John: Ukaž, já se ti na to podívám.

Linda: Strašně to bolí. (Že tak najednou... Ještě před chvílí to bylo nic.)

John: To se ti nedivím. Máš to hodně hluboký. Radši pojedeme do nemocnice. Sherlocku, zavolej taxi. (Proč John všem pořád rozkazuje?)

Sherlock: Dobře, TAXI!

Linda: Ty jo, to je krutý. To vypadá nechutně. [L. si ovazuje zápěstí šátkem (Jednou rukou? Dobře ona...), přijíždí taxít (hih)]

Sherlock: Do nemocnice sv. Hube (škrtnuto) Thomase. Rychle.

Linda: To nespěchá.

John: Ne, vůbec. Jeďte co nejrychleji!

Sherlock: Prosakuje ti šátek.... (Tři tečky by nestačily?) Ty máš narušenou tepnu. (Že to konstatuje tak klidně...)

John: Je to nejbližší nemocnice, Sherlocku? Mohla by ztratit příliš krve.

Sherlock: Jistě že je.

Linda: Ten šátek je tak nasáklej, že už mi to kape na kalhoty.

Sherlock: Vem si moji šálu.

John: Já myslel, že je to tvá oblíbená. (A já myslela, že to s touhle povídkou už nemůže být horší...)

Sherlock: Na tom teď nezáleží. Rychleji!

[Po 5 minutách] (fujtajksl, číslice)

Linda: (zííív) Mně (mě) nějak přepadla únava.

John: Super...

Sherlock: Už jsme tady.

[Na chodbě nemocnice]

Sherlock: Je tu sakra někdo? (Ech, a to jako prošli kolem prázdné recepce nebo tak?) Máme tu naříznutou tepnu! (To už by podle mě měla být mrtvá.)

[S. a J. na chodbě, L. na sále: „Rychle, ztrácí vědomí.“] (Hehe. To vypadá, jako by to říkala ona. :D)

John: Seš nervózní?

Sherlock: Strašně. Znám ji 4 roky (-_-) a představa, že by tu nebyla...

[Na sále: L. dostává transfuzi a je uvedena do uměl. spánku]

Lékař: „Pánové vše je v pořádku. Přijďte zítra.“ (Co tak najednou ty uvozovky?)

John: Zítra? To si ji tady necháte? (Ne, Johne. Dají jí transfuzi a pak ji pošlou domů, vždyť o nic nejde...)

Lékař: „Bohužel, musíme. Pokud ji nechcete připravit o život, musí tu zůstat.“ (Trochu si ale odporuje, ne? Před chvílí tvrdil, že je všechno v pořádku.)

John: Oživot? Jo to moc zlý? (Johnovi se zřejmě z šoku začala plést písmenka...)

Lékař: Ztratila okolo 2 lítrů krve. Měla velké štěstí.“ (Radši ani nejdu zjišťovat, jestli je možné něco takového přežít. Obávám se totiž, že ne. I když možná lítr není litr... A mimochodem, kam zmizely první uvozovky?) (Okej, tak jsem to ověřovala, je to sice velké riziko, ale asi by to přežít šlo. Linda většinou nepsala blbosti, za což ji obdivuju. Teda, jako, nepsala špatně fakta... Víte, jak to myslím :D)

John: Sherlocku, je ti dobře? Jsi nějaký bledý!!! (Ale no tak. Tohle vážně nepotřebovalo tři vykřičníky.)

Sherlock: To je dobrý, jdem domů.

John: Radši jedeme. Mám pocit, že bys nedošel. (Bože, začínám Johna v mém podání nenávidět.)

[Následující den]

Linda: Paní doktorko, můžu jít domů?

Lékařka: Můžeš, ale ti dva..

Linda: Kámoši

Lékařka: .. si pro tebe přijdou. (Linda musela opravdu nenávidět tečky :D)

Linda: Já na ně počkám venku

[doma]

John: Sherlocku, sakra vstávej! Musíme pro Lindu. Hele... vypadáš fakt strašně. (Milé probuzení. Myslím, že tímhle by hodně riskoval, pokud má Sherlock na nočním stolku zbraň...)

[před nemocnicí]

Linda: Nazdar. To byl včera den co? (Jo a čárky zřejmě nesnášela taky.)

[Sherlock se vrhá k L., tiskne ji k hrudi] (COŽE?!?)

Sherlock: Promiň, já jsem nechtěl. Nechtěl jsem ti tohle způsobit. (COŽE COŽE COŽE???)

