Richard

Probral jsem se a rozhlédl se po po pokoji zda tu uvidím jednu ze svých Strážkyň, ale nikde jsem ji neviděl. Za to dveře od balkonu byly otevřené a pouštěly dovnitř vlahý větřík. Počasí se díky deštivému týdni z parného opět změnilo na příjemné a já si konečně po delší době plné bouřkových mraků mohl znovu užít slunce a jeho hřejivé náruče.

Vstal jsem z postele a přešel k toaletnímu stolku. Omyl jsem si obličej v misce s vodou a utřel si ho do ručníku položeného u porcelánové mísy. Zaslechl jsem zvuk souboje. Popadl jsem košili, kterou jsem včera přehodil přes křeslo u krbu, oblékl si ji a zamířil ven na balkon. V jednom z půlkruhových oken seděla jedna z mých Strážkyň a sledovala dění pod námi. Když mě uslyšela, otočila se ke mně. Masku s šátkem měla sundanou, takže jsem hned poznal, o kterou z nich jde. Denej. S nezájmem si mě prohlédla a pak vrátila svou pozornost zpátky k dění venku. Tentokrát jsem slyšel i pobavený smích.

Došel jsem k dalšímu z půlkruhových oken, kterých byla zídka balkonu plná. Zadíval jsem se skrz něj dolů na královninu terasu. Mezi okrasnými keři a záhonky s květinami tam spolu bojovaly Naya a Elein. Obě na sobě měli černé kalhoty, které byly součástí jejich uniforem, ale zatímco Naya zvolila těsnou vestu, která jí zakrývala jen část těla, Elein si oblékla černé šaty, jejíž sukně byla rozstříhaná do několika proužků. Jenže to nebyl hlavní znak toho, jak jsem ji poznal. V rukách svírala dva meče a pohybovala se s nimi s jistou elegancí a lehkostí. Byla hbitá a uměla svého daru využít. Zato Naya byla menšího vzrůstu, a tak ji lépe vyhovoval meč s dýkou.

Elein zaútočila. Vedla úder z vrchu, který Naya vykryla a dalšímu úderu, který Elein vedla šikmo bokem, se vyhnula. Sledoval jsem, jak spolu měří síly a nijak se nešetří. Když se Naya dostala k Elein dostatečně blízko, uštědřila jí ránu do ramene. Elein se stáhla zpátky a přitom Naye zanechala památku v podobě malé rány na její tváři. Krev pomalu stékala dolů po Nayně tváři.

„Myslíš, že bychom v té krvi našli stopy po alkoholu?" zakřičela Denej dolů na své přítelkyně. Slyšel jsem, jak se Elein zasmála a viděl, jak Naya vrhla na Denej vražedný pohled.

„Můžeš to zkusit ochutnat," odpověděla jí Elein. Meče si položila na ramena překřížila si je za krkem. Úsměv, který jí zdobil tvář, jsem mohl vidět až sem. Škoda, že stejný úsměv neměla i včera, když mě poznala. Tušil jsem co se jí hnalo hlavou. Viděl jsem jí to v očích. Zrada. Lhář. Hloupost. Vztek.

Michael se mě včera snažil opít a poslouchal, jak jsem si mu vylíval srdce jako nějaká zamilovaná holčička, ale v tu chvíli jsem se tak opravdu cítil. Potřeboval jsem s Elein mluvit. Vysvětlit jí všechno co se za těch pět let od té noci stalo i v tu noc samotnou. Ježe jsem se obával toho, že mě nebude poslouchat nebo k potřebnému rozhovoru nebudeme mít dostatek soukromí.

Z mého přemýšlení mě vyvedl Denejin smích. Zavrtěla hlavou a seskočila ze svého místa na římse.

„Řeknu sloužícím, ať vám donesou snídani. Kde budete chtít jíst?" zeptala se mě. V jejím hlase už nebylo znát pobavení, které v něm měla, když si dobírala Nayu.

„Ať mi to připraví v pracovně." Denej přikývla na srozuměnou a chtěla odejít. Možná jsem dělal chybu, ale musel jsem to udělat. A čím dřív tím líp. „A řekni Elein, ať se ke mně připojí." Netušil jsem, zda Denej má poslední slova slyšela, jelikož na sobě nedala nic znát a prostě klidně odešla. Některé ze členek Galaenu byly opravdu zvláštní svým chováním. Stíny především.

