Theo vyskočil na nohy a chytil svého kamaráda kolem ramen, Draco na ně chvilku blbě hleděl, ale poté se zvedl.

"Takže kam se jde šéfe?"

Draco se zeptal a očekával odpověď. Fabi se ohlédl kolem. S úsměvem na tváři prohlásil, že v sobotu se jinam než ke třem košťatům nechodí. Všichni tři si vyběhli pro peníze a vydali se na výlet.
Procházeli vesničkou a strkali do sebe. Po cestě potkali Pansy s její kamarádkou, vzali je za ramena a otočili směrem k hospodě. A tak nakonec pětice zmijozelů seděla u stolu a popíjela máslový ležák. Smáli se a smáli. Alkohol přibýval a opilost mladých studentů narůstala ještě do vyšší míry, odcházeli pozdě večer. Parta se motala, smála a jejich hlučnost rušila obyvatele vesnice.
Theodor se usmál a stáhl Fabiana stranou, všichni ostatní zaměstnáni soustředěním na svoji vlastní chůzi si chybějící dvojice nevšimli.

Theodor mezitím zatáhl Fabiana do temného rohu, lehce ho přitlačil ke zdi a políbil, polibek mu Fab prohloubil. Poté se na sebe podívali a začali se smát ještě víc, než při odchodu z hospody. Rozběhli se do školy.

Když proběhla dvojice školní bránou utichla. Všimli si totiž jak Pansy, Draco a Astoria stojí až moc napřímeni a jsou zticha. Před nimi se tyčil profesor lektvarů a dával jim dost hlasité kázání. To však utichlo, jakmile se Fabian a Theo dostali na školní pozemky. Severus zaostřil a všiml si svého syna. Zapřisáhlý tomu, že s ním nepromluví, odvedl své tři zmijozeli do koleje a synovi ani Theodorovi nedal znát, že o jejich přítomnosti ví.

Theo a mladý Snape se tak rozesmáli.

" Tvůj táta je pěkně slepý!"

" Ty jo.. představ si, že by nás viděl, dokážeš si to představit. By byl jak rajče."

Další záchvat smíchu se dostavil u chlapců tak rychle, že se svalili na zem a začali se smát.
Naivita opilého Fabiana nabírala rychlých otáček a Theo zaslepen láskou následoval blbost jeho prozatímního kamaráda.

Společně se vydali do hradu, cesta byla dlouhá, složitá, hlasitá, ale nakonec se dostali do pokoje.

Za smíchu si všimli sedícího Draca na posteli, který dost očividně pod kázáním Severuse vystřízlivěl. Hleděl na své spolubydlící s dost naštvaným výrazem.
Když se Fabi zeptal co se děje, Draco mu odpověděl, že je blbec a šel spát.
Na odpověď Draca dvojice opět reagovala naprostým smíchem.
Byla třetí hodina ranní, když už v pokoji nastalo ticho a jediné co zde bylo slyšet je oddechování spících studentů.

Ráno se Reg probudil s bolestí hlavy, Theo už seděl u záchodové mísy a Draco jen v klidu pročítal svoji esej, kterou měl následující den odevzdat.

K odpoledním hodinám se ozvalo zaklepání na chlapecký pokoj, Pansy s Astorií se šli podívat na Fabiho, jak na tom je. Okolo osmé večerní hodiny se vykopala pětice do knihovny dodělat eseje na pondělí.

"Bolí mě hlava, co když to neudělám? Zabije mě Snape? Nebo?"

Draco se potichu zasmál.

"Tebe Notte? Určitě a ještě se v tom bude vyžívat"

A tak mladý Nott za nekoneční bolesti hlavy psal řádky eseje. Mezitím mladý Snape oddychoval na prázdném pergamenu. Spal..

Draco a zbytek jej sledovali a přemýšleli jak moc se tohle ještě vyostří, spor mezi otcem a synem na škole nikdy nevěstil nic dobrého, ale tentokrát to nebyla ani špetka dobra..

Před desátou večerní vzbudili Fabiana, který začal šílet, že nic nemá.
Odešli na pokoj, kde se uvelebili ve svých postelích.

