„Jo, já vím. Mám to trochu nařízlý. Nic to není."

Jak to John slyšel, řekl Lindě, že jestli ho nenechá se na to podívat dobrovolně, požádá Sherlocka, aby ji držel.

„Fajn," zavrčela.

„Kruci, máš to dost hluboký. Nebolí tě to?"

„Jen trochu."

John na ni upřel nevěřícný pohled.

„Tak jo, docela hodně," připustila neochotně.

John se zvedl. „Musíme do nemocnice," vyhlásil nekompromisně, „Sherlocku, zavolej taxi."

„Ty jo, to je krutý. Nechutný." Linda si prohlížela hlubokou ránu na zápěstí přímo s chirurgickým zájmem a pak vytáhla z kapsy šátek a obvázala si to.

„Pojďte, už je tady," zavolal Sherlock. „Do nemocnice sv. Thomase," nařídil řidiči, „a hoďte sebou!"

„Prosakuje ti šátek," upozornil po chvíli Lindu a John konstatoval: „Natržená tepna. Je to nejbližší nemocnice, Sherlocku? Mohla by ztratit příliš krve."

„Jistěže je," ujistil ho.

Chvíli byli zticha a naslouchali ponurému kapání Lindiny krve na podlahu auta. (:'DDDDDDDDDDDDDDDDDDD)

„Tumáš, vezmi si mou šálu a omotej si to," nabídl Sherlock.

„Ne, to nejde. Já vím, že je to tvá oblíbená."

„K čertu s tím! Vezmi si ji! A vy jeďte rychleji!"

Pak Linda zívla. „Mě nějak přepadla únava," oznámila a k velkému zděšení všech omdlela.

Když dojeli do nemocnice, velmi bledý Sherlock držel na klíně ještě bledší bezvládnou Lindu. John vyběhl z auta a rozčileně řval na vrátníka.

Téměř opuštěná nemocniční chodba působila dost ponuře. Byla vymalovaná bílou a vyblitým odstínem zelené, páchlo to tu dezinfekcí a občas kolem někdo prochvátal a vrhl nezaujatý pohled na Sherlocka a Johna, kteří čekali na výsledky. Linda byla momentálně číslo jedna a věnovali se jí tři lékaři a pět sester. (Tolik by se jich kolem ní ani nevešlo.) Jedna právě vyšla ven a Sherlock s Johnem vyskočili ze sedaček.

„Bude v pořádku," informovala je laskavě, „dali jsme jí transfúzi a už se probrala. Ale ztratila hodně krve."

„Můžu ji teď vidět?" zeptal se Sherlock.

„Ne, bohužel. Navštivte ji zítra, dobře?"

Sherlock se už chtěl začít hádat, ale John ho předběhl: „Ano, moc vám děkujeme. Na shledanou."

„Proč jsi mě nenechal, abych ji navštívil?"

„Neboj, odpočine si, a zítra už na tebe nebude tak naštvaná."

„Ne, to nebude," souhlasil s ním Sherlock ironicky, „ale víc."

„Nebude. Nemáš zač."

„To teda fakt nemám."

Když se Linda druhý den ráno probudila, hned se dožadovala propuštění a nedala se zviklat, přestože jí sestra trpělivě vysvětlovala, v jak vážném je stavu.

„Jsem v pohodě," opakovala, „nemějte péči."

„Lindo!" vrazil Sherlock do pokoje, „jsi v pořádku?"

„Jo," usmála se, „zrovna jsem to vysvětlovala téhle milé paní. Byl bys tak laskav a přesvědčil ji, že mě může propustit?"

„Ne, nemůžeme vás propustit," ozvala se nekompromisně (taky jste si všimli, jak jsou tam všichni nekompromisní?), „a stejně to nezávisí ode mě."

„A od koho?" zeptal se Sherlock, ale přerušil ho křik z chodby.

„Sherlocku? Kde seš? Ozvi se mi, sakra! Nemůžu najít Lindin pokoj! Jsem ve správném patře? Sherlocku! Lindo!"

