,,Můj život je v naprostým háji," povzdechla jsem si, když jsem se ráno převalovala mrtvolně v posteli po té včerejší krušné noci. No spíše ránu, ale vy určitě víte jak to myslím.

Po další chvíli nečinnosti jsem se alespoň pomalu posadila a zhluboka se nadechla.
Už jsem měla tendence jako z domova, si ráno otevřít okno, ale tady to jaksi nešlo. Ne že by tu to okno nebylo, ale problém byl, že bylo zadělané mřížemi, a bylo až u stropu o minimální velikosti.

Tak tedy místo otevření okna jsem se vydala do koupelny, kde jsem se osprchovala.
Po osprchování jsem se chvíli procházela po pokoji a snažila se na sebe alespoň trochu zapůsobit při vymýšlení únikového plánu jako v každém sebehorším akčním filmu.

Ani po patnácti minutách jsem však nedošla k lepšímu nápadu, než prostě odejít dveřmi, které jsou s největší pravděpodobností celé z půl metr tlustého kovu a pravděpodobně jen tak otevřít nepůjdou.

,,No tak Pattersonová," okřikla jsem se, ,,na co ti asi byly ty hodiny strávený u televize s akčníma filmama! Mission Impossible. Marvelovky. Hlavě, že hlášky si pamatuješ, ale pochytil strategii útěku se ti nikdy chytit nepodařilo, co," naštvala jsem se na samu sebe při absolutní bezmoci a vymýšlení vpodstatě čehokoliv.

S další krizí plnou utrpení a zoufalosti jsem alespoň otevřela dveře na chodbu, aby do místnosti naproudilo alespoň trochu studenějšího vzduchu.

,,A hele," zadívala jsem se na zem s nepatrným zlepšením nálady při pohledu na tác s něčím co bych mohla nazvat i jídlem společně s lístečkem ,Snídaně'.

Tác jsem si tedy vzala zpět do pokoje a po zavření dveří jsem se s ním posadila ke stolu.
Nebyla to žádná sláva. Chleba, ne pravděpodobně nejčerstvější s něčím, co asi měl být sýr společně s balíčkem sušenek a skleničkou, do které jsme si ihned napustila vodu.

Nějak nevím jestli ten hlad nemám ještě větší po tom co jsem snědla snídani, ale rozhodně jsem měla větší motivaci už konečně zmizet, protože tohle už znovu jíst opravdu nechci.

Z mého rozrušení mne však vyrušilo zaklepání a hlavou se mi prohnula ta jediná věc:
,,Prosím, ať to není znovu on."

Při mém štěstí naštěstí nebyl. Byl to nějaký voják, a vypadlo z něj, že mám jít s ním, protože se dělá další test, u kterého mě budou potřebovat.

,,Já vím," zamyslela jsem se, ,,už jsem slyšela."

Hned na to jsme společně odešli a on mě odvedl do té samé místnosti, ve které jsem byla včera. Hned po vchodu do ní jsem za skleněnou stěnou uviděla Venoma zavřeného v jakémsi ochranném pouzdře. Zrovna přicházel jejich další údajný hostitel opět celý v bílém. Zjevně netuší co se Venom chystá udělat, a proto se tvářil tak nějak odhodlaně. Letmo jsem se rozhlédla po místnosti a kromě muže, co mě přivedl tu bylo asi dalších pět mužů v bílých pláštích a také... vy víte kdo.

,,Tak začnete," odsekl černovlásek se založenýma rukama na hrudi.

Po chvíli se pouzdro, ve kterém byl symbiot otevřelo a Venom rychle vylezl ven a skočil na svou oběť.

,,Tep se stabilizoval," řekl jeden z mužů v plášti, když sledoval obrazovku před sebou.

Já už jsem pro jistotu zavřela oči, abych se nemusela koukat co bude následovat. Ale ani po té chvíli se nic nestalo. V místnosti bylo ještě delší dobu při tom nic nedění ticho, než ho opět někdo prolomil.

