Mobily, soukromí, kyberšikana a postavy, které jsou vždy tam, kde nemají být. Jako vždy.

Rozhodla jsem se zkusit využít technologie a nechat si text přepsat z fotky. Fungovalo to celkem dobře vzhledem k tomu, jaký mám škrabopis. Pokud by vás zajímalo, jak to vypadalo v průběhu úprav, zamiřte na můj Instagram liafee111.

Dobře se bavte a pozor na úbytek mozkové hmoty!

Linda: Já jdu za Sherlockem! Jdeš taky?

John: Kde je?

Linda: V Barltově márnici, přece! (Nebývala to Bartova márnice?)

John: Jen aby to nebyla moje poslední cesta... (Cože, proč zase? Co je Johnovi, aby tam musel umřít a zůstat?)

Linda: Neboj, Sherlock by se pak musel odstěhovat a on si tady už zvyknul. (Jakože by mu Sherlock ublížil? Já jsem zmatená!)

John: Super.

Linda: Tak jdem?

John: No jo.

[v márnici]

John: No tak jsem tady.

Sherlock: Johne! Tak přece! (na L.) A co tu děláš ty?

Linda: Nemůžu se na tebe přijít podívat do práce?

Sherlock: Rušíš mě.

Linda: To je nesmysl a ty to víš. (Á, proč se zase hádají, já tomu nerozumím!)

Sherlock: Rozptyluješ mě.

Linda: To je možné! Ale nemyslím, že by ti to vadilo.

Sherlock: Tak dobře, vyhrálas. Pojď mi pomoct. (Tak si to shrneme. Linda ho rozptyluje, ale Sherlockovi to nevadí, řekl jí, že vyhrála, tak to určitě, a teď se jdou zase vrtat v mrtvolách. A co chudák John???)

Linda: Jasně. Na čem pracuješ?

Sherlock: Zkoumám tuhle mrtvolu.

Linda: Proč?

Sherlock: Předávkování drogou. Ale něco na tom nesedí.

Linda: Co? („Proč?" „Co?" Ježiš Lindo, ty máš být ta chytrá, neptej se jak papoušek.)

Sherlock: Droga, která byla nalezená v jeho těle, je velmi málo používaná. Předávkování je prakticky vyloučeno. (To moc nedává smysl, ale vzhledem k tomu, co za text to čteme, je tahle maličkost irelevantní.)

Linda: Aha. Kdo se tomu věnoval?

Sherlock: Gullan.

Linda: Neznám.

Sherlock: To buď ráda.

Linda: Co je zač?

Sherlock: Je strašně namyšlený a přesvědčený, že nemůže udělat chybu. (Protože Sherlock tuhle vlastnost vůbec nemá a velmi dobře ji vidí jako negativní u ostatních, jistě...)

Linda: A ostatní mu věří?

Sherlock: Jo. Bohužel.

Linda: Tak ukaž.

Sherlock: Přece se v tom nebudeš vrtat svýma dívčíma ručičkama... (Ale ksakru už, tohle nemůžu myslet vážně, copak jsem nezvládala u psaní aspoň minimální rozlišování charakterů? Vždyť Sherlock nám najednou mluví jak Štěpán!)

Linda: Hele, každý má jiný názor na věc. Ukaž.

Sherlock: No...

Linda: Třeba mě něco napadne.

Sherlock: Třeba to napadne mě.

Linda: Třeba nás to napadne oba.

Sherlock: Jo. Tak pojď.

John: A co já? (No hurá, konečně si někdo vzpomněl na chudáka Johna. Tedy, autorka si vzpomněla na Johna. Takže moje malé já. Ach jo.)

Sherlock: Vypadni. (Neměl náhodou Sherlock z jeho příchodu větší radost něž z Lindina?)

John: Proč? (Protože tě už autorka nechce ve scéně, proto.)

Sherlock: Musíme pracovat.

John: Už zase se to otočilo. Linda je vítaná – pro mě: „Vypadni". Fakt super.

Sherlock: Johne, Linda se v tom prostě vyzná líp.

Linda: Fakt? 😊 (FAKT???)

Sherlock: No jasně. Johne, jdi pryč. (Jdi pryč, my už si s tebou nechceme hrát.)

John: A co třeba kdybych byl někdo jinej? Lia? Laura?

Sherlock: Zmiz!

