Noc byla klidná.
Vítr tiše šustil v korunách stromů vysázených podél budovy i jejích hradeb. Rostlé duby a buky rozpínaly své větve, jako by se snažily dosáhnout až na doširoka rozevřené tlamy chrličů, civící se svým kamenným výrazem na celé Ypey pod sebou a nenápadně je svými šlahouny donutit zavřít tlamu. Niac by to nejraději udělal za ně. Odmala ho štvalo, jak jim skrz kamenné tesáky bylo vidět až do krku.
Bylo horko jako na poušti.
Tak to alespoň připadalo modrookému mladíkovi, převalující se v mohutné, teď už dost propocené posteli. Bolela ho hlava a měl takový zvláštní pocit, že se udusí. Postel jako by se houpala na vlnách neklidného oceánu. K dojmu pohledu na mořskou hladinu také jakýmsi záhadným způsobem přispíval obraz naproti čelu postele, s poněkud ohraným námětem lodí na pěnících se vlnách rozbouřeného moře. Jak tak hleděl na dřevěné trupy rozrážející malovanou vodní hladinu, uvědomoval si, že za pár dní už bude také na palubě jedné ze zámořských lodí, brázdící pusté moře a hledající něco, co dost možná ani není.

Převalil se na druhý bok, aby nemusel pozorovat větvičky s drobnými lístky, vrhající na pokoj dlouhé stíny. V téhle místnosti už pár dlouhých let nebyl. Na policích se ještě válely dobrodružné knihy a když šel v noci spát, omylem šlápl na cínového vojáčka, kterého někdo zapomněl na drahém orientálním koberci. Bylo celkem nepříjemné, když se mu jeho drobné kopí zarylo svým ostřím do odhalené paty. Ta bolest byla strašná, jako kdyby se mu tím jeho dětství mělo vysmát do obličeje.

Přesto si byl velmi dobře vědom toho, že za pár dní už před něj osud postaví mnohem větší překážky než nějaké dětské hračky na koberci.

Sám pro sebe se zamračil.
Historky o krvelačných severských bestiích se po celé Ypey nesly ze dne na den rychleji a rychleji, jako přívalová vlna, která měla za úkol smést všechen klid, který jako by někdo vystavil na konec vratkého mola, vedoucí přímo do středu rozbouřeného moře.
Bylo jen otázkou času, kdy zavládne panika nebo se to dozví někdo z jejich sousedů. Ani nevěděl, co by mohlo být horší - jestli poblázněný lid volající po změně a bezpečí nebo některý z panovníků okolních států zjišťující, kam pojedou a co budou dělat, nebo nedej bože nabídnutá spolupráce, pokus o předehnání v kolonizaci či objevení úmyslů Lorda Carl Floa.
Niac moc dobře věděl, jak bohatou odměnu by tato výprava mohla přinést, byl si však také vědom faktu, že stačí jeden chybný krok nebo mylná informace a všechno bude rázem v pytli.

Co když se kolonizátoré mýlili? Co když obchodní loď prostě doplula do moří Ledové pustiny a potkala je bouře? Co když byly jejich názory a posudky pokřivené?
Co když lhali?

Už to déle nemohl vydržet. Prudce se posadil, div se mu z toho nezatočila hlava, shodil ze sebe prošívanou přikrývku a bezmyšlenkovitě vstal. Pomalu vylezl z postele, na moment však zalitoval, že nezůstal raději ležet, kvůli dusnému vzduchu se mu rázem udělalo špatně od žaludku. Na chvíli zavrávoral, nevolnost však ustoupila stejně rychle, jako přišla a tak už za chvíli stál pevně nohama na zemi přímo před obrovskou dřevěnou almarou. Tmavé dřevo prokládané zlatými šupinkami nebylo v temnotou prosyceném pokoji téměř vidět. 
Sic byla  noční obloha skoro bez mráčku a na sytě zelené zahrady dopadalo stříbřité měsíční světlo, v Niacově pokoji byla černočerná tma. Jak už tak nějak tušil, bylo to díky stromu rostoucímu těsně před jeho balkónem. Když odjížděl, byl vysoký tak akorát a do apartmá za parných letních dní dodával stín a spolu s ním i příjemný chládek. Za dobu, co byl pryč, se však strom stačil rozrůst tak, že se z balkónu stalo jedno velké zimoviště veverek a v pokoji byla ve dne v noci téměř absolutní tma. A proto nebylo divu, když po klice od skříně hmátl naprázdno a následně se praštil o její pravý roh.

"Au!"

Po chvíli bezútěšného hekání, mnutí čela a vět typu "Kdo to sem dal?!"  se konečně stačil vzpamatovat. Uchopil madla dveří skříně a konečně ji otevřel. Pak naslepo hmátl dovnitř a jal se prohrabovat hromadou uniforem, svátečních úborů, vojenských stejnokrojů, tunik, košil a kalhot, které vypadaly všechny stejně, než našel, co hledal.
Vytáhl složený balíček látky, obsahující dlouhý, tmavý plášť, plátěnou tuniku a plandavé kalhoty. Moc dobře si pamatoval, jak k nim přišel. Na chvíli se zasnil, vzpomínající na dětská léta.

