak mě naštvat a stěžovat si."

„Ne, ale byla jsem venku a čekala než přijede tvá budoucí manželka a hádej co. Je tady a ty se musíš uklidnit, pokud nechceš, aby si o tobě myslela, že jsi výbušný tyran."

„Ehm." Jediné varování, které nám dali. Jediná věc, na kterou jsem zapomněla. Gael uměla otvírat dveře až příliš potichu, obzvlášť, když byly často používané a dobře promazané.

Nasadila jsem umělý úsměv a poodstoupila od Richarda, abych mu nebránila ve výhledu ke dveřím skrz které vešla dovnitř princezna i se svým doprovodem.

„Vaše Veličenstvo, je mi ctí vám představit princeznu Fleargine, vaši snoubenku a její doprovod," představila jsem mu ji a poodešla od Richarda k Michaelovi, jehož pozornost tentokrát byla upřená na nově příchozí. Dala jsem tak možnost Richardovi seznámit se s princeznou. Nalila jsem si do poháru vody a napila se. V místnosti panovalo ticho, které se rozhodl přerušit sám král.

„Omlouvám se za své chování, ale jsem překvapen. Jste mladší a krásnější než jsem čekal." Protočila jsem oči. Hotový kavalír. Jen si mohl odpustit to mladší. Princezniny tváře se začaly zbarvovat do červeného odstínu, ale narovnala se a zadívala se na Richarda.

„Vy jste taky jiný než jsem očekávala," odpověděla mu. Michael se vedle mě opřel o stěnu a stejně jako všichni ostatní v místnosti se zájmem pozorovali budoucí královský pár. Tedy až na tu postarší ženu. Ta se na princeznu neskrývaně mračila. Nechápu co se jí nelíbilo. Princezna jednala podle zdejší etikety i protokolu, a pokud udělala nějakou chybu, tak v tom nebyla sama. Richard se etikety taky zrovna nedržel.

„A smím vědět jaké byly vaše představy o mé osobě?" Richard spojil ruce za zády a vyčkával.

„Starší a rozhodně jste nebyl tak..." Princeznině se do tváří nahrnula další krev a zbarvila jí líce do ruda.

„Pohledný? Nafoukaný? Krotký?" snažil se jí Michael pomoct. Podle tónu jsem poznala, jak se nad vývojem situace baví. Princezna sklonila pohled. Trefil se a Richard se na Michaela otočil a přísně se na něj podíval. Ten si z toho nic nedělal a jen pokrčil rameny.

„Jen se snažím pomoct," bránil se. Zakroutila jsem nad ním hlavou.

„Moc ti to nevychází," zašeptala jsem nenápadně k Michaelovi.

„Můj přítel je trochu prostořeký, jak by mnozí řekli, avšak je pro mě jako bratr, kterého jsem nikdy neměl, proto mi dovolte představit vám lorda Michaela," představil je Richard. Michael se odstrčil od stěny a přešel místnost k princezně. Vzal ji za pravou ruku a políbil ji na její hřbet.

„Je mi ctí vás poznat, princezno."

„Čest je na mé straně, lorde."

„Vidíš, takhle se jedná s mladou a půvabnou dámou, ty králi," neodpustil si Michael poznámku. Pousmála jsem se, protože vzápětí dostal od Richarda pohlavek. Ti dva byli schopní se společně chovat jako malý kluci místo dospělých mužů.

„Určitě jste po cestě unavená. Velitelka a její lidi se o vás postarají. Ovšem rád bych s vámi dnes večer povečeřel, pokud budete chtít," nabídl jí Richard. Princezna se na něj zadívala a věnovala mu úsměv.

„Ráda s vámi usednu ke stolu," odpověděla mu.

„Dvůr ji bude chtít vidět hned jakmile se dozví, že je na hradě. Je třeba princeznu představit a to co nejdřív," vložila se do jejich rozhovoru Corin. Richard si odkašlal a podíval se na ni.

„To je pochopitelné. Nechceme přece aby se nesly klamné řeči hned po vašem příjezdu, tudíž vás zítra seznámíme se dvorem."

„Zítra je čtvrtek," přidala jsem se do toho.

