John: Myslím, že sme (vážně, Lio? Vážně?) tady už někdy byli.

Linda: Jo. Já nejmíň 20 krát (au).

John: Ty jo, ale co já? (No tak když se ti zdá, že jsi tam už někdy byl, tak asi ano... -_-)

Linda: To je tvoje věc. (Správně.) Ááá Baryouyx walkeri (doufám, že jsem to přečetla dobře. Vážně netuším, co to má být). Údajně dodnes žije v Kongu. Ale kdoví, co je na tom pravdy.

Sherlock: Nevěř povídačkám.

John: Že jsem sem vůbec šel... (Taky se vám zdá, že John má nějakou špatnou náladu? A úplně bezdůvodně...)

Linda: Ignoruj ho. (John Sherlocka nebo Sherlock Johna?)

Sherlock: (pátravý pohled směrem k Lindě)

John: Lindo, neštvi ho. (Takže John má ignorovat Sherlocka, protože Sherlock řekl, že Linda nemá věřit povídačkám. Jo. To dává smysl. -_-) Dnes už si ode mě užil dost.

Linda: A proč ne? Jdu se mrknout na Brachiosaura. (mrk) (To tam fakt je, já za to nemůžu...)

John: Sherlocku, běž taky. Já počkám venku. (John se asi snaží jim poskytnout trochu soukromí. Škoda, že to nedělá trochu míň nápadně.)

[u Brachiosaura]

Linda: Proč jste se pohádali?

Sherlock: To není nic, do čeho by ses měla plést. Je to jen mezi mnou a Johnem (chybí tu tečka)

Linda: Ani nenaznačíš? (Cože? Hahhhaaa.)

Sherlock: Ne. Tak už půjdem ne?

[před muzeem]

John: Třeba bych mohl Lindě napsat dopis. (On to ještě pořád řeší???) Nebo ne. Mám se moc rád. Sherlock by mě zabil. Budu se eště (já jsem očividně neměla ráda písmeno j) chvíli bavit na jejich chování... CHA, CHA. (Taky vám to přijde tak... nepřirozené?)

Linda: (smích) Sherlocku, co to bylo za obličej?

Sherlock: Tý ženský to patřilo. Koukala na nás jako na blázny.

Linda: My ale jsme duševně chorý (smích) (A Linda asi neměla ráda tečky :D)

John: Hele, kde se flákáte? Mě už to čekání nebaví. A mimochodem, na čem se smějete? (Na čem? Je to jen mnou, nebo to zní vážně divně? Dala bych tam spíš čemu...)

Linda: (záchvat smíchu) Měl jsi vidět ten obličej co udělal. (záchvat smíchu v podřepu)

Sherlock: (nechápavý výraz, zdvižené obočí) (Ano. Ten mám taky, když vidím, co jsme byly schopné napsat.)

John: Jakej obličej?

Linda: Ta - kovou směs - nou g - rima - su (Směsná. Jo, to určitě. Taky mám z celé kapitoly směsné pocity.) Lidi, ach, mě bolí bránice.

John: Počítám, žes ji tím nechěl rozesmát, nebo jo? (Jasně, Sherlock bude dělat grimasy, aby rozesmál Lindu. Jestli tam bude, že jo, chci pro tuhle povídku ocenění za nejlepší odklonění od původního charakteru.)

Sherlock: Prostě jsem udělal na jednu ženskou obličej a podívej jak ji to vzalo. (Tak na cenu to asi úplně nebude... Ale nevadí, ještě dostaneme určitě další příležitost.)

John: Třeba to nebylo jen tím obličejem... (Takhle to v mém podání vypadá, když se John snaží dát někoho dohromady. No nazdar, zabalte si a zdrhejte, dokud je čas.)

Linda: Ale bylo, ale on působil tak rozfomile (Fakt to vypadá jak f...)

John: ÓLala! (Ale ne. Teď jsem si vzpomněla, že jsem tam občas cpala francouzštinu...) Sherlocku, slyšels? To byla opravdová poklona! (Kde? Já ji přehlédla?) Linda je první člověk, co na tobě nehodnotí jen mozek. (*mlátí hlavou o klávesnici*)

Linda: Proč bych ho taky hodnotila jen podle kapacity mozku.