Vůně čerstvě sečené trávy a kvetoucích akátů se nesla celým nádvořím. Vítr jemně pofukoval, prohánějící se dokonale upravenou vlnící se trávou, zastíněnou korunami mohutných, rostlých stromů. Staré kmeny se zvedaly vysoko k modrému nebi s pár bílými beránky, utíkající se svým větrným pastýřem daleko za moře. Přestože bylo Ypey pobřežním městem, nebyl tu mořský vánek vonící po štiplavé soli skoro vůbec cítit. Alespoň dneska. 

Hnědovlasý hoch se však nad žádným z těchto příjemných výjevů ani nepozastavil. Dupal po jemném trávníčku, vyhýbal se oblázky vysypaným cestičkám a před služebnictvem se schovával za haldou okrasných keřů. V jemných vlasech měl větvičky a uschlé listí, které se očividně nikdo ze zahradníků neobtěžoval pořádně uklidit a tak je prostě nahrnuli pod čerstvě zastřižené růžově kvetoucí akáty a lesklé listy bobkovišně. To však nebyl jediný problém, který ho při své výpravě do města potkal. Pichlavé zimostrázy a skalníky ho chytaly svými ostny za rukávy i nohavice, takže měl brzy na sváteční košili četné díry. Než se dostal k Cesmínové zdi, byly z jeho naškrobené vestičky a bělostných rukávů po kompostu páchnoucí hadry. Přestože ho celou dobu chytaly za kotníky škrábající keře, neustal v běhu a nebál se skrčit a plížit jejich bodlavými útrobami, jen aby unikl všudypřítomnému služebnictvu. 

Každá vzácná návštěva o něm vždy tvrdila, že je velmi cílevědomý. A ne nadarmo.

Bylo mu jedno, jak dlouho plížení v zahradách bude trvat a vůbec ho nezajímalo, kolik si odtud odnese škrábanců.

Do žádného hloupého tábora pro poskakující vojáčky nechtěl.

Lákali ho na hrdinství. Krásné koně. Lesklou zbroj.

Niac nikdy nenamítal, ale ani nesouhlasil. A i když byl pořád jen nezletilé hloupé děcko, jak ho pucovali lidé kolem, když něco vyvedl, věděl, jak to v kasárnách vypadá.

Občas v noci, když nemohl spát, poslouchal rozhovory vojáků na hlídce. Někteří mluvili tak nahlas, že stačilo jen našpicovat uši a vše potřebné jste se dozvěděli snadno a rychle. Všichni jen žvanili a žvanili, občas si dali něco dobrého, co jim jedna z boubelatých kuchařek podstrčila z kuchyně a pak zase žvanili. A protože se hlídky po pár hodinách střídaly, měl najednou Niac v ruce tolik názorů a úvah lidí, co si tím prošli, že si musel dát dvě a dvě dohromady.
Slýchal o vražedných lidských sketách a nových inovativních strojích, co oneho zmrzačily a tamtomu urvaly ruku. Už v tak útlém věku mu nedělalo sebemenší problém domyslet si, že tam ho kvůli jeho původu nikdo šetřit nebude.

Udýchaně zaběhl za roh a pohlédl přímo na několik metrů vysokou Cesmínovou zeď. Hnala ho vidina úniku před starostmi a zábava ve městě, modrooký hoch se ale obával, že po zdolání mohutných hradeb budou látkové cáry i z jeho rukou, když totiž pohlédl na mohutnou světlou stěnu porostlou pichlavými keři, došlo mu, že to nebude žádná legrace.

V ten moment si uvědomil, proč sem asi jeho otec dal keře s červenými jedovatými bobulkami vysadit.
Věděl, že až se bude náctiletý mladík znovu chystat ven, uplatí stráže a nechá si přinést žebřík, kterým přeleze na druhou stranu. Možná že celou dobu věděl, že zatímco při každé zmíňce o vojenském táboře poslušně mlčí, brzy se pokusí převzít celou věc do vlastních rukou. Lord očividně žádný jeho další výlet nechtěl riskovat a tak musel použít hlídku, které neporučíš. Táhnoucí se keře, které nemilosrdně poškrábou a pobodají každého, kdo se je pokusí překonat. Ať už měl u sebe úplatky, nebo ne.
Niacův výraz poněkud zkysl, když seznal, že dnes už se do města asi nepodívá, o pár vteřin později si však uvědomil, že ještě není vše ztraceno.

Kdo je připravený, není zaskočený, říkal vždy jeho otec a Niac byl štěstím bez sebe, že tentokrát jeho rada k něčemu skutečně byla.

Lord Carl Flo byl velice vypočítavý a chytrý muž, o tom žádná. S jednou věcí však v jeho dokonalých úvahách nekalkuloval. Možná byl mistrem v předvídání, ale asi mu nedocházelo, že jeho učeň bude vnímavější, než by kdokoliv předpokládal a použije jeho vlastní finty proti němu.