„Vy jste nešli spolu?" podivila se Linda šeptem.

„Ale jo, šli."

„Aha..."

„Řekl jsem mu jiný číslo a vypadá to, že takový pokoj tady není."

Podívali se na sebe a dali se do smíchu.

„Pustíme vás večer po testech," zněl verdikt po dvou vyčerpávajících hodinách přemlouvání.

„Hned teď," vyžadovala Linda.

„Nejdřív ty testy a pak jděte k čertu!" zařval primář a složil hlavu do dlaní.

Linda se Sherlockem po sobě vrhli vítězoslávný pohled a poroučeli se z kanceláře.

„Slečno, neměla byste jen tak opouštět pokoj," zamumlal mezi prsty.

„Víš," ozval se Sherlock váhavě, když šli po liduprázdné chodbě, „nechtěl jsem ti tohle způsobit. Takže... promiň."

„Sherlocku, tohle byla moje chyba. Kdybych nezahla do tý slepý uličky..." mrzutě zavrtěla hlavou.

„Hurá, konečně jsem vás našel!" zvolal John vesele, ale zarazil se při pohledu na svoje dva kamarády, jak se objímají.

„Hele... jste v pohodě? Stěhuje se snad Linda do... Austrálie?"

Linda ho hned pustila. „Nemyslíš, že by bylo divnější, kdyby objímal tebe?" opáčila.

„Jo, tak to já radši uhnu. A co ty, Lindo? Nebudou rodiče vyvádět kvůli té nemocnici?"

„Ví o tom jen babička, a ta slíbila, že nic neřekne. Kdyby to rodiče věděli..."

„Co?"

„Už by mě k vám nepustili."

„Promiň, fakt promiň," omlouval se dál Sherlock. (To je tak mimo, až se mi chce brečet.)

John rychle zhodnotil situaci. „Možná byste ocenili trochu soukromí..."

„Ne, já stejně musím na ty testy a pak do školy."

„Ses zbláznila, ne?" zhrozili se. „Nemůžeš hned jít do školy!"

Ale Linda by školu už stejně nestihla, a tak souhlasila, aby na ni počkali před nemocnicí.

„Pojď, jdem domů," řekl Sherlock, když vyšla.

„Ke mně, ne? Jste zvaný," navrhla.

„Oba? To se divím," nedal John pokoj.

„Johne, já s ním nic nemám, i když vidím, že tobě by to udělalo radost. Stejně," pohlédla na Sherlocka, „on si myslí, že nejsem dost bystrá."

„Mlč," Sherlock jí dal ruku přes pusu, „máš moc nevymáchanou tlamičku." (Vysvětlí mi někdo, proč jsem to sakra nepřepsala na něco normálního?)

„Hele!"

„A v tomhle historickém okamihu," hrál si John na televizního hlasatele, „se naši oblíbenci Linda a Sherlock poprvé dostali k výměně slin! Sice jenom jednostranně, ale já a i naši diváci netrpělivě čekáme, jak se tenhle neobyčejný románek vyvine..."

„Johne..." povzdechla si Linda a přemýšlela, co má říct. Sherlock byl už teď dost naštvaný a ona chtěla zabránit dalšímu popichování. „Umíš si představit nás dva jako milenecký pár?"

„Jako milenecký...ne, ale jako zamilovaný vás vidím úplně jasně," dokončil John vítězoslávně.

„Mě z tebe trefí šlak!" zoufala si. (Mě taky.) „Už vím - abys neměl řeči, tak si s tebou začnu." Tím vyrazila dech oběma.

„To byl vtip, že jo?" ujišťoval se Sherlock, Linda ale momentálně věnovala pozornost Johnovi. „Takže, co ty na to?"

„To je od tebe tak... laskavé, ale já už mám Sáru."

„Co takhle to táhnout s oběma?" zamrkala nevinně.

