„Jak to myslíte?" zeptala se Hermiona šokovaně svého lékouzelníka.

„Tak, jak to říkám, je mi to opravdu líto," odpověděl lékouzelník a vyndal z kapsy náramek, který přišel Hermioně poštou, „Tohle otravu způsobilo."

Hermiona překvapeně hleděla na náramek, který bezpochyby patřil do rodinného dědictví Malfoyů, ale zjevně nebyl od Draca, jak si původně myslela. Zřejmě nebude ani od Narcissy nebo Luciuse, takže otázka zní - kdo další by se k tomu náramku mohl dostat?

„Můj manžel se nesmí nic dozvědět. Nic, rozumíte?!" řekla ostřeji, než chtěla, když jí došlo, kdo to udělal.

„Ano, paní Malfoyová."

„Schovejte ten náramek, brzy si pro něj přijdu."

„Cokoliv řeknete, paní ministryně," přitakal lékouzelník a Hermiona se zhluboka nadechla, aby dostala své emoce pod kontrolu.

„Na jak dlouho to vidíte?" zeptala se, ale nepodívala se na něj.

„To opravdu nemohu odhadnout. Můžou to být dny, ale i roky. Dostanete lektvar, který si budete brát každý den. Víc už pro vás udělat nemohu."

„Dobře. Děkuji vám, můžete sem poslat moji rodinu?"

„Samozřejmě. Přijdu později a domluvíme se na propuštění," řekl, než ji v pokoji zanechal samotnou.

Samota byla příliš krátká, a ačkoliv se nemohla dočkat, až uvidí své dítka, Draca a ostatní, teď by dala přednost té samotě, aby zvládla vstřebat všechny ty informace.

„Maminko!" vykřikli Scorpius a Lili najednou, a než stihla Hermiona zareagovat, už ji objímali. Draco se také velmi rychle objevil u její postele, přičemž jej za jednu ruku držela Cassiopeia a za druhou Alexander.

„Tohle už nám nikdy nedělej," řekl Draco, který mezitím, co se jeho starší děti objímaly s Herminou, posadil na postel dvojčata.

„Nemám to v plánu," řekla a věnovala mu slabý úsměv.

„Miluju tě," řekl a sklonil se k ní, aby ji mohl políbit, přičemž by Scorpius normálně prostestoval a dělal obličeje, ale teď byl rád, že je jeho maminka v pořádku, takže na nějaký odpor vůči veřejnému projevu lásky nebyl čas.

„A já tebe," řekla, když se od sebe odtrhli.