Slyšel jsem, jak na terase Naya s Elein pokračují v souboji. I přesto jak rád bych je pozoroval, královské záležitosti neměly odkladu.

Vešel jsem zpátky do svých komnat, jen na tak dlouho, abych se učesal a oblékl do reprezentujícího oblečení. Nikdy jsem nevěděl na koho na chodbách narazím a jaké drby bych si pak od někoho vyslechl na svou osobu.

Když jsem dorazil do své pracovny, podnos se snídaní už byl položený na jednom ze stolů poblíž stěny plné knih. U stolu byly i dvě pohodlná křesla s polstrováním. Překvapilo mě, když jsem nikde neviděl ani Denej ani Elein. Myslel jsem, že mi budou dělat stálou společnost. Nechal jsem připravenou snídani ležet ladem a zamířil ke stolu.

Lekl jsem se, když jsem si všiml šedého vlka, který schoulený do klubíčka ležel u mého stolu. Málem jsem zapomněl na zvířata, která dělala společnost svým majitelkám skoro při každém kroku, jelikož jsem do části určené pro členky Galaenu nechodil a právě tam se zvířata nejvíc volně pohybovala. Pokroutil jsem hlavou nad svou hloupostí, že jsem na něco takového mohl zapomenout a leknul se vlka, který se vůbec neobtěžoval na mě jen podívat. Jakoby mu byla má společnost ukradená. Popadl jsem jeden z dopisů, které mi na stole ležely a rozlomil pečeť.

„Kdo je tvá majitelka, co?" zeptal jsem se vlka aniž bych čekal odpověď. Jenže ta se mi dostavila sama, když se dveře otevřely a v nich se objevila Elein. Měla na sobě stejné oblečení jako při souboji. Jediné co na ní přibylo byl plášť. Zapískala a vlk se pohotově zvedl. Až pak si všimla i mě.

„Myslela jsem, že ti potrvá déle než se nachystáš," řekla klidně. Počkala než vlk vyběhl ven z pracovny a pak za ním zavřela dveře.

„Nejsem ženská. Netrvá mi celou věčnost než se nachystám k tomu, abych vůbec někam mohl jít," odpověděl jsem jí. Bylo příjemné si s ní zase normálně povídat, i když víceméně o ničem. Byl jsem rád, že opět slyším její jemný hlas. Elein si odfrkla a posadila se do jednoho z křesel.

„Ne všechny ženy jsou stejné," namítla. Pousmál jsem se a odložil dopis, který obsahoval žádost o povolení výstavby přístavu v jednom z měst v jižní části království. Pokud bych povolil výstavbu přístavu znamenalo by to jisté zisky, ale město se nacházelo až příliš blízko hranic s jižním královstvím Transie a já nechtěl riskovat, že lodě mířící do přístavu napadnou a obchodníky připraví o jejich zisky nebo spletou kurz a zakotví v jednom z Transijských přístavů místo našich. Lepší bude, když se postaví přístav o něco dál od hranic. Bude to bezpečnější.

Odložil jsem rozložený dopis na stůl. Rozhodně se situací budu muset podrobněji zabývat, ale prozatím bylo jisté, že výstavbu přístavu tak blízko hranic nedovolím. Pokud bychom měli s jižním královstvím lepší vztahy pak možná, ale za daných okolností ne.

Zamířil jsem k Elein a posadil se do křesla naproti ní. Natáhl jsem se po plátku chleba a následně si na něj rozetřel marmeládu. Elein mezitím nalila do dvou šálků kávu. Její vůně naplnila místnost.

„Výhoda zámořského obchodu." Elein si vzala do ruky jeden z porcelánových šálků a napila se kávy. Věděl jsem, že to řekla hlavně proto, aby odlehčila situaci mezi námi, která se měnila pomalu v napjatou.

„Elein," odhodlal jsem se konečně k tomu říct jí co mám na srdci.

„Nedlužíš mi žádné vysvětlení, proč jsi mě tu noc opustil i proč ses mi za těch pět ani jednou neozval," řekla dřív než jsem mohl pokračovat. Zadíval jsem se na ni. Seděla pohodlně opřená v křesle a upíjela kávy. Kdyby na sobě měla šaty hodné jejího titulu člověk by ani neřekl, že je členkou Galaenu a ještě k tomu dokáže být smrtelně nebezpečná.

