,,V-Venome, jsi v pořádku?" zašilhala jsem do prostoru před sebou, když jsem se s mžitky a motající hlavou plazila do svého pokoje.

,,Už mi bylo i líp," zaskuhral.

,,Jo, to mně taky," odpověděla jsem.

Naštěstí jsem se úspěšně dobelhala do koupelny, kde jsem si opláchla obličej studenou vodou a vydala se do postele. Nejsem si jistá jestli ten kyanid byl opravdu jen kianyd, protože pochybuju, že by jsem se po něm cítila, jako když jsem právě vylezla z drogového doupěte.

Zbytek dne jsem strávila v mdlobách a celá následující noc byla krušnější, než všechny předešlé. Neustále jsem se převalovala a s horečkou, která mne k tomu všemu tížila jsem nedokázala usnout. Až těsně nad ránem jsem ucítila jak teplota ustupuje. A ani raději nechci počítat počítat kolik jsem tu dobu vypila vody. Každou hodinu jsem alespoň dvakrát vstala a šla se omámeně napít ze stále převládající žízně.

Budík zrovna ukazoval něco okolo deváté hodiny, když mě ze spánku vytrhlo zaklepání na dveře.

,,C-co je," zamžourala jsem před sebe, i když jsem momentálně nebyla schopna zaostřit, ale návštěvu jsem poznala podle hlasu.

,,Jak koukám, tak štěstí stojí na tvé straně," zašklebil se generál stojící ve dveřích s talířem v ruce, který mi podal, ,,tady máš něco k jídlu. Za chvíli se vrátím a...," zastavil se uprostřed věty.

,,A?" zadívala jsem se na něj už schopněji rozeznat jeho obličej.

,,Nech se překvapit," pousmál se a odešel.

,,Zase do mě budou chtít napumpovat kyanid, nebo co!?" projelo mi hlavou, když jsem se dobelhala ke stolu a tam se konečně podívala do talíře, co jsem obdržela.

,,Kuře!" zachraptěl Venom okamžitě.

,,Tomu bych kuře raději neříkala," zadívala jsem se na něco, co opravdu připomínalo kuře s bramborem, ale kuřetem bych to nazvat nedokázala.

I přes moji částečnou nechuť jsem obsah talíře za Venomovi pomoci snědla. Už jen kdybych věděla, že ten vpodstatě sirový kus masa byl jen začátek toho, co se bude dít dál. Po chvíli si pro mě přišlo pár vojáků a odvedli mě. Z té vší zblblosti jsem ani nevěděla kam, ale rozhodně mi to bylo proti srsti. Začalo to jako ta typická preventivní prohlídka u doktora, kdy vám jako bezmocnému pacientovi svítí do očí a strkají vám do krku dřevěné špachtle jakoby jste byli vlk, který právě sežral babičku a červenou Karkulku.

,,Neboj, nebude to bolet," pokusil se o empatii jeden z mužů v pláštích, když jsem seděla opět s rukama připoutanýma k židli.

,,Dobrej pokus," nakrčila jsem na něj nos s výrazem znuděného morčete.

Musím uznat, že tu měli poprvé za můj pobyt tady pravdu. Jen mi odebral krev, takže nemůžu říct, že bych se kroutila v bolestech. Vzorek vložil do něčeho, co vypadalo jako menší skleněný válec a bez dalších okolků tam nastrkal dalších několik další ampulek s barevnými tekutinami.

,,C-co to je?!" zhrozila jsem se, když se to vše smíchalo dohromady.

,,Náš nový vynález. Dokážete přenášet kapalné látky, pokud má svého hostitele, tudíž teď pokud budeme chtít vyzkoušet nějakou látku, stačí jí vložit sem, a ona se vám do krve automaticky přenese."

,,Proboha. Teď už jsem vlastně živá mrtvola," zaúpěla jsem tiše.

Další dobrou hodinu mi kontrolovali tep, tlak a další plno statistik, o kterých jsem ani nevěděla, že se dají měřit. Po nějaké době do místnosti vstoupil generál, na kterého jsem momentálně neměla náladu, protože na mě začaly jít mrákoty.

,,Jestli tu teď někdo chce vést debatní kroužek, tak se hluboce omlouvám, ale potřebuju si dát dvacet... dvacet krát tři minimálně," znechuceně jsem se na něj podívala dívala při zívnutí.