John: Protože to dělají všichni?

Linda: Já mezi ně nepatřím. Hm. (Jistě, hlavní hrdinka musí na hrdinu pohlížet jinak než ostatní, vidět jeho skryté klady a umět je ukázat světu... Co to tu melu?)

Sherlock: Konec (příběhu? Hm? Ne? Ach jo...) řečí. Jdeme někam jinam.

John: Co ti vadí? Že se bavíme o tobě a nevšímáme sitě? (Sítě. Hihihihi.) Snad mi Lindinu pozornost nezávidíš?

Linda: To víš že jo. Vždyť je rád středem pozornosti.

Sherlock: DOST! Ještě slovo a stopnu ti taxíka!

John: Hele, předmanželská hádka! (Neviděl někdo Johnovu osobnost? Myslím, že se někam ztratila...)

Sherlock a Linda naráz: Johne!

Linda: Můžeš toho nechat?

Sherlock: Čeho jako?

Linda: Čtení mých myšlenek.

Sherlock: To je jen náhoda.

John: Á, teď. -Už jsem páté kolo u vozu. (Protože John už moc dlouho mlčel, musí přece něco říct, aby čtenáři nezapomněli, že je tam taky, to přece nevadí, že to bude absolutní pitomost. A neptejte se mě, proč je tam ta pomlčka.)

Linda: Nejsi.

Sherlock: Ještě něco řekni, a opravdu ti stopnu TAXI! (Jen proto, že byla milá na Johna?)

Linda: To chci vidět.

Sherlock: TAXI!

John: Ach jo. Já se tak dobře bavil. (Ještě před chvílí sis stěžoval, že si tě nevšímají.)

Linda: Já nikam nejdu.

Sherlock: Nastupuj.

Linda: Jen přes mou mrtvolu. Ne, Nesahej na mně! (Snad mě, ne?)

John: A předmanželská bitva! Já se přece jen pobavím! (Co kdybys šel třeba Lindě radši pomoct, hm?)

Linda: Pusť mně! (No ale fuj. Mě.)

[Lindin útěk]

Sherlock: (smích)

John: Čemu se tak blbě tlemíš? Kdo ji bude chytat?

Sherlock: Je to malá hloupá holka.

John: Pro kterou máš velkou slabost. Tak pojď, taxíkem ji dohoníme. (Jak rychle sakra Linda utíká?)

Sherlock: Jedem. (A kam zmizely protesty?)

[taxík Lindu dohání, když L. vbíhá do slepé uličky] (A sakra, my tehdy ta jména zkracovaly... Hej, a kdo si vzpomněl na A+O? :DDD)

Sherlock: Stop. Tady ji chytnem. (Proč že ji vlastně chytají? Jo aha, aby nám děj nestál.)

John: Tak jo. Bežíš první.

Sherlock: Lindo počkej!

[Linda na plotě (obrázek) v metrové výšce]

Linda: To víš že jo. Na tebe tak budu čekat.

John: Hele Lindo, mimochodem, jak ses tam dostala?

[L. přelézá vrchol plotu] (Vrchol? To zní divně...)

Linda: To není důlež- AAU. Sakra.

John: Sherlocku, bež jí pomoct. (A co ty, Johne?)

Sherlock: Co se stalo?

Linda: Nic.

Sherlock: Asi bys neříkala nic.

Linda: To není důležitý. SSSS AAA HHH.

John: Tak DĚLĚJ!

Sherlock: Dej levou nohu dolu, doprava. Druhou dolu... co to tu kape? Tobě se něco stalo? (Chtělo by to cenu za Sherlocka s nejdelším vedením.)

Linda: Ne.

Sherlock: Ještě kus lez. [Chytá L. za pas] A hop. Tak a co se ti stalo.

Linda: Nic.

Sherlock: Ukaž.

Linda: Nařhzla (zřejmě nařízla) jsem si zápěstí.

Snad se líbilo :)
Jinak, pokud by to nebylo jasné, kapitoly jsou vždy rozdělené podle toho, kolik jsme za ten den napsaly. (Heh, určitě přijde aspoň jedna kapitola, kde bude jen jedna věta.) A za Johna píšu já, zatímco Linda za sebe a za Sherlocka. Nezapomeňte se podívat ještě na bonus! :D