„Jak jsi věděla na co se tě chci zeptat?" zeptal jsem se jí. Věděl jsem, jak dobře umí zacházet s meči i se slovy. Taky že nad jejím výcvikem bděla samotná Corin, hlavní velitelka Stínů, ale určitě měla i jiné přednosti, o kterých jsem u ní nevěděl a za pět let se v nich mohla zlepšit či je získat.

„Zapomněl jsi, že umím číst mezi řádky. Corin říká, že je to jeden z mých darů." Samozřejmě. Jedna z jejích dalších předností. Jak jsem zrovna na tohle mohl zapomenout? Vždyť už dřív za mě dokončovala věty jakoby mi četla myšlenky. Dneska nemám svůj den.

Zadíval jsem se Elein. Rozhlížela se po pracovně, a když dokončila svou prohlídku místnosti, zaměřila se na knihy a jejich názvy. Vyhýbala se mi pohledem a to značilo jediné. Byla na mě kvůli něčemu naštvaná.

„Elein," oslovil jsem ji v naději, že si získám její pozornost a pak jí budu moct říct, jak moc mi chyběla.

„Znám své místo, Richarde a nikomu neřeknu, co se mezi námi stalo."

„Tvé přítelkyně to neví?" zeptal jsem se jí překvapený tím, že se jim nesvěřila. Myslel jsem si, že jsou si blízké tak jako já s Michaelem. Až pak mi došlo, že schválně změnila téma a já ji na to skočil.

„Corin to ví, ale ony přinejmenším jen tuší. Nejsou hloupé a mají oči."

„Elein."

„Nebála bych se toho, že Corin něco řekne nebo že se ony o své domněnky s někým podělí."

„Elein!" zakřičel jsem na ni a tentokrát si konečně získal její pozornost. Už jsem chápal proč se na mě nechtěla podívat. Její obličej neukazoval žádnou známku emoce, ale její oči ji prozradily. Vždycky to byly její modré oči s příměsí šedé a zelené mi prozradily co cítí.

„Proč jsi naštvaná?" zeptal jsem se jí rovnou.

„Nejsem naštvaná." Obvykle bych se nad její tvrdohlavostí pousmál, ale ne dnes. Ne teď.

„I když je tvůj obličej jako kámen, tak tvé oči tě prozradí. Jsi naštvaná a já bych rád věděl proč."

„Protože jsi můj král?"

„Protože jsem tvůj přítel nebo jsem jím alespoň vždy byl." Elein odložila šálek zpátky nad podšálek a opřela se lokty o kolena.

„Proč jsi mi to neřekl?" vyhrkla a tentokrát se svou zlost ani nesnažila zakrýt. Ucukl jsem před jejím hněvem i otázkou, která mi nedávala žádný smysl. Otevřel jsem ústa, že se jí zeptám co myslí, ale jako obvykle byla rychlejší.

„Proč jsi mi neřekl, že jsi princ?" Tak teď už všechno dávalo smysl. Opřel jsem se do křesla a prohrábl si rukou vlasy.

„Co by se změnilo kdybych ti to řekl?" Nechtělo se mi moc rozpomínat na minulost a řešit proč jsem udělal nebo řekl co jsem neměl nebo pro změnu neřekl.

„Jenže tys mi to neřekl. To je to podstatné. Neřekl jsi mi že jsi princ a já chci vědět proč. Chci to vědět, abych se srovnala s tím, když jsem ti jako čtrnáctiletá věřila, že mě miluješ a ty jsi pak odešel a ani se neozval. Chci to vědět, abych to pochopila."

„Odešel jsem protože jsem musel. Byla to má povinnost, ale vrátil jsem se." Veškerá klidná konverzace byla pryč. Tohle byla ústní válka a já věděl, že když chce Elein odpovědi, obvykle je dostane. Je to jen otázkou času kdy.

Elein zlost zmizela z očí a nahradil ji šok. Narovnala se v křesle.

„Vrátil?" zopakovala slovo, které způsobilo změnu jejího chování. Vstal jsem z křesla. Na rozdíl od ní jsem nedokázal déle sedět na místě. Opřel jsem se rukama o opěradlo křesla.

