,,V-Venome!? chytla jsem se rukou za hlavu a opřela se o zeď.

,,Překvapení," pousmál se potměšile, ,,snad jsi si nemyslela, že tě nechám jen tak odejít."

,,No to určitě ne, ale," zarazila jsem se i s částečnou útěchou v podobě Venomova hlasu, ,,ale co budeme dělat s ním?" zadívala jsem se na tělo asi krok od nás.

,,S ním? Už pravděpodobně nic. Trochu jsem si ho vevnitř ochutnal, a už tam toho pravděpodobně moc nezbylo," zakabonil se symbiot, ,,takže bych odtud raději odešel někam do bezpečí, aby to nevyvolalo moc rozruch."

,,J-jasně," těžce jsem polkla, pomalu vycouvala od těla a vydala se směrem do pokoje.

Cestou jsme naštěstí nikoho nepotkali, ale i tak jsem měla až do zavření dveří srdce až v krku.

,,No, pěkný to tu máš, ale vsadil bych se, že kdyby tu byl Eddie, tak by se k němu tak hezky nechovali," uslyšela jsem opět Venoma.

,,Jak to myslíš?"

,,Oni si tu myslej jak tady mají přelomový technologie, ale k tomu tu maj odvětrávací šachty na každým rohu. Takže jsem se zmocnil příležitosti utekl. Prolezl jsem přes několik lidí na nejrůznější místa, a řeknu ti jedno: Podle toho, co jsem viděl ve sprchách, bych usoudil, že tu ženskou už hodně dlouho nikdo neviděl," zmlknul Venom.

,,To už jsem si svým způsobem taky zjistila," znechuceně jsem se otřásla, ,,ale když už jsi tady, tak se třeba zkus nějak... připojit nebo něco v tom slova smyslu na Eddieho, protože já už to tu vážně dlouho nevydržím," sedla jsem si na postel a zapřela se rukama.

,,S tou věcí, co máš na krku to asi nepůjde. V podstatě s ní nemůžu nic dělat. Pokaždý, když se jen pokusím vystrčit hlavu, dostaneme ránu. A to tvoje propojování mi tu taky nefunguje."

,,Takže jsme v háji," povzdechla jsem si zoufale, ,,a co takhle se pokusit dát pryč tu věc..." zamyslela jsem se okamžitě na to.

,,Pokud nechceš přijít o krk, tak bych to nedělal," odpověděl s klidem Venom.

Já chvíli na to přebírala myšlenky, než jsem se zvedla a začala přecházet po pokoji sem a tam.
Jedno ze zjištění, kterého jsem dosáhla, bylo, že ani symbiot není dobrý na vymýšlení útěkových plánů. Přesněji řečeno, já pokaždé skončila u vchodových dveří, a on u hromady hlav a hromady těl.

,,Kam to jdeš!?" zarazil se Venom, když jsem pomalu vycházela ze dveří při pocitu větší sebejistoty.

,,Pro čistý oblečení," odpověděla jsem mu, ,,to tu je snad legální," rozhlédla jsem se okolo a vydala se směrem ke skladu, který byl už asi ta jediná věc, ke které jsem se byla schopna dostat.

Když jsme došli až do regálu s krabicemi, našla jsem ty s tričky a kalhotami. Samozřejmě jsem zkusila prolézt i ostatní, ale ty byly zavřené a nešli otevřít. Bohužel.

,,C-co to děláš..." zkroutila jsem se s úsměvem při chůzi na chodbě zpět do pokoje.

,,Takže jsi lechtivá zevnitř," ušklíbl se Venom.

,,Teď toho nech!" okřikla jsem ho.

,,Nudim se. Nemůžu nic dělat. Jen být tady vevnitř je nuda, tak si hledám nějakou jinou zábavu," odpověděl podrážděně, když jsem se dál kroutila s pokusem se nerozesmát, ,,a sakra," ihned přestal, když jsem se otočila.

,,A-ahoj!" zůžili se mi zorničky při pohledu na vojáka asi deset metrů od nás.

Sledoval nás poněkud nechápavě, takže je dobře, že nevěděl, co se děje.

,,Jak se vede?" pokusila jsem se přiměřeně a nenápadně usmát.

,,Dobře," zadíval se na mě poněkud vyděšeně a raději odešel do postranní uličky.

,,Tak to bylo těsně," špitla jsem tiše, když jsem se opět vydala.

,,Já vím," uculil se Venom a mě se během chvíle opět zamotala hlava.

,,V-Venome. Co to děláš?" zarazila jsem se, když jsem ucítila, jak mnou začal hýbat.

Nemusel ani vystrkovat nos a už nade mnou měl kontrolu. Prošli jsme chodbou ještě několik metrů a pak udělali několik zatáček, po kterých už jsem neměla vůbec tušení kde to jsme. V tom neznámu Venom došel k dvoukřídlým dveřím, které se chystal otevřít.

,,Venome ne!" štěkla jsem po něm tiše a pokusila se ho zarazit.

,,On. Je tady," řekl dramaticky a bez mého překvapení do místnosti vstoupil.

Dveře se za námi ihned zavřeli. Hned potom mě už Venom nechal pohybovat jak jsem chtěla. Vypadalo to tu podobně jako ona laboratoř kde jsem o Venoma přišla, ale až na ten rozdíl, že tu ještě byl bílý nábytek. A postel. Ta postel kterou jsem viděla tehdá při té své brzké ranní procházce. Dokonce na ni stále někdo ležel.

Těžce jsem polkla, když jsem si všimla, že z matrace kape něco šedého konzistence želatiny. Udělala jsem pár kroků směrem k přístrojům, na který byl dotyčný napojený a uviděla, že šedá hmota, co ležela na zemi začala po noze postele lést zpět nahoru.

Srdce jsem měla až v krku, o tom nebudu lhát, ale i tak jsem po malých krocích pokračovala dál.

,,Doufal jsem že přijdeš," ozvalo se z postele chraplavým hlasem.

Já se zarazila. Zůstala jsem stát na místě jako solný sloup.

,,No neboj. Už jsme se dlouho neviděli, tak si tě chci pořádně prohlédnout," ozvalo se znovu a já tedy udělala dalších pár kroků až k posteli.

Už jsem stála přímo u lůžka, ale nedokázala jsem si dodat odvahu otevřít oči a podívat se na to s čím mám tu čest. Párkrát jsem se ještě nadechla než pootevřela víčka a zastavil se mi tep.

,,P-pane bože. T-t-to je...."

Tak tedy opět s delší mezerou, ale přeci😂
Ale opět mám odůvodnění! Jsem nemocná xD Dobrý, co? No, doufejme, že do pondělí to vyležim a pak už se mi budou dařit kapitoly častěji než jednou za týden. Jo a co se týče obrázků ke kapitolám, ty budou, ale jak jsem již zmiňovala, přemohla mne nemoc tudíž nebyla moc síla, ale do budoucna určitě budou.
Tak, doufám že jste si dnešní kapitolu užili a do dalších pár dnů se můžete těšit na další❤️

Vaše JDM🖤