Linda: Johne, radši ho poslechni.

John: Jasně, abyste tady měli romanticky klídek... (Aha, tak proto. Je mi to jasný, autorko.)

Sherlock: ŽÁDNÝ romantický klídek! A JDI - (L. mu zacpe pusu)

Linda: Neruš mrtvé v jejich posrátném (pardon, to je posvátném, neumím psát) klidu vyřváváním vulgárních výrazů.

Sherlock: Tak jo, ale ať nás neuráží. (A kolik je Sherlockovi, pět?)

Linda: Nikoho neuráží. Nech ho být. Časem ho to omrzí.

[později, L. a S. zkoumají mrtvolu, John sedí v koutě v křesle] (cvak, cvak)

Sherlock: Co to tu cvaká?

Linda: To zní jako foťák.

Sherlock: Johne?!?

John: Ajaj...

Sherlock: CO jsi fotil?

John: No přece vás dva v romantickém soužití při práci

Sherlock: COŽE?

John: Vás dva při práci.

Sherlock: To je lepší. (To mi připomíná ten vtip, když vám ženská řekne cože, neznamená to, že špatně slyšela, jen vám dává šanci se opravit.) Dej mi ten mobil.

John: Proč?

Sherlock: Smažu to.

John: Ne!

Sherlock: Ano. (vytrhne mu mobil a smaže všechny fotky) Tak. A už nic nefoť.

[později] (Štěpán a Lia vtrhnou dovnitř)

Lia: To je tak roztomilý!

Štěpán: Jo! Sladký! (Ježišikriste, už jsme zase tady. Já a moje chameleoní koule na noze.)

Sherlock a Linda: Co?

Štěpán: No přece ty fotky!

Linda: Jaký?

Lia: No jak se vrtáte v mrtvole!

Sherlock: COŽE? Přece jsem je smazal!

Lia: Jejda. Jdeme nevhod? (Vy dva? Vždy.)

Štěpán: Nejspíš jo. Snad abychom zase zmizeli... (Konečně rozumná řeč. Ano, prosím.)

Sherlock: Stop. Sedněte si. (Ale no tak!)

Lia: Nevím proč, ale mám takový pocit, že bychom ho měli poslechnout.

Štěpán: Jo, já taky. Tak co se děje?

Sherlock: Johne? Tys ty fotky poslal?

John: (mlčení)

Sherlock: JOHNE!

John: No tak jo. Ale vám to na nich tak slušelo.

Lia: To je fakt.

Sherlock: SKLAPNI!

Štěpán: NEŘVI NA NI! (Ach jo. Ach jo. Já budu brečet, fakt. Jak jsem byla schopná tohle vyplodit?)

Linda: Hele, oba tady neřvěte.

John: Jo, Linda má pravdu.

Linda, Sherlock a Štěpán: SKLAPNI!!

John: Abych šel, ještě mám -

Sherlock: Ani se nehneš!

John: Super.

Sherlock: Pročs jí ty totky poslal?

John: Přece podle dohody...

Štěpán: Jaké dohody?

Lia: Všechny zajímavé fotky s Lindou a Sherlockem mi pošle. (Proč. Proč. Proč jsem se vůbec k tomu přepisování vůbec vracela?)

Štěpán: To je dobré! Mohla bys mi je pak přeposlat? (Nemohla. Co to je za debilní nápad, sdílet si za zády fotky lidí, kteří jsou očividně proti? To jsem měla někde nějaké skryté sklony k šikaně, nebo co?)

Lia: Jas-

Sherlock: Stop! Žádný sdílení fotek mě a Lindy! Rozumněli? (naštěstí n škrtnuto a opraveno na rozuměli)

John: Popravdě tu dohodu nelze porušit...

Sherlock: Tak ti vezmu mobil.

John: Ne. Tentokrát mě nenachytáš. Mám ho u sebe. :D (Pamatuje si ještě někdo začátek příběhu?)

Linda: Vezmi mu ho.

Sherlock: To nejde, když dává pozor.

Lia: (ššššš)

Linda: Co si to tam šeptáte?

Štěpán: Tři, dva-

Sherlock: co je?

Štěpán: - jedna, teď

(Štěpán a Lia zmizí venku)

John: (využívá situace a taky zdrhá)

Linda: Za ním! Musíme mu vzít mobil! (PROČ? Na Johnově mobilu už přece žádné fotky nejsou, ty mám teď já. Měli by honit kdyžtak mě.)

