Tato kapitola je věnována Regulusovi Blackovi, jenž je postavou, která ve většině srdcích čtenářů získala své místo, ale nikdy nedostala takovou pozornost, jakou by si zasloužila.

Regulus Arcturus Black

Mezitím co si Fabi, Pansy, Theo a Draco užívali plnými doušky poslední dny léta, Regulus seděl ve své ložnici a hleděl na fotografie z dob jeho studia. Hleděl na tolik fotografií, ale u jedné se zarazil na několik hodin. Byl tam James Potter.
James, který se zrovna tak krásně na Lily usmíval. Regulus tuto fotografii vyfotil potají, chtěl ji poslat Jamesovi, až by skončila první válka. Jenže...toho už se nedožil. A tak mu ten sladký úsměv Jamese zůstal doma. Zůstal mu schovaný.

Podíval se na fotografii Fabiho. Nebyl sice synem Jamese, ale jeho podobu popřít nemohl. Možná měl vlasy, oči a vyhublost po Severusovi, Ava a něco málo i z Reguluse samotného, ale ta nerozvážná povaha, ten úsměv, ta laskavost. To byl celý James a Lily.

Možná, že i když přeměna vzhledem uspěla, zůstal mladý Snape uvnitř stále synem Jamese a Lily.

Fabi se totiž nikdy neptal po matce. Neměl potřebu. A pro Reguluse se Severusem to bylo vyhovující, teď však Black přemýšlel nad tím, zda to není špatně.

Pokud je totiž Fabi citově stále vázán jako syn Potterových, nikdy nepřijme svoji pravou rodinu úplně. Nikdy nepřijme Reguluse, stejně jako to neudělal James.

James dokázal přijmout Siria, ale nikdy ne Reguluse. Ať se o to mladší z bratrů snažil sebevíc.

Otočil fotografii, oči se mu zaleskly, svým písmem zde napsal vzkaz, vzkaz, který měl vysvětlit jeho pocity.

"Drahý Jamesi,
teď si jistě užíváš krásný den se svým synem Harrym a tvou krásnou a chytrou ženou Lily. Doufám,že Harry dává přednost Náměsíčníkovi,vždy byl chytřejší než tichošlápek. Co však ani jeden neměl byla tvá nerozvážnost smíchaná s nevinností tvého krásného úsměvu. Přeji si, aby si mi jednoho dne odpustil. Alespoň má školní léta.

S láskou R.A.B."

Četl tento vzkaz a vzpomínal si, jak držel brk v ruce a usmíval se při psaní. Jenže tuto vzpomínku nakonec zařadil mezi tu velikou kupu strašných. Moc dobře totiž viděl na své zápěstí, kvůli kterému se jeho a Jamesovy cesty rozešly.

Dopil sklenku, kterou si nalil a odešel. Odešel daleko od chaty. Došel až naokraj vesnice, odkud pokračoval dále. Takto prošel přes čtyři vesnice. Až došel k veliké chalupě, která byla celá černá, tmavá, zahrada neupravená. A někde tam v rohu zahrady visela již zastaralá houpačka pro nejmenší. Otevřel vrátka, která zapískala. Prošel až k houpačce a sedl si vedle. Díval se na chalupu. Díval se na tmavé dlouhé okno. Zvedl se a došel k němu. Fotografii , kterou si prohlížel zasunul mezi dřevěný rám a skleněnou část okna. Vykouzlil tam malinký věnec s nápisem Nejlepším a nejhezčím.

Chvilku přemýšlel, zda neměl zvolit jiný text, ale nakonec jen nechal stéci jednu slzu a otočil se k odchodu.

Cestou na chalupu za Fabim přemýšlel, jaký život vlastně vedl. Poslouchal rodiče, díky čemuž ztratil bratra i přítele. Dnes už ztratil i Bartyho, Pandoru a všechny jemu blízké, zůstal mu jen Severus. Ne...zůstal mu Fabi, který představuje Avu, představuje Jamese i Lily, představuje geny rodů Blacků, díky nim nepopře ani Siria. On má teď všechny, všechny kromě Pandory, dívky, kterou nikdy neměl v plánu ztratit, stejně jako Jamese...