„A?" nechápal Richard.

„Každý čtvrtek je určen pro poddané. Osobně ti sdělují své přání a probírají se závažné rozsudky před celým dvorem. Hned v druhý den svého pobytu na hradě bude princezna vystavena posuzování. Jakožto tvá budoucí žena, jí buď můžeš nabídnout podílet se s tebou na vynášení rozsudků nebo ji můžeš umlčet, tak či tak, budete pod pečlivým drobnohledem dvoru. Jeden špatný krok či slovo a drby jsou na světě," vysvětlila jsem mu.

„Má pravdu. Klepy vzniknou, tomu nezabráníme, ale můžeme ovlivnit zda budou pozitivní nebo negativní," souhlasila se mnou Corin. Její souhlas pro mě byl darem, kterého jsem si chtěla cenit.

„Co tedy navrhujete?" chtěl Richard vědět. Mě nic nenapadalo měla to být rada, nečekala jsem, že to bude chtít nějak řešit. Podívala jsem se na Corin.

„Zkusím na něco přijít, abychom minimalizovali případné škody, které mohou vzniknout, ale asi by stálo za zvážení ukázat lidem, že i princezna tu má jistou moc."

„Proč?" zeptala se princezna. „Tedy, proč bych musela lidem dokazovat, že mám nějakou moc?" Všichni v místnosti se snažili vyhnout odpovědi. Někdo to musel vzít na sebe, aby princezna nemusela tápat ve tmě.

„S vaší zemí nemáme zrovna nejlepší vztahy. Existuje několik teorií, proč vznikla vaše manželská smlouva, ale král se v té době nikomu nesvěřil a neřekl, proč přes všechny neshody s vaším otcem a přes protesty šlechty nechal vytvořit smlouvu mezi královstvími, kde jeden z hlavních bodů, aby došlo k jejímu naplnění je svatba jedné z dcer krále Arose a prince Richarda, jakožto jediného následníka trůnu. Mnoho zdejších lidí vás kvůli tomu nemusí respektovat." Doufala jsem, že jí mé vysvětlení postačí k pochopení situace na královském dvoře. Zjednodušeně tu nebyla moc vítaná. Její manželství znamenalo porušení několik let zavedené tradice, i když nebyla oficiální.

„A navíc jste neprošla ani jedním z našich řádů, jak tomu bylo u předešlých královen," doplnila mě Corin. Bylo mi jasné kam tím mířila. Nebyla nadšená ze smlouvy a společně s ní nejspíš i řád Galaenu a jeho členky. Nebo alespoň většina z nich.

Princezniným obličejem se prohnalo porozumění.

„Nejsem zde zrovna vítaná, tedy."

„Ano," odsouhlasila jí Corin.

„To stačí, velitelko. Alespoň pro teď. Princezna si určitě chce odpočinout a připravit na večeři. Velitelko, ukažte princezně její komnaty." Odložila jsem na stůl pohár s nedopitou vodou. Corin se poklonila a přešla k princezně. Šla jsem za ní.

„Následujte mě prosím," požádala princeznu, otevřela dveře a vyšla na chodbu. Využila jsem chvíle, kdy se princezna a její doprovod klaněli králi a šla rovnou za Corin. Cirina se k nám přidala.

„Potřebuji s tebou mluvit ohledně naší cesty. Je tu jistá záležitost, o které jsem ti nepsala," promluvila Cirina na Corin.

„Elein, odveď princeznu do jejích komnat, ukaž jí je a jakmile se k vám přidá Denej, přijď za mnou do našeho křídla, promluvíme si." Přikývla jsem na srozumění a sledovala jak spolu Cirina s Corin odcházejí, zatímco z místnosti za mnou vychází princezna se svým doprovodem. Byla jsem zvědavá o čem si se mnou chce Corin promluvit, ale nejdřív jsem musela princezně ukázat nové místo jejího pobytu.

Tak jelikož jsem před chvílí dopsala jeden příběh a dohromady dnes zveřejnila čtyři kapitoly, rozhodla jsem se přidat ještě jednu z tohoto příběhu. Doufám, že jste si ji užili a v pondělí ahoj. :)