Sepsáno v naprosté uchvácenosti jistým mužem...

Cvakavé zvuky kol narážející na koleje, cvak, cvak, pravidelně, až uspávají...

Školení, nudná, ale důležitá.
Chcete-li být dobrou zdravotní sestrou, je třeba se vzdělávat. A navíc, na chvíli vyjdete ven z bubliny, která je až po okraj naplněná prací, rodinou, školou, dětmi a stále znovu práce, škola, děti. Krásné, ale i velmi únavné, někdy až moc.

A někdy ta bublina praskne.

A vy křičíte, už dost, už dost! A v té chvíli právě sedáte do vlaku. A jedete někam, je jedno kam...smíte, alespoň na malou chvíli...

A tak tedy ujíždím vlakem do Prahy na tři dny. Tři dny jen pro mne. Školení, zajímavé informace, trocha odpočinku, nějaká malá změna, poznat nové lidi, nové prostředí.
A když všechno vyjde, program slibuje i procházku, dobré jídlo a relax. V malém kufru se mimo potřebné věci těsní dvě knihy, které neskonale touží po přečtení. Stejně tak, jako mé ruce touží po hebkém, voňavém papíře, šustění stránek, oči kloužou po každém písmenku. Ano, bude to příjemný výlet.

Z uší vyndávám sluchátka. Vchází hosteska, s milým úsměvem objednávám kávu. Cesta utíká rychle, kolébám se na vlnách hudby, obrazy za okny se rozmazávají, těžká víčka klesají ...usínám...

,,Praha, hlavní nádraží!!" Vyskočím ze sedadla, smrtelné leknutí, srdce splašeně buší, no jistě, kelímek ve spánku převrácen v klíně. Káva na tričku a v klíně, no bezva. Zakryji vše kufrem a hrnu se z kupé z vlaku ven, najít toalety.

To mi ta Praha pěkně začíná.

Ven z hlavního nádraží vycházím převlečená.

Dobře Praho, tak tedy druhý pokus: Zdravím Tě. Matičko stověžatá. Svítící, rušná, krásná. Jako vždy, když jsem tu přicestovala.

Takže mám plán, samozřejmě, plány jsou fajn, udrží tě v pozoru. Za prvé, vyhledat hotel, ubytovat se, povečeřet a číst dlouho do noci.
Zítra plán dvě.
Jdeme na to.

,,Vítejte v hotelu Modrá Hvězda," usmívá se na mne recepční, úplně jako z filmu.
,,Váš pokoj je připraven, zde máte program a veškeré potřebné informace. Snídaně, oběd i večeře se podávají individuálně, stačí se posadit k Vašemu stolu a my se o vás velice rádi postaráme."

Recepční se náhle předkloní a zašeptá: ,,Tento týden jsou v hotelu ubytovány tři VIP hosté, prosíme Vás tedy jménem hotelu o naprostou diskrétnost.
Je sice nepravděpodobné, že zmíněné hosty potkáte, ale jeden nikdy neví."
A krásně se na mne usměje.

Slečna nemůže ani vzdáleně tušit, co cítím. Někdo se teď bude starat o mne, vařit pro mne, ó jaká slast. Nějací VIP mne naprosto nezajímají.

Myslím, že se usmívám, jako sluníčko. A zhasnu.

Pokoj 44A, dvanácté patro?!

Ne, to ne!!!

Výtah, moje noční můra...odcházím z recepce a horečně přemýšlím, zda dokážu několikrát denně pěšky po schodech vyjít 12 pater.

No problémy jsou od toho, aby se řešili, že. Jinak by byla nuda.

Vracím se zpět na recepci. Na dotaz, zda není náhodou volný pokoj v nižším patře mi slečna odpoví, že bohužel, celý hotel je plný, až po střechu. Výměna nepřichází v úvahu.

Přijede sestra z Opavy a celý hotel Modrá hvězda zařídí kulový blesk, dobře, nepřipadá v úvahu. Začínám se potit.

Takže jdu pěšky, již ve třetím patře dýchám jako parní lokomotiva.

Tohle nepůjde. Budu muset překonat svůj strach a jet výtahem.

Sednu si na schod a přemýšlím...Není jiná možnost, pokud tedy nechci celé tři dny nocovat na schodišti. A to nechci.

Nádech, výdech, ochladit mozek. Teď už jsem zpocená hodně.

Stojím před výtahem.

Ta hnusná, kovová krabice, zcela závislá na velkém točícím se kole, kladce, laně, které se kdykoliv může utrhnout. Na zátylku to zabrní. Zvedám ruku, chci zmáčknout to tlačítko. Chci. A nejde to. Ruka zase klesá k boku. Sedám si na kufr. Asi pojedu domů.

Sbohem Praho.

Jsem opravdu takový srab? Vím, že každý musí umřít, příjmu všechno, ale prostě já nechci umřít ve výtahu. Ve výtahu ne.

Zavřu oči a vidím Severuse. Ten můj statečný Severus.