,,Všechny normy jsou v pořádku. Vypadá to, že hostitel symbiota přijal."

Černovlásek se na malou chvíli zaradoval, než se mu výraz změnil na chvíli na naštvaný. Hned na to se na mě otočil.

,,Máš štěstí," odsekl a opět začal rozdávat rozkazy ostatním:

,,Jeho zabezpečte a mějte neustále pod dohledem. Pokud se bude cokoliv dít, okamžitě jděte za mnou."

Ihned po dokončení věty dramaticky odešel a v místnosti se rozhostil organizovaný chaos. Všichni chodili zleva do prava a něco dělali. Až na mě samozřejmě. Po ani ne půl minutě jsem tedy tiše odešla.

Na jednu stranu si myslím, že je dobře že si to Venom rozmyslel a nerozlámal kosti další oběti, ale na stranu druhou si myslím, že u mně by mu bylo líp. A mně se po něm už také popravdě dost stýská. Následně jsem se odebrala do pokoje, kde jsem chvíli prohledávala šuplíky skříně a ostatního nábytku za cílem najít alespoň něco čím se dokážu zabavit. Bohužel bez úspěchu.

Z mého zuřivého hledání mě vyrušil až hluk z chodby. Pomalu jsem vyšla abych zjistila stav situace, ale nikoho jsem neviděla. Všude bylo prázdno, ale byl slyšet hluk. Jako kdyby se to šířilo potrubím. Ze zvědavosti jsem došla ještě na hlavní chodbu, ale tam také nikdo nebyl, proto jsem se chtěla vydat zpět k zoufalému zahánění nudy.

,,Hej, počkej!" ozvalo se za mnou mužským hlasem.

Já se za ním leknutím otočila. Byl to nějaký voják. Od vidění jsem ho neznala, tak netuším co by po mně teď mohl chtít.

Bez jediného dalšího slova se za mnou rozešel. Chvíli šel, ale postupně zrychloval až do běhu.

,,Jestli se bude chtít taky ocucávat, tak už se vážně raději utopím v umyvadle," projelo mi hlavou, když jsem začala ze strachu couvat.

On se ke mě stále přibližoval, ale já couvala, až jsem se otočila a rozeběhla se na druhou stranu. Kdybych alespoň běžela k pokoji, ale já si to štrádovala na druhou stranu.

Po chvíli jsem se zastavila a schovala se za roh. Během okamžiku mě však celou udýchanou za ruku chytil ten, co mě celou dobu pronásledoval. Já strachy stuhnula, když si stoupnul přede mne. Zadíval se mi do očí a začal se ke mně přibližovat hlavou.

,,Tohle je vážně špatnej nápad, ale já už znova nechci," v duchu jsem si povzdechla, a když už měl voják hlavu jen pár centimetrů od té mé, dala jsem mu facku a raději zavřela oči.

Následovala jen těžká rána, po které jsem oči zase otevřela.

,,Co to...," vyvalila jsem oči na muže, když ležel bez hnutí na zemi.

Nemám nejmenší tušení jak se mi to podařilo, ale je to naprosto šílený.

Během okamžiku se mi na pár vteřin zamotala hlava. Opatrně jsem se opřela o stěnu, a když vše ustalo, uslyšela jsem v hlavě jediné:

,,Chyběl jsem ti?"

Tak po delší době opět zpět😂
Tentokrát mám ale dobrou výmluvu! Byla jsem se školou na výkend pryč, úplně mimo Čechy, takže jsem neměla čas😂 No a s jistotou říkám, že na to asi jen tak nezapomenu. Hned první den byla party, kde si pár jedinců zahrálo na tatínka a maminku...😂 No většinově jsme tam všichni umrzli a při cestě zpět jsme museli volat spolužačce záchranku, protože nám málem zkolabovala v autobuse. No bylo to vážně záživný😂 Ale máte další kapitolu a to je hlavní❤️😂