Marco - tučně
Rei - tučně podrženě
Basil - normálně
Ethan - kurzívou
Mamoru - podtrženě

"Já vím, chtěli mě zabásnout za jeho vraždu." odsekl jsem. Erasmus se zvedl. Sice dost vrávoravě, ale vstal. 
"Kde je?" zeptal jsem se už klidněji. Mlčel.
"Tak kde je?!" štěkl jsem a kopl ho do břicha. To už se po mě vrhl i Dean, ale odhodil jsem ho stranou.
"Ty na mě ani nesahej!" zařval jsem po něm. Erasmus, vstávající ze zbytků stoly, se na mě podíval.
"U sebe...je u sebe..." zašeptal.
"U sebe mám chápat jako kde?" zeptal jsem se. 
"Deane...odveď ho tam."
"Cože?! Ani náhodou, frajere."
"Dělej...mrtvý mi už není k ničemu dobrý..."
Dean chvíli skřípal zuby, ale poté mě popadl chladně za paži a někam táhl.

Probudil jsem se. Nedokázal jsem na Marca přestat myslet. Nevěřím, že to udělal...Něco ve mě se zlomilo. Jako když zašlápnete křehounkou rostlinku, třeba sedmikrásku. Jenom jsem nepřítomně byl na svém místě. Nenáviděl jsem svoje dvojče, protože byl vrah. 

Dovedl mě k nějakým dveřím a strčil dovnitř. Na posteli tam ležel úplně bledý Mamoru. Opatrně jsem ho vzal do náruče a zvedl v ní do vzduchu. Byl stále stejně křehounký. Měl úplně modré rty...
"Beru si ho..." řekl jsem tiše, jako bych snad mohl Mamorua probudit.
"Třeba si ho teď sežer, je mi to fuk...ale vypadneš odsuď." zavrčel.
"Rád..." prošel jsem chladně kolem něj a vyrazil k výchovu. Všiml jsem si několik Omeg, jak se za mnou ostýchavě vydalo. nejdřív jedna, pak druhá, třetí,...za chvilinku za mnou šel celý zástup Omeg. Otevřeli mi dveře ven. Tam čekala policie se zbraněmi namířenými na mě.

Trhl jsem sebou. Ihned jsem věděl, čím to je. Marco je v nebezpečí. No a co, jeho problém...Chtěl jsem pokračovat v myšlení na nic, ale ten nechutný pocit uvnitř že mému dvojčeti něco je...byl nepříjemný. Zavrtěl jsem se, několikrát otočil, ale nepomáhalo to. Snažil jsem se na to nemyslet, ale nešlo to. Nervózně jsem začal chodit po svém pokoji jako tygr v kleci.

"Erasme? Pojď sem...." zavolal jsem do domu. Za mnou se vynořil Erasmus.
"Padej...." kopnul jsem do něj. Doklopýtal před policii. Jakmile se na ně podíval, všichni sklopili zbraně. Uculil jsem se.
"Jste všichni podplacený..." ušklíbl jsem se. Nejistě se zachvěli.
"On si vás podplatil, aby jste schovávali jeho odpornosti pod kobereček, co? Tak kolik vám dal? Tisíce? Desetitisíce? Huh?" štěkl jsem po nich. 
"Milion!" vypískl najednou Erasmus.
"Cože?"
"Dal jsem policii milion, aby drželi hubu!" pokračoval v slzách.
"Je mi z vás na nic..." odsekl jsem a šel dál. Dva policisté mě ale zastavili.
"Musíme vám tělo odebrat..." natáhli se po Mamoruovi.
"A co když vám řeknu, že ho nesu za jediným rodinným příslušníkem?!" štěkl jsem. Ustoupili spíš ze strachu, než že by jim na té rodině záleželo.

Konečně to přešlo. Oddechl jsem si a lehl do postele. Schoulil jsem se do klubíčka a chtěl spát, když mi naskočila myšlenka. Co Ethan?!
"E-Ethie..." zamrkal jsem a zabrumlal nahlas. 
"Ethie?" jako náměsíčný jsem ho začal hledat. Já ani nevím proč, prostě...prostě jsem chtěl. Chtěl jsem ho najít třeba pod dekou, vzít si ho do náruče, hladit mezi ouškama a mazlit se s ním. 
Jak velké překvapení pro mě bylo, když se objevil udýchaný ve dveřích, to ani nelze popsat. Skočil jsem mu kolem krku a objal ho.
"Ethie..." zavzlykal jsem. Vtáhl mě dovnitř a posadil na postel. Mohl jsem ho umačkat.
"Co tady děláš?" zeptal jsem se ho. Uculil se a ukázal mi složku s mým jménem a klíče.
"Ty jsi..." objal jsem ho šťastně.
"Miluju tě a našel bych si tě i na konci světa, jasný?" šeptl. jen jsem pokýval hlavou a políbil ho.