No tak, buď statečná. Mačkám knoflík, to zvládnu.

Vstupuji do výtahu, chválím se, jsem tak statečná.

Srdce buší, až to bolí. Rozhlížím se. Ano jsou tu, malé, ale jsou tu. Myslím totiž větrací mřížky. Mé spasitelky.

Výtah vypadá dobře, pevně. Otočím se, má ruka vyhledá číslo 12. Dveře se zavírají. Již nedýchám.

Zhoupnutí, jedu, já jedu! Další zhoupnutí. Slyším nějakou paní, oznamuje mi, že se nacházím ve dvanáctém patře.

Otřeseně vystupuji.

Nespadla jsem, nezřítila jsem se. Je na čase začít dýchat.

A rozesměju se jako blázen. Taková moje malá výhra.

Po příchodu na pokoj ihned zamířím do srpchy. Byl to dlouhý den, ani na večeři nejdu.

Během noci jsem přečetla obě knihy, spánek nepřišel. Zítra musím najít knihkupectví...

Další sprcha, jsem krásně unavená, ale co, dnes se snad vyspím. Mám veliký hlad. Snad již v sedm hodin ráno mohu požádat o snídani a nikdo se nebude zlobit.

Dolů sbíhám po schodech.
V ničem nebyl problém.
Milá recepční mne upozorní na vířivku a bazén se saunou vzadu v hotelu. Asi vypadám příšerně. Příjemné, možná že by přeci... Plavky jsou v kufru.

Od devítí hodin naslouchám přednáškám. Témata jsou zajímavá, od funkční diagnostiky plic až po péči o pacienty s tracheostomií.

A jelikož jsem chytrá holka, co se bojí výtahů, celý den nemusím na pokoj. Vše je pečlivě sbaleno a uloženo v kabelce.

I náhradní tričko, kdyby snad zas nějaká káva bloudila mimo hrnek či kelímek (Moje Lucie ví).

Spřátelila jsem se se dvěma milýma sestřičkama. Jdeme společně na oběd. Ve večerní pauze vyrážím na nákupy do víru velkoměsta.

Knihkupectví na každém rohu. Vracím se do hotelu příjemně unavená, obtěžkána taškami.

Před hotelem stojí dlouhá černá limuzína, bezděčně dostanu chuť na šampaňské. S jahodou.

A teď dnešní poslední výzva, výtah.

A zítra už pojedu domů.
Budu tedy myslet na něco jiného. Výtahy nesjou, třeba ten bazén není zase tak špatný nápad.

Zavřu oči a opět mačkám ten červený, svítící čudlík, co řídí krabici, zastavuje ji v patrech. Mně nezastavuje v patrech. Mně zastavuje dech a rozum.

Cink, otevírání dveří. Nastupovat, jedeme dál. Marně se pokouším nechat strach za kovovými dveřmi. Letmá kontrola mřížek na vzduch, vpořádku. Zmáčknu 12, vím přesně, kde je.
Ale ne, svítí 7, bude mezipřistání.

Tak dlouho dech nezadržím.

Potlačuji touhu zmáčknout stopku a zvonek.

Jedu, pomalu, rychle. Nevím, jedu.

Dveře se otevírají, před nimi stojí muž. Slyším jen konec věty:
,,Výtahem zjevně zvládnu jet sám, i bez ochranky, počkejte na mne dole."

Jeho hlas zněl jako z jiného světa. Tak hrubě a přitom něžně, samětově, jako lipový čaj (zdravím Jasněnku). Muž působil lehce naštvaně, ale spíše unaveně, pozdravil mne na půl úst, s povzdechem zmáčknul 1.

Povzdechl si, kvůli mně musí jet ještě pět pater nahoru.

Zvednu hlavu, podívám se na něj.
Sundal si sluneční brýle a mně spadla čelist.

Rickman. Alan. Rickman. Pořád dokola. Alan Rickman ve výtahu. Se mnou.

Rozjíždíme se, známé zhoupnutí.

A v tom si to uvědomím.

Ten nádherný chlap si mně prohlíží, vteřinu, dvě, možná hodiny.

Netají se tím, vůbec, právě naopak, sjel mě pohledem od shora dolů a zpět. Mírně se usmál.
No to snad ne!

A najednou tma.

Zastavil se mi dech i srdce.

Pak se najednou rozsvítilo červené světýlko a výtah sebou velmi nepříjemně škubnul.
Zastavil se.
Ticho.
Naprosté ticho.

Z druhého rohu se ozvalo: ,,No výborně!"
Opírám se zády o kovovou studenou zeď. Kolena neposlouchají. Cítím, jak zády po stěně sjíždím dolů do sedu.

Zvednu hlavu. Hledím na muže stojícího kousek ode mne.

Zemřeme tady spolu?
Stál tam, ledově klidný.

A já budu asi zvracet, před ním, před ikonou, před Alanem Rickmanem. Zavírám oči. Slyším, jak ke mně přistupuje.
,,Jste vpořádku? Jste hrozně bledá, je vám dobře?"