,,To budeš muset ještě chvíli vydržet," ušklíbl se, ,,vyveďte ji ven."

Já se na něj jen zmateně podívala.

~

Já myslím, že by se spalo mnohem líp vevnitř," zamžourala jsem do sluníčka když jsme stáli venku mimo budovu, ale stále v jejím areálu.

,,Budeš ráda i za tu zem, to se neboj," dostalo se mi odpovědi od generála, ,,tak do toho. A s chutí," pobídl mě při pohledu na běžecký ovál před námi.

,,No tak klid holka. Je to jen jedno kolečko," vydechla jsem už teď vyčerpaně, při pohledu na rozžhavenou běžeckou dráhu.

Když jsem v relativním pořádku odběhla ten jeden smrtící ovál, černovlasý muž se na mě podíval a řekl něco, co, jsem rozhodně slyšet nechtěla:

,,Další."

Tak jsem s nechutí a už značným zadýcháním odběhla další, po čemž následovalo další, další, další a zase další. Cítila jsem, že už nemůžu, že mi nohy každou chvíli musí upadnout, ale něco mě stále nutilo běžet dál.

,,V-Venome přestaň," zaúpěla jsem," ,,já už to nevydržím."

Po chvíli jsem ucítila značnou úlevu, když jsem se vyřízená zřítila na trávu vedle oválu.

,,Vemte ji dovnitř, porovnejte výsledky testů a zjistěte, co to udělalo s Venomem," odsekl, když se zadíval na moje propocené tričko.

Já už se ani nesnažila vzepřít, nebo jim při nejmenším pomoct mě zvednout. Jen jsem bezmocně letěla a doufala v zázrak.

Opět mě donesli zpět do laboratoře, kde jsem byla před svým výletem na běžecký ovál, a začala další serie měření všeho možného.

,,Symbiot je ustálený. Žádné výkyvy," oznámil s nepatrným údivem muž v bílém plášti.

Všude bylo na chvíli ticho, při kterém jsem měla sto chutí dát si šlofíka, ale za okamžik mě vyrušil generálův hlas.

,,Myslím, že jsme připraveni pro..."

,,Ne, ještě nemáme dostatek důkazů a to, že přežila kyanid a symbiot se teď zdá být v pořádku, neznamená, že ji můžeme dát A6," otřásl se vědec.

,,A6... uniká mi něco?"

,,A6 je to, proč tu jsi. Je to látka kterou Drake vyvíjel za účelem stvořit nového symbiota. To se mu po nějaké době podařilo, ale výsledek jeho snahy byl příliš agresivní symbiot, tudíž ho zabezpečil a pokoušel se vytvářet další. Všichni ale byli na jeho síly, tudíž se vydal cestou, že z A6 udělá něco, co symbioty dokáže zabít. Jeho konečný výsledek, který zanechal je látka která je silně jedovatá, ale dokáže otestovat jestli je hostitel se svým symbiotem dostatečně silný. V opačném případě dokáže zabít. Tudíž ve zkratce, pokud prežiješ nadměrnou dávku, kterou dosavaď nepřežil žádný symbiot, tak je to pro nás úspěch."

,,Ž-žádný? Ono jich je tu víc!?" projelo mi hlavou, ,,já už jsem si zvykla, na to že tu můžu kdokoliv umřít když do mě neustále něco pumpujete," odpověděla jsem naštvaně s pokusem o klid.

,,Jenže tohle je tvoje konečná, zlato," uculil se, ,,buď zemřeš nebo přežiješ, a v tom případě tě už nebudeme potřebovat."

,,No výborně, to budu moct jít domů," dala jsem si planou naději.

,,To si nemyslím. Už toho víš moc a nemůžeme dovolit aby se to tu dostalo na povědomí okolního světa," odpověděl mi, ,,a navíc A6 je natolik silný, že tvoje tělo už nebude schopno vpodstatě ničeho.

Já chvíli přemýšlela, než mi to všechno došlo:

,,Takže vlastně umřu v obou případech..."

Tak jsem zpět po menší pauzičce... Ehm Ehm... dobře, byla to trochu delší pauzička, ale už se nemusíte bát😂 Do konce týdne bych chtěla vydat ještě jednu kapitolu, takže doufám, že to stihnu, když už máme v pátek to volno. Doufám, že jste si dnešní kapitolu užili, a držte mi palce abych hlavně dopsala tu další😂