„Ano vrátil. Chtěl jsem ti vše vysvětlit, ale ty jsi tam nebyla a odmítali mi říct, kam jsi byla poslána." Elein se na tváři objevil úsměv a zakroutila hlavou. Opřela se do křesla, jakoby jí teď už všechno dávalo smysl. Byla opět vyrovnaná.

„Mohl jsi napsat dopis." Protočil jsem nad její zlobou oči.

„A ty bys ho přečetla aniž by první skončil v ohni nebo roztrhaný? Dopis po tak dlouhé době? Navíc jsem nevěděl, kam bych ho měl poslat. Netušil jsem kde si, dokud mi Michael před nedávnem neřekl, že se s tebou setkal a do včerejška, kdy jsem tě uviděl na vlastní oči," přiznal jsem jí neochotně. Navíc mi přišlo zbabělé vyznat své city k ní v dopise. Byl jsem názoru, že ona si to zasloužila slyšet a vidět mi do obličeje, aby věděla, že ty slova myslím upřímně a vážně. Každé z nich.

„Proč jsi mi tedy neřekl kdo jsi?" zeptala se mě znovu na otázku, kterou jsem myslel, že se mi povedlo zamluvit. Očividně ne. Povzdechl jsem si a přešel za velký pracovní stůl, kde se mi kupily dopisy ze všech koutů království.

„Chtěl jsem být normální. Nechtěl jsem, aby někdo věděl, že jsem princ. Mohli by mi pak udělit jisté výhrady a to jsem nechtěl," přiznal jsem neochotně a svalil se do židle za stolem.

„Takže o tvém titulu prince nikdo nevěděl?" zeptala se mě. Přivřel jsem oči. Proč jsem jí jen na takovéto otázky odpovídal. Protože by mi jinak nedala pokoj.

„Skoro nikdo. Věděl o tom můj velitel a ještě další tři lidé z rady Rothanu. Až později to zjistil i Michael, ale ten mlčel."

„Tak proč jsi to neřekl i mě? Nevěřil jsi mi?" Její slova byla jako dýka, co se do mě zabodla. Tohle byl důvod proč jsem se nerad vracel do minulosti. Slova, která jsem doufal, že nikdy neřeknu jí teď stejně musím říct. Bohové mají opravdu zvláštní smysl pro humor.

„Věřil jsem ti, ale bál jsem se, že když ti řeknu, kdo jsem, změníš na mě názor a toho jsem se bál. Tak už ses dozvěděla všechno potřebné?" zeptal jsem se jí nevrle. Opravdu se mi jí už nic nechtělo přiznávat. Zadíval jsem se na ni. Elein už neseděla v křesle u stolu, ale stála u knihovny a v rukou držela knihu. Otevřela ji, ale než se zadívala do ní, podívala se na mě. Pousmála se. Rozhodně už nebyla naštvaná.

„Dokonce i něco víc než jsem čekala," odpověděla mi a posadila se s knihou zpátky do křesla.

„Dobře. Jsem rád, že jsme si to vyříkali."

„To já taky, ale kdybys mi to řekl rovnou, nemuseli jsme se tu hádat jako manželé, kterými nejsme." Její slova mi připomněli krutý fakt a to to, že se budu brzo ženit a má budoucí choť je na cestě sem. Pustil jsem se do pročítání dopisů, abych zaměstnal svou mysl a nemusel myslet na nadcházející svatbu ani na to, že po dlouhé době, kdy jsem chtěl být znovu s Elein nebo ji jen vidět, tak teď tu spolu sedíme o samotě. Ona čte knihu a já dopisy. Byl jsem rád, že se na mě už nezlobí, ale byl bych mnohem radši, kdybychom zmizeli sami dva někam pryč od všech povinností a života u dvora. Bohužel jsem jako král tohle privilegium neměl, takže jsem se musel smířit se čtením korespondencí a sepisováním odpovědí.

Tááákže vím, že dnes není úterý, ale asi to z úterý změním na pondělí, jelikož mi opět začala škola a v úterý to budu mít hektický, takže aby se náhodou nestalo, že na vás zapomenu, tak budu radši přidávat kapitolky v klidnější den. Dvě z hlavních postav se nám už setkali a já se jen těším až se nám potká i ten zbytek. No přeji hezký zbytek dne a školákům, ať ten týden rychle uteče. :)