Sherlock: Nech ho bejt. Alespoň máme klid.

Linda: Jo. Tak cos mi chtěl ukázat na té ruce?

Lia: (Ale ne, já jsem pořád tam?) Podívej, Štěpáne! Zde máme ukázkový exemplář (Ukázkový exemplář je pleonasmus. A taky volovina.) dvou lidí, kteří dokážou své city úplně ignorovat.

Štěpán: Ano, není to smutné?

Sherlock: (hází po nich skleněnou miskou) VYPADNĚTE!

(Štěpán a Lia mizí za dveřmi)

Lia: (nakoukne) Lindo, uklidni svého manžela. Mohl by dostat infarkt. (zmizí) (Konečně.)

Štěpán a Lia: Cha cha cha cha cha cha (Ale už!)

Sherlock: Já se z nich zblázním. (To jsme dva. Nebo nás bude více, uvidíme v komentech.)

Linda: Nemají nic jiného na práci, chudáčkové.

Sherlock: Jo, máš pravdu.

Linda: Otrava kyanidem. (Hurá, Linda je tu! Ve smyslu, konečně už nepíšu já, ale ona. Snad to teď bude vypadat trochu k světu.)

Sherlock: Počkej ne. (Jakože „Přece počkej se závěrem, ne?", nebo „Počkej, tak to ne.", hm?)

Linda: Ale jo koukni

Sherlock: NE -. JO. JO! JO!! (Smazané „Díky". Linda se nejspíš rozhodla, že Sherlock by neděkoval. Konečně tu někdo přemýšlí nad charakterem postav. Díky.) Tak to bychom měli. Zavolej mi sem Johna. (Dostává mě ta naprostá ignorace faktu, že jsem před chvílí napsala, že Sherlock Johna vyhodil. :D)

Linda: Až řekneš děkuji.

Sherlock: Zavolej ho.

Linda: Já čekám.

Sherlock: DĚKUJI A teď pro něj běž.

Linda: Kouzelné slovíčko.

Sherlock: Půjdeš pro něj?

Linda: Kouzelné slovíčko.

Sherlock: Hm. Johne!

John: Co je? Myslíš, že vždy přiběhnu, když zavoláš? (Očividně ano, tak proč si to nemyslet? V tomhle příběhu jsou všechny postavy vždy tam, kde je potřebujeme mít, takže to dává smysl... Nejspíš mají teleport.)

Sherlock: Půjč mi telefon.

John: A co třeba použít svůj?

Linda: Na tom jeho nejsou tak dobrý hry. (Já se omlouvám, že tolik nekomentuju, ale já prostě nemám slov. Tohle je tak špatný... A ještě k tomu vykrádáme kánon.)

Sherlock: Co kdyby jsi (AU. Zapomněla jsem, že teď bude víc trpět čeština.) šla na chvíli ven.

Linda: Budu hlídat

Sherlock: Proč?

Linda: Kdyby někdo přišel. Aby vás nezastihli uprostřed MWAH!

John: Co je MWAH!

Linda: Přece pusa!

Sherlock: Já po tobě něco hodím.

Linda: Ne! To bych měla otřes mozku.

Sherlock: Tím líp.

John: Super. Tady máš mobil a já padám.

Linda: Počkat něco cítím. (Co? Není to třeba zápletka? Prosím, ať je to zápletka.)

John: To věští potíže. Co to je?

Linda: Kingo? Kingo!

Sssss.

John: HAD?

Sherlock: To je zas ten had?

Linda: Ne, šváb. Jistěže had. Bejga zlatá. Podívej, Johne. (přiblíží hada k Johnovu obličeji)

John: Ááá! Nohy....

Linda: Jaký nohy?

John: Dřevěný.

Linda: Není jedovatá. (Nepochopila narážku. Taky, kdy přestanu vykrádat filmy?) Papá myšičky.

John: Super. Mohla bys jí vysvětlit, ať tě nenavštěvuje?

Linda: Neubližuje. Dej sem ruku.

John: Nééé!

Lia: Co tady tak řvete?

Štěpán: Vždyť nám pokazíš mobily.

Linda: Ty jsi hysterka Johne.

Sherlock: Odnes toho hada pryč.

Linda: Kdyžtak je to ta.

