,,C-co je to?" ztuhly mi obě nohy.

Venom opět podle mého očekávání neodpověděl. To, co se před námi nacházelo byla asi ta poslední věc, co by mě mohla napadnout. Byly zde stovky, ne-li tisíce ochranných pouzder, které v sobě přechovávali... Symbioty. Všechno působilo tak temně. Celá místnost přede mnou měla velikost letadlového hangáru, a všude byla ta slizká stvoření všemožných barev v podlouhlých ochranných pouzdrech.

,,T-to vás je vážně tolik?" těžce jsem polkla, když Venom udělal pár kroků kupředu.

,,Je nás tolik, ale není možné aby nás všechny pochytali. Tohle se mi vůbec nezdá," řekl a mě chytla křeč do břicha, ,,to jsou jen pokusy. Snaží se vyrobit hybridy. Pokouší se dát dva dohromady a čekají, že stvoří nového, ještě lepšího," řekl po chvíli, když jsme přistoupili k jednomu z pouzder a on se na něj podíval.

Byli v něm Symbioti žluté a červené barvy. Chvíli se míchali do sebe, než se během chvíle oddělili a každý odskočil na jinou stranu pouzdra. U každého bylo pár čísel, ve kterých jsme ani jeden neviděli smysl, proto Venom pomalu pokračoval a rozhlížel se okolo. Byl to tak nepříjemný pocit. V celém prostoru ani nebylo moc světla. Všude panovalo přítmí, které bylo doplňované o klepání Symbiotů do skel. Já už jsem ani nic proti Venomovi nenamítala, protože jediné, co mi teď kolovalo hlavou, bylo, že to je jen sen, ze kterého se jednou vzbudím. Je to všechno tak absurdní.

Když jsme prošli dlouhou chodbou, jejíž stěny tvořil nespočet Symbiotů, došli jsme až k dalším dveřím. Dalším dveřím, které se mohli pyšnit ještě větším počtem varovných upozornění, než ty, kterými Venom bez jakéhokoliv problému prošel před chvílí.

,,Nevím, co se ti zrovna honí hlavou, ale tam je něco, co se očividně nemá dostat ven, takže tam ani nestrkej prsty," sikla jsem.

,,Není ti to jedno, když stejně umíráš?"

,,No tak to pěkně děkuju," povzdechla jsem si, když jsem ucítila, jak se do mě Venom najednou vsakuje zpět.

Když jsem došlápla na sem, nedokázala jsem se ani pořádně udržet na nohou. Kolena se mi klepala a já cítila, jak se mi začínají se sílící bolestí podlamovat, proto jsem se bez váhání opřela o dveře vedle mojí pravice. S hořícím čelem jsem silně oddychovala a hřbetem ruky si stále utírala orosené čelo. Během chvíle jsem však uslyšela to poslední, co jsem slyšet chtěla.

,,Ruce nahoru a čelem ke zdi!" ozval se mužský hlas jednoho z vojáků, kteří stáli nedaleko mě se zbraněmi v rukou.

Já jsem tak ihned vystrašeně udělala, ale hned jak jsem se odlepila od mé opory, zřítila jsem se k zemi jako pytel brambor, zadýchaná jako po doběhnutí maratonu. Cítila jsem tu únavu v celém těle, ale na druhou stranu mi bylo horko jako nikdy. Dál už jsem jen cítila jak mi na zápěstí nasazují pouta a odnášejí mě pryč. Vrátili jsme se zpět do laboratoře odkud jsem také odešla.

V místnosti už stál černovlásek společně s několika muži v pláštích, a už od samého vstupu do místnosti mě probodávali jejich pohledy.

,,Tohle byla tvoje poslední šance," zasyčel na mě generál, když se nade mě naklonil a dlouze se na mě podíval.

Já v tu chvíli v jeho očích viděla něco, co jsem nedokázala popsat. Nevím jestli to bylo jen pohledem, nebo tónem hlasu, ale cítila jsem z nich, že nejsou jako dřív. Působyli najednou tak temně, temněji než kdykoliv před tím.

,,V-viděl jsi to?" špitla jsem tiše, když jsem byla opět v místnosti sama, ale slyšela jsem, že za dveřmi někdo přešlapuje.

