Dnes to máme lehce ptačí, objeví se poštolky a hrdličky, kromě nich taky tarantule a pár historických faktů (snad) a písniček. Samozřejmě nechybí vata, spousta vaty a taky... Vata. Dále si odpočineme od Johna, protože většinu času tady spí, a uvidíme jednu velmi zajímavě nasekanou scénu. Jdeme na to!

Linda: Jé poštolky! Lio, podívej.

Lia: Poštolka? To je nějaký pták? (Ne. Tak blbá jsem být nemohla.)

Linda: Ne. Krtek!

Lia: Ha. Teď ti to fakt nespolknu. (Fakt ne? Já už bych se totiž ani nedivila.)

Linda: Poštolka je

Sherlock: Pták a konec. (Díky, Sherlocku. Ušetřil jsi nás přednášky o poštolkách.)

Lia: Mně to úplně stačí.

Linda: (výkřik) Fuj. To jsem se lekla. Tady někomu utekla tarantule... A leze ti, Sherlocku, po rameni (Hele, dlouho se nic nedělo... Autorky, co s tím uděláme? Ale tak přidáme tarantuli, bude sranda.)

Sherlock: Di pryč ty potvoro!

Linda: Ale, nech ji. Ona nemůže za to, že jexk (Co?) nohatá a chlupatá, viď? Nezasedni ji, hlavně ji nezasedni.

Lia: To jsem viděla v jednom filmu. Jedna holka se převlíkla za kluka a když byla na pokoji se svým spolubydlícím, příšla (já vím, jak se to píše správně, přísahám) tam tarantule a oni se tak báli, že se chytli a řvali jak holky oba. (Btw, skvělý film - Super náhradník.)

Linda: Poťém. Jeste by te zasedli! (What...)

Lia: Jen tak mimochodem... fuj.

Sherlock: Vyhoď to z okna.

Linda: Ty ses úplně zbláznil. (Mimochodem, nedivila bych se, kdyby se Lindě povedlo určit pohlaví  té tarantule a řekla by Sherlockovi: Kdyžtak vyhoď ho, je to on!)

Sherlock: Nezbláznil. Já jsem naprosto zdráv. (Naprosto zdravý vysoce funkční sociopat.)

Linda: Cestou až budem v Hastings míjet zverimex, tak ji tam dám.

Lia: To ji chceš ještě min. (Au!) hodinu držet v ruce?

Linda: Vždyť mně (mě) nekousne.

Sherlock: Možná.

Linda: Možná. (Ty jo, ale tahle část se mi vlastně dost líbí :D až na tu blbost s držením tarantule...)

Lia: Právě jsi se (ses!) dostala z nemocnice. (To zní divně. Jako by to udělala nějak... Jako by utekla nebo co.)

Linda: Její jed není pro člověka smrtelný. (Budu Lindě věřit...) Kdyby to byla černá vdova... Johne jsi v pořádku? (A, vyřešili jsme tarantuli, chtělo by to novou "zápletku". Co kdyby jedné postavě bylo špatně, ententýky, dva špalíky, co třeba John?) Arachnoterapie sice ještě neexistuje, ale pavouci jsou empatičtí. Možná že by ti pomohla...

Sherlock: Pokud ovšem nemá arachnofobii. (Dobrá poznámka, Sherlocku. Body pro Lindu.)

Lia: Cože? (A mně minus body. Vážně jsem nevěděla co to znamená?)

Sherlock: Arachnofobie je

Linda: bezdůvodný strach z pavouků

Sherlock: A arachnoterapie je léčení duševních chorob

Linda: Opět pomocí

Sherlock a Linda: pavouků. (Bez komentáře.)

Lia: Už jste jako Eragon se Safirou. (Pardon, až teď bez komentáře.)

Sherlock: Co?

Linda: Nic, to je film, já ti to pak vysvětlím. (Nic zlato, maminka ti to doma vysvětlí...)

Lia: Kniha je lepší. (Ano!)

Linda: (šeptem) Hele, John usnul.

Lia: Tak ho nech spát.