Linda: Sherlocku, tohle byla moje chyba. Kdyby jsem (kdybych!) běžela rovně a nezalíhala (to asi mělo být b) do tý slepý uličky, tak by se tohle nestalo. (Mně ale pořád ještě nedochází, proč se vlastně honili...)

John: Jak dojemné... Hele, všichni na vás civí z oken.

Sherlock: Ať civí.

Linda: Civěli by víc, kdyby objímal tebe, Johne.

John: Jo, já radši uhnu. Dnes je ňákej (nemohla jsem psát normálně?) divnej... bůhví, co ho ještě napadne.

Linda: Ty, čím seš to cítit. Takovou voňavku jsem u tebe ještě necítila. (Co to tu teď řešíme?)

John: Co, já?

Linda: Ty jseš cítit svým klasickým. Jako táta.                         . (Ta mezera tam fakt je. I s tečkou.) Ale z tebe sherlocku (Malé? Proč sakra malé???), cítím Brunno Bananni. (Nebo to je Bauami? Banarmi? Já fakt nevím :D)

John: Asi je to možný... Já si názvy nepamatuju. (Hm, hlavně když tam není napsaný, že?) Ale Sherlocku, já myslel, že voňavky nepoužíváš.

Linda: Používá, ale slabě.

John: Tak co se ti dnes stalo?

Linda: Kromě toho, že jsem se probudila ve 3 ráno (jauvajs), tak nic. (A voňavka se už řešit nebude? Okej. Asi to nebylo důležité...)

John: A kdo platil?

Linda: Babička. Slíbila, že to rodičům neřekne. Už by mě k vám nepustili.

Sherlock: Promiň holka, promiň. (Jsem jediná, komu to znělo jako by mluvil na koně? :D)

John: Mohl bych se nenápadně vypařit, třeba byste ocenili trochu soukromí. (Víš o tom, Johne, že když jim to oznámíš, ztratí to trochu té nenápadnosti?)

Linda: Ne, já stejně musím do školy.

Sherlock: Ses zbláznila. (:'DDDDDD)

John: Zrovna tě pustili z nemocnice! (A nikdo se tomu jinak nediví? Měla tam určitě ještě pár dnů zůstat.)

Linda: Já musím.

Sherlock: Nemusíš. Půjdeme domů, pojď.

[S dá ruku kolem ramen L.]

Linda: Ke mně, ne? Jste zvaný.

John: Oba? To se divim...

Linda: Johne, já s ním nic nemám. Podle něj nejsem moc bystrá.

Sherlock: Mlč. [Dá L. ruku přes pusu] Máš moc nevymáchanou tlamičku. (Tak, tohle byla poslední kapka. Jdu chcípnout.)

Linda: Když, tak mordu. (Co?)

John: První výměna slin! Historický okamžik! (Vážně jsem měla radši chcípnout.)

Linda: Johne...

John: Co ti vadí?

Linda: Umíš si představit jeho a mě jako milenecký pár?

John: Jako milenecký ne._ Ale jako zamilovaný vás vidím úplně jasně!

Linda: Já tě asi klepnu.... (Ano prosím!) Tak abys neměl řeči, tak si „začnu“ s tebou, hm?

John: ...Je to od tebe tak laskavé, ale já už mám Sáru...

Linda: To to nemůžes táhnout s dvěma?

John: Zkus se zeptat Sáry, myslím, že na to bude mít jednoznačnou odpověď...

Linda: Proč bych se ptala... Takže jak by to pak vypadalo? Ty, Johne, to potáhneš se mnou a Sárou, já s tebou a Sherlockem a Sherlock se mnou a... Lestradem? ....nebo Andersnem? [vytažené obočí, šibalský úsměv]

[Sherlock zkoumavý pohled]

John: Lindo, dobře se bavíš? Mně Sára úplně stačí. A kromě toho._. (Vážně bych se měla naučit psát pořádně tečky.) Sherlock by mě zabil.

Linda: A smím se zeptat proč? (*mlátí hlavou o zeď*)

John: Přeca (?) kvůli tobě! Myslíš, že by mu to bylo úplně jedno.?

[výměna pohledů mezi S. a L.]

Linda: Nevím. Ale asi jo.

Sherlock: Můžeme se bavit o něčem jiném než o vztazích

John: Ne. Tohle je důležitý. Náš boj o Lindu. I když to je spíš tvůj a Lindin boj o váš vztah. Záleží na tom, jestli si to oba přiznáte... i když, na vás bych nesázel. Zřejmě budeme potřebovat další kolo. (Jestli si myslíte, že teď je to špatné, podívejte se na bonus. Tam se mi to povedlo ještě zhoršit.)