Podívám se na něj. Ten nádherně sexy chlap snad neví, že je ve výtahu, a že to lano, co nás drží se přetrhne a výtah spadne?

On to neví?

Ne, neví. V jeho očích je láskyplná starost o jednu sestřičku, kterak zhroucená sedí ve výtahu.

,,Pane, měl byste si sednout, ten výtah co nevidět spadne." Špitnu nesměle.

Výborně, řekla jsem mu pane, čím dál lepší.

A Alan se usměje.

Ten úsměv by vzbudil i mrtvého a odpoví mi zcela logicky:
,,Slečno, oni jen vypli elektřinu, nikam nespadneme, výtah se potom zase rozjede. Pokud ale chcete padat, bránit vám nebudu. Člověk je sice tvor bez křídel, ale když chcete, jde vlastně všechno."

Zamrkám, otevřu pusu a zase ji zavřu.

V té chvíli mi dojde, co to tady vlastně dělám, co vykládám za nesmysly. Chci se postavit, ovšem tělo protestuje, a to tak, že velmi.

Alan mne rukou přitlačí zpět do sedu.

Neprotestuji a jen smutně cítím, jak jeho ruka opouští mé rameno.

,,Zústaňte sedět, jste opravdu bledá a vyděšená."

Asi studoval i psychologii.

A zase chytře promluvím:
,, Ale brzy nám dojde kyslík. Ty mřížky jsou hrozně malé, udusíme se."

A pak mi to dojde.
Musím přestat dýchat, aby Rickman měl dostatek kyslíku a přežil.

Já do výtahu šla s tím, že umřu.
On ne, on musí žít, on a jeho láska k světu. Alan si ale vedle mne sedl. Natáhl své neskutečně dlouhé nohy a prohodí:
,,Podělíme se o kyslík společně, a nedojde, nebojte se, opravdu."
Naklonil hlavu do strany a sladce zavrněl:
,,Jsem tu s vámi, nebojte se."

Ten chlap je nechutně dokonalý.

Až teď si maně uvědomuji, jak nádherně voní. Má na sobě košili, bílou, jako křídla andělů. Hnědé kalhoty, sandály, bez ponožek, sluneční brýle zapustil do vlasů, protkaných šedinkami.
Ach.

Je sladký, milý, vyzařuje z něj klid, nebojácnost a obrovská láska.

Přesně takto jsem si ho představovala.

Takže my neumřeme, pojedem dál.

Dýchám, zhluboka, čas plyne, uklidnění nepřichází.

Alan to zřejmě vycítil.
,,Tak co, lepší?" Prohodí, usměje se a mrkne. Je neodolatelný.

Nemusím odpovídat, jen se na něj podívám a zavrtím hlavou.

Zase zavřu oči a čekám.
Čekám na rozjezd, dolů, nahoru.
Je mi to jedno, jedu s Alanem, do nebe, do pekla.

A najednou na mou ruku dopadne horká, těžká dlaň. Hladí mne, palec jemně přejíždí přes mé prsty. Husí kůže brázdí každičký milimetr mé kůže.

A z ničeho nic, ta ruka nadzvedne mou bradu a v té samé chvíli se na mé rty přitiskne horká, růžová, sladká lipová změt dokonalosti.

Jeho rty, jako balzám na strach, obaluje mne, protéká. Bez jazyka, jen tak. Lehce stisknout ret na ret, vdechnout sílu a odvahu.

Neboj se maličká, jsem tu s tebou. Nikam nespadneš. I vzduchu bude dostatek. Pro oba.

Něžně ukončil políbení, spadlý pramen vlasů mi vetknul za ucho.

A já zase začala dýchat.

Bledost dostala barvu zeleně.

Srdce tluče splašeně, ani koňský cval by nestačil.

A najednou hukot. Světla svítí. Prudké škubnutí.

Zprudka jsem vydechla, sevřela ruce v pěst, kolena zatlačila pod bradu.
Alan sebou také trhne, okamžitě ke mně přikleká. Prudce mne sevře do náruče, a já ji přijímám.
Drž mne prosím, pevně, drž!

Světýlko bliká, již klesáme. Svítí deset, devět, osm, sevření povoluje, sedm, šest, pět...

Na poslední chvíli se na něj podívám.
Ve střevech ukrutná touha a potřeba to říct. Lidičky neptejte se proč jsem to řekla. Já mevím, opravdu:
,,Chtěla jsem jít do bazénu, zapomněla jsem plavky."

Rickman se usměje,. Pozvedne koutek, nasadí sluneční brýle a tlumeně prohodí: ,,Jdu s vámi, plavky netřeba."

,,Vstávejte slečno, konečná zastávka, nebo zase pojedete domů!"

Někdo se mnou třese, nepříjemný mužský hlas mne vrací do reality.

Ztěžka otevírám oči, zhmotňuji zpět svou mysl.

Praha, hlavní nádraží.

Koupání se nekoná...