Budík už ukazoval něco okolo druhé hodiny ranní, ale já stále nebyla schopná usnout jako civilizovaný člověk. Neustále jsem se převalovala, a i když jsem se snažila všechno z hlavy vypustit, tak to stejně nepomohlo. A nebudu si nic nalhávat, ale stále se cítím nedospale a rozlámaně z té cesty sem. Během chvíle jsem se tedy sesunula z postele, nasadila boty a potichu jsem vyšla na chodbu.

,,Saro jsi normální? Chodit tu takhle ve dvě ráno," projelo mi hlavou, ,,i když tu jakš takš bliká každá třetí žárovka, tak i přes to je to sebevražda."

Se srdcem až v krku jsem prošla celou chodbu s pokoji až na hlavní chodbu, kde už bylo o poznání lepší světlo. Po rozhlédnutí okolo sebe jsem zjistila, že na stěně u chodby, ze které jsem vyšla je napsané zářivě žlutě číslo dvacet sedm.

,,Hlavně si tu nehraj na drsňáka. V klidu se projdeme po téhle hlavní chodbě tam a zase zpátky. Hezky v klidu. Nikdo se to nemusí dozvědět," řekla jsem si tiše pro sebe a pomalu se vydala osvětlenou chodbou na druhý konec.

Opatrně jsem došla až na jeden konec, který byl na můj vkus až moc daleko od mého startu, ale i tak jsem se musela vrátit. Nějak jsem nenarazila na nic co by stálo za zmínku. I na této chodbě bylo nespočet dveří, vedli odtud i další uličky. Některé měli číslo, jako ta ze které jsem vyšla já, ale některé zase ne.

Už jsem měla na dohled svou uličku se zářivou dvacet sedmičkou, ale v tu ránu jsem na zemi uviděla žluté odlesky světla. S bušícím srdcem jsem se otočila. Vše se odehrávalo asi dvacet metrů přede mnou. Nad dvoukřídlými kovovými dveřmi se rozsvítil žlutý majáček a dveře se po chvíli otevřeli. Z tmavé uličky blízko dveřím vyšlo několik postav, většinou v bílých pláštích a všichni dohromady tlačili jednu bílou nemocniční postel. Mezi přítomnými samozřejmě nechyběl ani generál ve svém kupodivu stále bílém tílku.

Přes všechny ty lidi okolo jsem bohužel neviděla co se děje mezi nimi, tak jsem jen ztuhle stála na místě a pozorovala.

Po chvíli lůžko odvezli a venku zůstal jen jeden muž v doktorském plášti a generál.

,,Uděláme všechno co bude v našich silách, ale nedával bych tomu moc naději. Má popálenou většinu těla a to ještě může mít vnitřní zranění. Můj odhad je, že přežije tak pár dní nanejvýš," zadíval se muž v plášti na černovláska.

,,Tak použijte Venoma."

,,Víte, dodělali jsme výsledky z laboratoře," odmlčel se, ,,a podle statistik nebyla chyba v tom, že by symbiotovi hostitel nevyhovoval. On ho prostě odmítl okamžitě."

,,Takže mi chcete říct, že pokud to s ním budeme zkoušet dál a dál, tak tu za chvíli všem přeláme kosti?"

,,Ano. Podle mě by byla nejlepší varianta ho dát zpět tomu děvčeti a zkoušet když budou spolu, protože jen tak bude schopen spolupracovat," odpověděl muž v plášti.

,,Rozumím. Tak Venoma připravte na zítra a pokud zabije i dalšího hostitele tak mu dáme tu holku," zadíval se na něj generál a následně se otočil a vydal se mým směrem.

,,A sakra," projelo mi hlavou, když jsem zjistila, že se nemůžu vůbec pohnout.

Ještě jsem uslyšela jeho pár kroků, než se zastavil a nepatrně se uchechtl.

,,Ale, ale, ale. Kdopak nám tu strká nosánek tam kam nemá?" zadíval se na mě, když jsem stále stála na místě jako solný sloup.

,,N-no já...," zakoktala jsem se, když se směrem ke mě rozešel.

Když přešel ke mě, zastavil se, a až nepřirozeně dlouho se mi zadíval do očí.

,,Tak hele," odhrnul mi vlasy z obličeje a dal mi je za ucho, ,,možná jsem to tenkrát neřekl dost jasně, ale my tu máme určitý pravidla. A ty pokud se nebudou dodržovat, tak to může hodně špatně skončit. Takže máš na výběr. Buď budeš hodná holka a všichni si tu vzájemně vyjdeme vstříc, a nebo mi rovnou můžeš říct, jak moc bolestivou smrt budeš chtít," přistoupil ke mě ještě o kousek blíž a položil mi ruku na tvář, ,,a věř mi, že o takovou tvářičku bych nerad přišel," vydechl nosem při skousnutí spodního rtu, když mě políbil.

,,Proboha, co tu s tím všichni chlapy mají," projelo mi hlavou při šoku, když jsem černovlasého muže odstrčila.

,,Notak, neškrábej," pousmál se, když jsi levou rukou sáhnul do jedné ze zadních kapes kalhot, ,,ještě budeš jednou ráda," opět se ke mě přiblížit a přitáhl si mě za krk.

,,Au," sikla jsem, když jsem na zátylku ucítila několik silných bodnutí, ,,co to je," sáhla jsem si na místo kde jsem bolest ucítila.

,,Něco, co se ti bude hodit," ušklíbl se černovlásek.

Když jsem si místo opatrně prosahala, ucítila jsem hrbolatou kovovou plošku. Nedalo se s ní nijak pohnout, ani ji odendat.

,,A být tebou si už dávám pozor kam večer chodíš, protože od teď už budu znát každý tvůj krok, každé nadechnutí. Zkrátka o tobě budu vědět všechno," řekl tiše, když se ke mě opět přiblížit, ,,a teď už běž."

Já se mu naposledy letmo zadívala do očí, a následně dlouhými kroky raději odešla do uličky, kde jsem měla pokoj.

Když už jsem byla skoro u dveří, ucítila jsem jak se mi začíná motat hlava. Udělala jsem ještě pár dalších kroků, a abych při mrákotách nezakopnula o vlastní nohu opřela jsem se o stěnu. Následně jsem se horko těžko dobelhala až do pokoje, kde jsem sebou už jen sekla do postele a v polospánku a mdlobách jsem jen čekala na ráno.

Tak je tu i ta dnešní slibovaná kapitola❤️
Už je tu i ten malý otazník se záhadným dějem a není to takové suché jako předchozí kapitola. (Tedy alespoň mi to tak osobně přišlo) Doufám, že se i dnešní kapitola líbila, takže se můžete těšit rovnou na další XD Asi teda nebude hned zítra, ale určitě se dočkáte.
A také jsme pravděpodobně dosáhli rekordu s nejdelším názvem kapitoly😂