Sherlock: Johne, myslím, že je moje věc, koho mám rád a kdo se mi líbí, takže bych byl velmi rád, kdyby jste (kdybyste!) se v tom přestali šťourat.

Linda: Já se nešťourám, já vyzvídám. (V tom je teď fakt velký rozdíl...)

John: Hele, jedna na mojí straně! Tak jo, jsem na řadě (On to bere jako nějakou hru -_-) - Sherlocku, na Lindě ti hrozně moc záleží a nštval by ses, kdyby si něco začala se mnou. Přiznáš si to?

Sherlock: Žádný přiznání nebude. Johne

John: Nepřizná. Škoda. Tohle kolo jsme prohráli, Lindo, všichni. Musíme počkat, až Sherlock vyhraje sám nad sebou. Nebo bys mohla něco vymyslet ty...

Linda: (šeptem) Mám mu dát pusu? Poznáme to. (Kdo? John s Lindou? :'DDDDD) Ale možná ho nejdřív chytím za ruku. Tak ucítím tep. (úšklebek)

John: Jen aby sis nemyslela, že jsi chytila ježka nebo myš. (Cože?) Těm přece bije srdce tak rychle, že je to jen šum. (Aha. Tak už vím, co jsme tehdy zrovna probírali v biologii.)

Linda: Neboj má hubený ruce, to se pozná.

John: Tak to zkus, ale na vlastní zodpovědnost.

[L. chytila S. za ruku] (Ale ne. Ještě jsme tam zvládly i změnit časy? No nazdar. Tady jsou snad všechny nejzákladnější chyby. Počkejte si, až začneme střídat pohledy postav.)

Sherlock: Co to děláš?

Linda: Já ti chci něco říct. Důvěrně. Hm (šeptem) můžeš se sehnout, nebo si spíš sedni tady na tu zídku, bude to nadlouho. (To se ale nepíše dohromady, ne?)

[S. sedí na zídce, L. opřená dlaněmi o jeho ramena]

Linda: (šeptem) Je to opravdu důvěrný

[pohled z očí do očí]

Sherlock: A co by to...

[L. políbí S.]

Sherlock: Co... to... (Nemluv, když se líbáte!)

[S. se zrychlil tep, rozšířily oči a trochu zrůžověly tváře]

John: Tak jo, druhý kolo se ruší. Hele Lindo! (Proč John nemůže aspoň na chvíli mlčet?) Já myslel ten nápad s tou rukou... Ale asi už je to jedno. Hele, Sherlock Holmes přemožen silou lásky...

Sherlock: Ahh, ty... jo (Proč sakra u toho líbání pořád mluví?)

[S. políbí L.]

Linda: Co to děláš, Sherlocku? (Ech, tak ten problém mají všechny postavy? Prostě neumí zavřít klapačku?)

Sherlock: Na tom nezáleží.

[S. se zvedne ze zídky, přitáhne si Lindu k hrudi (PEVNĚ) a opře si bradu o její hlavu]

John: Nemáte foťák? Noco, zkusím to vyfotit aspoň mobilem. (Už mám vážně chuť Johnovi něco udělat.)

[S. ukáže rukou na J.]

Sherlock: Opovaž se. Pojď sem taky. (Cože? Jako do objetí???)

John: Ani mě nenapadne, když jseš v téhle náladě. Ještě jednu schytám... a mohla by to být, jak pusa, tak pohlavek (ta první čárka je tam navíc). A jak od tebe, tak od Lindy. Ne, ne, budu se držet dál. A mimochodem, tu fotku už mám.

Sherlock: Představ si, že jsem Sára a pojď k nám. (Fakt netuším, kam jsme tímhle s Lindou mířily...)

John: Ne. Když je to tak důležitý, tak mi to řekni. A jestli to nejde říct, tak zdrhám. (Konečně nějaká rozumná myšlenka!)

Linda: Poslechni ho a pojď sem. Je to spíše moje přání vyřčené Sherlockem. (A na tom se domluvili kdy?)

John: No, dámy bývají spolehlivější. (Chichichi.) I když u tebe... Tak jo. [jde k nim]

[Lidé v oknech začínají tleskat] (Ty jo, ti pacienti se musí pořádně nudit...)

Linda: Nepůjdeme pryč? Zdá se mi, že jsme středem pozornosti.

John: Mně se to nezdá... já to vím! Padáme.