,,Ne, zrovna jsem nedával pozor," odpověděl Venom, když se vedle mě objevila jeho černá hlava a v zubech drží složku, ve které se před chvílí prohraboval, ,,tohle by se nám možná mohlo hodit," dodal a čekal, že si od nej papíry vezmu přes svoje přivázané ruce.

Když jsem se na něj se stálým mžouráním dívala, viděla jsem, jakoby se začínal rozpadat. Jako Drake, když jsme ho tenkrát viděli. Celou dobu jsem cítila jak se Venom snaží dostat ze sevření pout, která už tentokrát nikdo neponechal náhodě a spoutali mi i nohy. Po chvíli jsem cítila jak se mi uvolnilo jedno zápěstí. Proto jsem si rychle vzala Symbiotovu složku a dala si jí pod tričko.

,,Jak moc jsi ochotna si užít posledních posledních pár chvil života?" ušklíbl se Venom, na můj vkus až moc nevhodně pro stávající situaci.

,,Mě už je všechno jedno," odfrkla jsem si s pulzující bolesti hlavy a všeho ostatního.

Venom už nic dalšího neřekl, a já cítila jak se mě snaží dostat ze sevření židle. Během pár minut se mu to opravdu povedlo a já už v hloubi svého srdce cítila, že jeho slovo ,užít' znamená dělení hlav a těl na oddělené hromádky. Když mě opět celou pokryl svou černou hmotou, která mi dodávala dostatečnou oporu ke stání, bez větší empatie k okolí rozrazil dveře. Žádný zámek ho nezajímal, jen ať už to teď dělá co největší rachot. Dvojice přítomných, co za dveřmi stála jako hlídka se rychle vzpamatovala z rauše při nic nedělají, když se jim naskytl pohled na Venomův úsměv. Ani nedostali příležitost nic udělat, a Symbiot už je držel pod krkem, a po chvíli už leželi bezvládně na zemi. Bez hlav samozřejmě.

,,H-hlášení všem jednotkám. Už zase utíká!" ozval se za námi další hlas, jehož majitele Venom také neponechal náhodě.

,,Koukám, že už jsi si zvykla," oblýzl se spokojeně, když stál nad dalším neboštíkem bez hlavy, ,,je pravda, že plešatý lidi mi chutnají víc. Po těch se mi nemotají vlasy do zubů."

,,A co mi s tebou asi zbývalo," povzdechla jsem si s mžitky před očima, když se Venom rozhodl odejít od toho nepořádku.

Cestou v poloběhu jsem cítila, jak se mi Venom z povrchu těla zase ztrácí a mizí. Když už jsem zase byla sama sebou, ohlédla jsem se jestli za mnou nikdo nebeží. To byla chyba. V jednu chvíli jsem ucítila něčí chladný dotek na krku, a pak už jen silný náraz do stěny, která byla vedle mě.

,,Já věděl, že jsi tvrdohlavá, ale že tolik, to jsem si nemyslel," procedil mezi zuby černovlásek, když mě držel pod krkem.

Já lapala po dechu seč mi síly stačily, ale on svůj stisk stále zvyšoval, i když jsem se mu začala sápat po zápěstí. Celou domu jsem se mu vyděšeně dívala do očí. Do těch očí, ve kterých byla vidět zloba, ale zároveň něco, po čem mi ztuhla krev v žilách. Najednou mu celé zbělali a místy byly vidět šedo-černé záblesky. Jeho stisk stále sílil, a já cítila jak mi dochází vzduch a zároveň se mi nohy odlepují od země, a ani špičkami se jí nedokážu dotknout. Srdce mi bilo až v krku, když jsem na svém horkém čele ucítila chladnou hlaveň zbraně, kterou držel v druhé ruce.

,,Už je mi jedno jestli bys přežila do zítra. Stejně by tě jednou zabila ta tvoje věčná zvědavost," odsekl při stálém pohledu na mě.

Nemohla jsem se odtrhnou od jeho očí, které byli stále bílé a prázdně temné.

,,Poslední slova?" nenápadě se pousmál, když přiložil ukazováček na spoušť.

,,Jdi se vycpat," sykla jsem s modrými tvářemi s posledními zásobami vzduchu.

Následoval už jen jeho sebevědomí úšklebek a výstřel.