Zaklepal jsem na dveře a znovu si nadhodil Mamorua. Jeho matka mi otevřela. Hned jsem vešel. Z očí se jí vyhrnuly první slzy.
"Nebojte se, on se probudí...ač se to tak zdá, on není mrtvý." usmál jsem se na ní a lehce ho odnesl do jeho pokoje. Položil jsem ho do postele a zakryl. Něžně jsem mu prsty přejel po rtech a usmál se.
"Bude v pořádku, já to vím..." šeptl jsem ještě a vysvětlil jí všechno. Jenom mě objala.
"Moc, moc děkuji..." šeptla.
"Mě nemusíte až tolik jako někomu, kdo ho dostal skutečně ven. Bohužel ho neznám, nějaký Spasitel či co. Ale byl to on, kdo ho musel dostat ven." uklidnil jsem jí. Jen kývla.
"Pokusím se ho najít, ale teď...se musím vrátit. Chci ho najít." pustil jsem jí a odešel. Zamířil jsme nazpět k Erasmovi. Tohle si s ním hodlám vyřídit. Seděl na schodech, kolem policie - už nová, ne ty podplacenci.
"Kde je Dean?" zeptal jsem se klidně. Pohodil hlavou k domu. Nemohl jsem vůbec dovnitř, protože z něj utíkaly desítky a desítky Omeg. Bylo neuvěřitelné, kolik jich bylo. Celá záplava. Od dětí až po staré a nemocné. Dral jsem se dopředu a došlo mi, proč utíkají - uvnitř zuřil požár.

"Co se stalo?" zeptal se.
"Proč jsi tady?" dodal hned poté a zahleděl se mi do očí, ale já uhnul pohledem jinam.
"To nejde..." odmítl jsem.
"Prosím...snad mi můžeš věřit, ne?"
"Jo, ale..."
"Ale?"
"Nevím, co by sis o mě pomyslel."
"Vím o tobě svoje, proto tě snad mám rád, ne? Tak co se děje?"
"Já ti prostě říct nemůžu..."
"Proč ne?"
"Protože...to je rodinné...a soukromé."
"Myslím, že tvou rodinu znám moc dobře na to, abych o tom věděl."
"No já nevím..."
"Tak zlato...."
"No...dobře..."
"Poslouchám."
"On...Ma-Marco...zabil Omegu." vykoktal jsem a rozbrečel se. Nepřítomně mě objal.

Dral jsme se vpřed, až se mi podařilo dojít na konec celé tlačenice. Pomohl jsme zbylým Omegám ven a obhlédl plameny pohlcující vše, co se jim připletlo pod nenasytné huby. 
"Deane!" zařval jsem. Nenechám ho chcípnout. Ne proto, že ho mám rád, ale proto, že mu tu držku hodlám rozbít sám. Rozběhl jsem se rovně a snažil jsem se co nejméně se nadýchat kouře a zplodin. 
"Kde jsi, ty magore?!" řval jsme dál. Vyběhl jsem po schodech do patra, pak do dalšího...všude tam byly Omegy. Byly ale podivně mimo. Nijak se nevzrušovaly plameny, které kolem nich postupně žrali objekty. Prostě seděli všude po zemi a nepřítomně koukali ven. Ani jedna mi nevěnovala pozornost. Nemohl jsem je tu nechat...ale Dean...Všiml jsem si, že tu jsou pokoje stejné, jako měl Mamoru - a že tam jsou koupelny. Alespoň jsem je natlačil do jednoho pokoje k vodě a pokusil se je namočit, aby tak rychle nechytily jako svíčky.
"Počkejte tu kluci..." řekl jsem jim, ikdyž to asi nemělo účinek.
Vykoukl jsem. Zbývalo poslední schodiště - malé a točité. Zdolal jsme ho během pár vteřin a konečně viděl důvod a původce požáru - Dean nějakou Omegu, pravděpodobně omráčenou, do pokoje věže a maličká Omega, takový osmiletý, možná desetiletý chlapec, za ním pečlivě podpaloval nedoutnající věci. Zavrčel jsem. Oba si mě všimli - Dean rychle šupsnul velkou Omegu do pokoje a zabouchl ho. Měl jsme jen pár vteřin, abych viděl, že ona místnost je celá v plamenech a pokud ten chudák se neudusí, tak uhoří.

Zase nová kapitolka :) doufám, že se líbí :)

Jaký máte názor na Erasma teď? A jak dopadne Mamoru, probere se vůbec bez následků? A co Dean versus rozzuřený Marco? A co Rei?
Budu moc a moc ráda, když napíšete do komentů :) Přemýšlím, že bych mohla hodit zase nějaké fakty, máte nápady na koho/co? 
A ano, já vím, Rei je nějaký ochuzený o jeho části...