„Hele Lindo, Sára by z toho fakt nebyla nadšená, takže promiň, prostě to nejde. Ne že bych nebyl polichocen, to jsem, a..." snažil se vykroutit.

„Hm, jak by to asi vypadalo?" zamyslela se Linda naoko. „Ty, Johne, to potáhneš se Sárou a se mnou, já s tebou a Sherlockem, Sherlock se mnou a...Lestradem? Nebo Andersonem?" povytáhla obočí a šibalsky se na Sherlocka usmála, on na ni zkoumavě pohlížel a zřejmě přemýšlel, jestli to myslí vážně, když mu navrhla, aby si vybral, že jí je to jedno. „Nebo s oběma?"

Když Sherlock skončil přednášku o tom, jak nenávidí Andersona, ozval se John znovu. „Víš, Lindo, Sára mi úplně stačí. Ale," ztišil hlas do šepotu, „kdyby přece jenom mezi námi něco bylo, Sherlock by mě zabil."

„Počkej, to myslíš jako kvůli mně?" užasla Linda a John horlivě přikyvoval. „Jistěže kvůli tobě! Snad si nemyslíš, že by mu to bylo jedno!"

Linda naklonila hlavu na stranu a koukala na Sherlocka, který jí to oplácel.

„Nevím," vyhlásila po chvíli, „asi jo. Úplně."

Sherlocka se znovu zmocňovaly rozpaky. „Můžeme se bavit o něčem jiném než o vztazích?"

„Ne," zavrtěl John hlavou, „tohle je důležitý. Náš boj o Lindu. Hm, to jsem řekl špatně. Vlastně je to boj vás dvou o váš vztah. Záleží na tom, jestli si to dokážete přiznat. Já bych tedy na vás moc nesázel, zřejmě budeme potřebovat další kolo. Nebo alespoň dvě."

„Johne, myslím, že moje city jsou moje věc, takže bych byl rád, kdybyste se v tom přestali šťourat."

„Ale. Ty žádný city nemáš. Kromě těch k Lindě. Moc ti na ní záleží - možná ji dokonce miluješ - a děsně by tě vytočilo, kdyby chodila se mnou. Přiznáš si to?"

„Žádný přiznávání nebude," nedal se zviklat.

John se na Lindu lítostivě zadíval. „Nepřizná," kapituloval s povzdechem. „Tohle kolo jsme prohráli, všichni. Musíme počkat, až Sherlock vyhraje tu bitvu, co svádí sám se sebou. Co myslíš, nešlo by to nějak urychlit?"

Linda na něj spiklenecky mrkla. „Chceš, abych mu dala pusu, že jo?"

Johna tím ohromila. „Jenom jestli chceš," řekl dychtivě. (Zní jako desetiletá holka. Bohužel John, ne Linda. Tam by to ještě šlo nějak omluvit.)

„Nebo bych ho mohla chytit za ruku, ucítím tep a vyhodnotím to. Půjde to snadno, má hubený ruce."

„No tak to zkus, ale na svou zodpovědnost."

John se skoro třásl rozrušením (Proboha!), když Linda podešla k Sherlockovi a chytila ho ruku. Kdyby to někdo pozoroval, byl by byl přesvědčen, že John vidí, jak Sherlockovi proudí krev žilami. (Ale no tak!)

Sherlock se udiveně zadíval na jejich spojené dlaně a pak stočil pohled na Lindu. „Co to děláš?" zeptal se kapku přiškrceným hlasem.

„Musím ti něco říct," zašeptala, „důvěrně..." Sevřela Sherlockovo rameno a přinutila ho, aby si sedl na zídku za ním, takže se mu dívala přímo do očí. „Je to opravdu důvěrný..." Uvolnila sevření a místo toho se opřela dlaněmi o jeho ramena.

„A co by to-" chtěl se Sherlock zeptat, ale nedořekl. V tu chvíli se k němu Linda naklonila a políbila ho.

A tímto bonusy končí. Zřejmě mě to přestalo bavit celé předělávat na něco, co by šlo aspoň trochu číst... :D