Lia: Jako kdyby v tom byl rozdíl.

Linda: Je v tom rozdíl. (ztuhne) Neeee (má hlavu v dlaních) Neee. (Voldemort je blízko!)

Lia: Co je ti?

Linda: Fridrich.

Lia: Co je mu?

Linda: Je tady

Lia: A? Leze to z tebe jak z chlupatý deky.

[vřískot]

Lia: Tak CO se tady DĚJE?

[sedne si L. na ruku] (Pro jistotu, Fridrich si sedne Lindě na ruku, ne já.)

Linda: Nevím ty zvířata nikdy neutíkala (ta zvířata). Něco se děje.

Sherlock: Co? Co se děje?

Linda: Já vás nechci znepokojovat. Jen je divný, že utíkají (Tečka? Ne? No dobře. Stejně to tenhle příběh nezachrání.)

Lia: Mám na to jednoduchý řešení... ZDRHÁME TAKY!

Linda: Caesar je tu taky. Moje kočky a ségra taky. (Její ségra je zvíře?) Volám Mycroftovi.

Mycroft: Prosím.

Linda: Mycrofte, co se děje?

Mycroft: Jak, co se děje?

Sherlock: Dej mi ho. (sebere L. telefon (škrtnuto) mobil) Mycrofte, není nějaká pohroma?

Mycroft: Jaká pohroma?

Linda: (vezme mobil S.) Zvířata se plaší. Možná půjde o tornádo, nebo záplavy. (Zápletka! Jupí!)

Lia: Mycrofte, VYKLOP TO! (Linda mi očividně strčila sešit do ruky a já nevěděla, co jiného napsat, než ji nechám rozvést zápletku.)

Mycroft: Nevím. Nic nevím.

Linda: Hm. (ukončí hovor) Volám na hydrometeorologický ústav.

Operátor: Prosím.

Linda: Dobrý den. Nejsou hlášeny nějaké pohromy?

Operátor: Ne. Počkejte. Pane Bože.

Linda: Co je. (Ten klid ve větě s tečkou na konci. :D)

Operátor: Na Wales míří obří vlna.

Linda: Je pravděpodobné, že se zvedne hladina Temže?

Operátor: Ano možné to je.

Linda: Informujte vládu. (HA HA HA HA HA no jistě. Buďte někdo tak laskav a informujte vládu, zatímco královna Linda vyřeší zbytek.) Lauri volám rodičům. Jsou v Cardiffu. (Aspoň že jim Linda pořád nemění místo pobytu, plusové body pro ni.)

Máma: Ano Lili.

Linda: Mami, prosímtě, zjistili jsme, že na Wales se řítí obří vlny. Odleťte ihned letadlem. Do Berlína. O nás se nestarej my to zvládnem.

Lia: Ha ha ha. (Jo, tak nějak.)

Linda: Kdo zase volá? Ah Mami?

Máma: Lilinko, Jak to myslíš? (Ta velká písmena uprostřed vět si nevymýšlím, nevím, co to Lindu napadlo.)

Linda: Leťte do Berlína. My jsme v dobrých rukou.

Máma: Koho?

Linda: Mycrofta.

Máma: Mycrofta Holmese?

Linda: Jo.

(následně vyškrtnuto) Máma: Ať vás dopraví do Frankfurtu.

(následně vyškrtnuto) Linda: Tak jo. Ahoj.

Máma: Jedu pro vás.

Linda: Ano mami.

Lia: Ne! To nestihnou! (Opět, dostala jsem do ruky sešit. Ach jo. Ať už mi ho Linda nedává. Nikdy.)

Linda: To by ses divila. Lauri, jdeme domů sbalit to nejnutnější. Vy taky. Tak 3 dny.

Lia: Trochu nechápu, o čem tu mluvíte. Já myslela, že musíme co nejdřív vypadnout. (Konečně jsem se přiznala!)

Linda: No jo. Do Frankfurtu.

Lia: Jak se tam chceš dostat? A kam zmizel Štěpán? Štěpáne?

Linda: Koukám, ten zemřít nechce.

Lia: Zvláštní. Nikdy bych nevěřila, že má víc zdravého rozumu než já. (NE? Protože já jo. I když... on je stejně jen její klon. Ale po téhle kapitole bude mít Štěpán víc zdravého rozumu než kdokoliv, kdo to dočetl až sem.)