Linda: Já ho nebudím. A... ty sedíš vedle něj. (Uhm. Připomínka jak jsme postavy usadily?)

[vlak přijíždí do Hastings (mimochodem, nejmenuje se Štěpán Hastings?)]

Linda: Ty jo. Tak támhle na pobřeží byla slavná bitva mezi Anglií a Francií. No tak oni to ještě nebyli Francouzi, ale Normané. Roku 1066. Jsme tady o 945 let později. (To zdá se sedí, ale historická fakta odmítám kontrolovat :D) Po téhle zemi pochodovaly šiky vojáků. Pak tu ležela i jejich těla.

Sherlock: Dost! (Co je mu, má slabé nervy?)

Linda: Kušuj! (Linda taky? No to je ale páreček...) Probíhá rekonstrukce případu. Hromadná vražda. Támhle někde v dálce je francouzské a německé pobřeží a tam o několik set, spíš tisíc kilometrů leží moje rodná zem. Království Koruny české. Česká republika. (Ono to vlastně zní opravdu hezky, jak to říká.)

Sherlock: Počkej. Jste republika ne?

Linda: Jistě.

Sherlock: Tak co sem pleteš Království koruny české. (Netuším, která verze psaní velkých písmen je správná.)

Linda: Tak se nazýval český stát za doby svého největšího rozkvětu, pod vládou císaře a krále Karla IV., syna krále Jana Lucemburského. (Sounds legit.)

Lia: Jo to byl ten co postavil Karlův most? (Uaaa zabijte mě někdo už! Jsem příšerná postava! Hlavně příšerně blbá!)

Linda: Jo. To je on.

Lia: Já jsem ale chytrá! (NE! JSI BLBÁ JAKO POLENO A SSSS... ŠTVEŠ MĚ!)

Sherlock: To byl Otec vlasti?

Linda: Vidíš? I Sherlock ho zná. (Zrovna jsem to chtěla říct)

Lia: Tak to nejsem moc chytrá. (Bohužel zlato, nerada ti ničím představy...)

[na pobřeží]

Linda: Jé racci!

[večer]

Sherlock: Tak, je tu sice hezky, ale musíme domů.

[ve vlaku]

(Nechám vám chvíli, abyste vstřebali zbytečnost těchto nasekaných scén.)

Linda: Yawwn!

Lia: Chrrr...

(Já: Wtf...)

Linda: Podívej. Lia spí, John|spí.

Sherlock: Zdřímni si taky. (Btw, dostává mě, jak tam nikdo nemá nic na práci. Linda byla tak jednou a taky naposledy ve škole, John myslím občas zaběhne do nemocnice, když se mu chce, ale jinak si úplně bezstarostně žijeme...)

Linda: Ale, Yaaawwn! (klátí se ze strany na stranu, opře se o Sherlockovo rameno) Ježiš. Promiň, promiň. (Copak oni na sebe vůbec nesahají nebo tak? Možná jo.)

Sherlock: Opři se, mě (mně!) to je jedno. Ty dva se stejně nekoukaj, John ale pro to má pochopení (Pardon ale COŽE? Pokud by vás někdo neměl vidět, tak právě John! Očividně se nejvíc vyžívá v utahování si z vás! Haló, to jste si toho ještě nevšimli nebo co?), a kdyby nás někdo viděl, tak jsem buď tvůj bratr nebo bratranec. (Uhm, kdyby vás viděl někdo jiný, těžko se bude ptát.) (přitáhne si L. k sobě) (Awww. Už jsem říkala, že je hrozně shipuju?) Klidně spi.

Linda: Není třeba. A ani není možno. (Není nutno, není nutno... Dnes to máme nějaké písničkové... :D) Tvoje střeva pracují jak divý. (Aneb jak Lii zkazit romantickou chvilku.)

[„Vlak do Cardiffu vjíždí na perón č. 2...“ (Au.)]

Lia: Bré ráno. Vám se nechce spát? Mně už sice taky ne, ale já si energii doplnila. (Jen tak mimochodem, kdo se se mnou vsadí, že ji tam bude čekat Štěpán? Já si myslím že bude...) Musím zavolat Štěpánovi. (Ty jo. Ale já si tu větu předtím nečetla, přísahám.)