V pondělí nastala hodina lektvarů. Severus si začal vybírat eseje. Když se zastavil u lavice svého syna s kamenným výrazem si vyslechl výmluvu o tom, jak jeho synovi bylo zle, že se nemohl pomalu hýbat. Zadal lektvar a začal opravovat eseje. U Eseje Notta se zastavil přibližně v polovině. Zvedl pohled k mladíkovi. A začal číst.

" Myslím si, že lektvary jsou vlastně moc přeceňované. No opravdu. Máme lektvar na bolest hlavy.. K čemu, když je tak těžké sehnat suroviny, máme lektvar na srůst kostí a chutná opravdu příšerně. Proč nemáme lektvar jako dochucovalo, když už teda máme nechutné lektvary. Přísahám, vím o čem píši. Dnes jsem lektvar na bolest hlavy potřeboval a nemohl jsem si ho udělat, neměl jsem ingredience. A asi týden zpět jsem měl lektvar na srůst kostí, snad omluvíte mou neznalost názvů, chutnal opravdu příšerně, chtělo se mi zvracet. Tedy ne tolik jako dnes. Ach to pití. Nemáte náhodou někdo lektvar na vystřízlivění. Snad jsem to teď nenapsal a jsou to jen halucinace, ty vole Fabian fakt usnul. No ty vole. Ještě, že ho tatíček nevidí. Stejně je slepý a hluchý, nás neviděl včera jak by mohl dnes. Mám opravdu halucinace? Neměl bych přestat pít? Alespoň mám halucinace o Fabianovi vždyť je tak hezký. Ten zadek, ty rty co chutnají po růžích. Aww ochutnat je byla ta největší slast....

Pane Notte, postavte se. Nejsem si jist, zda jsem tohle měl číst, ale pokud chcete opravdu znát můj názor, máte trolla, odebírám vám 100 bodů za urážku profesora, za stupiditu, za porušení školního řádu, za vyznávání citů v eseji a nakonec za vaši drzost odevzdat mi tohle! Nevím jak vás nenapadlo přečíst si esej ještě před odevzdaním. Už bych ocenil kdybyste se vymluvil stejně nemožně jako vámi obdivovaný Black, který očividně pití alkoholu nezvládl stejně jako vy. Dnes se u mě ve čtyři zastavte. Pan Black ať mi odevzdá svůj lektvar. Hned!"

Fabian vylezl z pod lavice, pod níž zaplul během čtení řádků práce jeho kamaráda. Nechápal, jak mohl být Theodor v tak špatném stavu, že nevěděl co je realita a co skutečnost. A ten polibek? Asi se zabije. V hlavě přemýšlel nad nejrychlejší smrtí. A při slovech o lektvaru? Vždyť uběhla teprve polovina času přípravy... a on už byl ve skluzu teď.. Ano teď si byl jist, že ho otec moc dobře viděl a slyšel ten večer. A teď mu to vrací i s úroky. Zvedl se, přelil lektvar do zkumavky a s pohledem přišpendleným k zemi, jej odevzal. Poté se otočil, sbalil věci a odešel ze třídy. Theodor na něho hleděl s otevřenou pusou. Stále nezpracoval, svoji blbost.

Celý Zmijozel i Nebelvír teď věděl předchozí noci. Věděl o všem. Seděl tam a nevěděl co dělat. Nezajímaly ho body, zajímal ho Fabian, který teď někde chodí po hradě a přemýšlí jak odsud vypadnout. Jak zmizet.

Když hodina skončila, Severus jasně vysvětlil všem přítomným, že vše co v hodině slyšeli zůstane v této učebně a neopustí ji jediné slovo.

Poté se sám vydal na oběd do velké síně. Stále zaražen esejí nevnímal ani Minevru, která se ptala po Fabianovi ani ostatní profesory. Hleděl na vidličku a přemýšlel, jak moc tohle ovlivní vztah jeho a jeho syna. Jeho vlastního syna, kterého dnes ani neslovil jeho vlastním příjmením..