Fabian seděl v dešti na zahradě před sídlem již zesnulých Malfoyů. Vstřebával co se právě odehrálo. Theodor, jeho nejlepší kamarád, který tu pro něho poslední dobou byl víc jak Draco ho miluje. Jeho otec ho nenazývá už ani společným příjmením. Seděl tam a přemýšlel co všechno se změnilo od jeho příchodu do Bradavic. Už nebyl synem Jamese, toho odvážného nebelvíra a krásné nebelvírské chytré premiantky. Teď už byl pouze synem nenáviděného profesora a matky, kterou nikdy nepoznal, synovcem známého Casanovi Siria a podle většiny mrtvého Reguluse. Jeho život byl příšerný, ale teď.. Teď byl na bodu mrazu na kterém zamrznul.

Náhle mu někdo sáhl na rameno. Lekl se. Obrátil pohled k příchozímu. Stoupnul si, jakmile uviděl , kdo to je.

"Regulusi?"

Regulus tam stál černým deštníkem, cigaretou v puse. Hleděl na svého synovce s kamenným výrazem.

"Nemáš být teď ve škole? Ne promočený a jako troska sedět na zahradě, která patří teď už Dracovi?"

Fabian svého strýce objal. Objal svého strýce, který tam jen stál. Po dlouhé době spolu oba dva odešli do sídla. Regulus zavedl svého synovce do jídelny a mezitím mu našel nějaké suché oblečení.
Fabi se usmál nad tím, jak moc byl vlastně Regulus podobný mudlům. Kouzla skoro nikdy nepoužíval. Co mohl dělal ručně. U teplého čaje mu Regulus položil na stůl dopis. Fabian ten dopis znal. Sám ho psal.

" Co je to?"

Fabi poznal chladný klid v tónu svého strýce. Oklepal se. Byl tak podobný jeho otci. Možná, že sice neměl mámu, ale měl dva otce. Alespoň tak si připadal.

"Chci dokázat, že mi na čistotě krvi záleží"

Regulus se zamračil. Vyslechl si co se ve škole stalo. Během popisu situace, obočí svraštil, vyzdvihl jej skoro až do vlasů a nakonec s kamennou tváři hleděl na mladého chlapce před sebou.

"Takže jsi vlastně utekl, potom co jsi udelal chybu. Místo toho, aby jsi se bránil, dokázal Severusovi, že to co jsi udělal bylo pro něj jsi mlčel. A chceš , aby tvůj otec nebyl naštvaný. To je zvláštní způsob. Poté se opiješ a tvůj mozek během stávky nechápe, že jsi vidět i slyšet. A když ti dá otec dost nepříjemným způsobem vědět, že o tobě ví a je zklamaný tak utečeš. Utečeš i potom všem. I přes všechny ty problémy, které s tebou tvůj otec prošel. Možná je neumí řešit tak jak by měl, možná neumí dávat najevo city, ale opravdu to chceš po muži,kterému jeho první lásku vzal jeho šikanátor a můj bývalý přítel? Kterému umřela jeho druhá láska a jemuž byl ukraden syn. Po muži kterému jeho nejlepší kamarádka nikdy neodpustila jeho hloupá a bolestivá slova? Jehož otec ho bil a matka umřela než dospěl? Jenž neměl co dědit, protože utekl? Po muži, který zná jen bolest. A ne radost. Po muži který skoro pět let neměl šanci po návratu syna šanci se o něho postarat, protože pomáhal zabít největšího černokněžníka všech dob? Fabi opravdu?"

Mladý zmijozel teď seděl a přemýšlel nad slovy svého strýce. Opravdu to bylo jakoby měl dva otce. Protože věřil, že přesně tohle by mu řekla jeho maminka kdyby žila. A je jedno která. Objal Reguluse.

"Díky tati"

Objal ho a odešel.

Mezitím v Bradavicích všichni zmijozelští studenti vyšších ročníkú hledali Fabiana. Když vešel na školní pozemky zahlédl Theodora. Proběhl se až k němu. Vzal jeho ruku a propletl jejich prsty. A pomalým krokem s Theodorem šel ke vchodu do hradu. Všichni se začali otáčet. Severus seděl zrovna na židli, kde seděl jeho syn, když jej viděl naposledy. Když uslyšel kroky.

Uviděl známou dvojici. Pohled mu sjel na jejich propletené prsty. Poté se podíval po svém synovi. Uviděl tu hrdost v jeho tváři. Uviděl jistotu. Jistotu ve všem.

"Tati, já a Theodor se máme rádi a já bych si přál, kdyby jsi to respektoval. Stejně jako já naučil profesora respektu k tvé osobě. Sice spíše mudlovským způsobem, ale vlastně se mi nemůžeš divit. Do svých jedenácti let jsem žil jako mudla. A mělo to výhodu. Naučil jsem se bránit bez hůlky. A dle mého názoru jsem neudělal nic špatného pokud jsem hájil tvou čest. Mrzí mě, že jsem se opil, že jsem tě postavil do role, kterou ty sám teprve poznáváš. Neměl jsi možnost poznat mě, ani roli otce. A přesto ji zvládáš, sice po svém, ale zvládáš."

Severus cítil hrdost na svého syna. Možná , že nebyl takový, jakého si ho vysnil, ale byl jeho. A byl úžasný svojí vlastní osobností.

"RESPEKTUJI tvé city k panu Nottovi."

Všichni se usmáli. Tato slova byla hlubší, než by si kdo představil.