Štěpán: Čáu, kde seš?

Lia: Ve vlaku.

Štěpán: Kdy přijede?

Lia: Nevím, podle řádu. Do hoďky jsme tam. (Lol. Podle řádu, hehe.)

Štěpán: Můžu tě pak vidět? (Já to říkala!!!)

Lia: Už je skoro tma...

Štěpán: Mně je to fuk.

Lia: (úsměv) Fajn tak mě taky. (Uaaaaaaaaa to bylo docela cute a pak jsem to zkazila mě/mně!)

Štěpán: Tak třeba na hřišti u nádraží? (Okej, je to jasný. Zaplaťte.)

Lia: tam jak jsme byli včera a dnes ráno?

Štěpán: Jo, tam. Budu čekat.

Lia: Já sebou mrsknu. (Vata.)

Štěpán: Nemusíš. (Vata vata vata.)

Lia: Ale já chci. (VATA!)

Štěpán: Fajn... (Pořád.)

Lia: Hele Štěpánku?

Štěpán: Co?

Lia: Umíš zpívat?

Štěpán: Jasně.

Lia: To je dobře.

(VATA VATA VATA VATA z toho tak akorát víte, že jsem měla slabost pro kluky, co umí zpívat. Což je pro příběh... irelevantní.)

Štěpán: Když myslíš... (I jemu ta konverzace přijde divná!) Já zpívám rád.

Lia: A já tě ráda poslouchám.

Štěpán: To nemůžeš vědět. (Děkuju.)

Lia: Možná. Možná že můžu. (Lol Cat tohle mi někoho připomíná :'D CatieeTwii )

Štěpán: Já vylezu na věž a budu se dívat, dokud neuvidím tvůj vlak. (Hádám že myslím věž na hřišti. Hahahahaha.)

Lia: To je krásný. Dávej bacha ať nespadneš. (Díky mami.)

Štěpán: Nejsem blbeček. (Ale čtrnáctiletý kluk na prolézačce.)

Lia: Ale mohla by se ti zatočit hlava radostí, až bys mě uviděl. (No jasně -_-)

Štěpán: To jo. (Watt The Hell...) Dám pozor.

Lia: Ahoj.

Štěpán: Čau.

(Já: Konečně.)

Linda: (šeptem) Jako dvě ludličky (jo hrdličky, pardon). Podívej jak pořád vrkají.

Sherlock: (pohled na Liu, úsměv)

Lia: (vražedný pohled)

Sherlock a Linda: (pohled na sebe)

(Já: (pohled do sešitu kolik mi toho ještě dnes zbývá.) Pár řádků, dobrý...)

Lia: Bavíte se dobře?

Linda: Ani ne.

Sherlock: Je tu nuda.

Linda: Nechápu jedno.

Sherlock: A to?

(Proč se po každé větě střídají postavy v mluvení a já pak musím pořád vypisovat jejich jména?)

Linda: Jak může John celou cestu spát?

Lia: Asi se mu zdá o Sáře.

Sherlock: Však si to dnes ještě vynahradí. (Co, nedávala jsem pozor. Jak jsme se sem dostali?)

Linda: Sherlocku...

Lia: To jsou ale úchylný poznámky. Nebojíš se, že tě to poznamená, Lindo? (Jo, nebojíš se, že tě ty poznámky poznamenají?)

Linda: Pozdě.

Lia: Asi jo. Sakra. Co já teď budu dělat? Moje máma nenávidí vulgární výrazy a oplzlé poznámky. (Co to sakra je tohle... Jak to souvisí???)

Sherlock: To máš blbý. Vystupujem. (vilný hlas: Johny, vstávej. Pojď za Sárou)

John: Sára co?

Linda: Spi dál. Teda vlastně ne. Vystupujem.

John: Aha. Co to bylo se Sárou?

Linda: Ale nic.

Konec, díky bohům! Tak zase někdy příště!