Niac zalovil v kapse svých kalhot a uchopil studený předmět ukrytý až na jejím dně. Pak se rozhlédl, jestli se ho někdo nechystá překvapit. Ostražitost byla na místě, určitě už si někdo musel všimnout, že zmizel ze svého pokoje.
Když zjistil, že je vzduch čistý, vytáhl předmět na světlo. Zlatavá krychlička, odrážející sluneční paprsky jako kočičí zlato. Niac si vlastně nikdy nebyl úplně jistý, co že to ta věc vlastně je, hlavní ale bylo, že věděl, jak se používá.

Pevně ji sevřel ve své dlani, až se mu ostré hrany kovu zaryly do kůže. Na chvíli si představil sám sebe, jak prochází zdí na druhou stranu, jak se jeho tělo rozkládá a zase skládá dohromady. Zhluboka se nadechl, aby zaplašil nervozitu. Takhle ji ještě nikdy nepoužil.
Ale co se dalo dělat. Na žádný hloupý výcvikový tábor se mu ani trochu nechtělo a tak zatl zuby a v duchu požádal krychličku splněných přání, aby u vyhověla. Pekelně se soustředil na jednu jedinou tužbu, až mu tváře zrudly a na čele vyrašil pot. Najednou pocítil, jak se mu v těle natahují svaly, jak srdce tepe rychleji, uslyšel tiché vrzání kostí, rozpínání cév a kvílení vlastního žaludku. Mravenčilo mu celé tělo, krychlička v jeho rukou svou hranou prořízla kůži. Sykl by, kdyby mohl, teď si však připadal, že se nemůže hýbat.
Jo, uklidit pokoj nebo zpravit pocákanou tapiserii je jedna věc. Ale přemístit se?
Tělo se nepříjemně naplo, až mu zapraskaly kosti. Hrklo v něm, dostal strach a sic se snažil paniku krotit, letěla mu hlavou jen jediná myšlenka: Nepřehnal jsem to..?

Pak však najednou pocítil, jak se jeho paty odlepily od země. Ta výška nebyla nijak závratná, jednalo se jen o pár centimetrů, přesto se mu žaludek zhoupl a tělem projel tísnivý pocit, jakási zvláštní obava, že padá. Kdokoliv by ho teď sledoval, asi by mu takovou chvíli dost možná záviděl. Vznášet se pár centimetrů nad zemí však bylo mnohem obtížnější, než se na první pohled zdálo. Z Niaca lilo potu, že by tím naplnil na dvě vědra a dech se mu třásl jako nemocnému starci postiženém černou smrtí. V hrudníku se v momentě vzedmulo na tisíce pocitů, když směle vykročil přímo proti rostlým, pichlavým keřům. Přestože byl tenhle nápad jedním z nejšílenějších, které se kdy usídlily v jeho hlavě, rozhodl se jím nechat slepě vést přímo do útrob škrábajících rostlin. Vždyť co by se taky mohlo stát? Poškrábe si ruce a nohy? Nabodne své jemné maso na ostře čnějící větvičky? Vypíchne si obě oči, uklouzne a jednu z větviček si vrazí přímo do krku?

Ustoupil o krok. O dva. O tři. A pak se rozběhl, přímo proti ostrému křoví, myslící jen na jednu jedinou myšlenku. Bylo mu jedno, že ho někdo může vidět, jak si tu zahrává se zákonem, bylo mu jedno, že jestli ho přistihne otec, dá mu seřezat prsty za to, že mu kradl v pracovně. Na ničem z toho nezáleželo tolik, jako na těchto třech slovech - rozložit a složit.
Rozložit a složit.
Rozpadnout se a dát se zase dohromady.
Vždyť o nic nejde.
Jsme jen stavebnice. Niac byl jen hromádka dílků z krabice na skládačky. 
Prostě je rozloží a pak dá zase dohromady. Rozložit a složit. Rozložit a složit.

Rozběhl se tak rychle, že ztratil půdu pod nohama. Najednou pod ním nebylo nic. Jen tekoucí dílky zahrady, valící se jako rozbouřená řeka. Naštěpené na ty nejmenší částečky, všechny poskládané tak, aby dohromady tvořily jeden ucelený díl. I on sám jakoby na moment přišel o svou hmotnou stabilitu a rozpadl se.

Vše mu perfektně vycházelo. Své myšlenky se držel asi stejně pevně, jako ostrého kovu, ryjící ho svými hranami do jemné, opálené kůže.

Rozložit a složit.

Rozložit a složit.

Rozsypat a zase slepit dohromady.

Roztrhnout a zase sešít.

Rozložit a...

"Niacu?"

Ahren uslyšel nejprve výkřik a praskání keřů, bratrovy košile a tupý náraz, jak Niac narazil svým tělem do zdi a strhl s sebou všechny šlahouny břečťanu a polámal cesmínové větvičky.
Za chvíli už tam vyděšeně stál a poslouchal svého staršího bratra, jak ječí bolestí a pláče.

Lekl se, přestal se soustředit a najednou se válel v ostrém křoví a celé tělo ho pálilo nesnesitelnou bolestí. Jeho mladší bratr však vůbec nechápal, co se stalo. Neviděl víc, než svého staršího sourozence, jak bezhlavě skáče do ostnatých keřů. Kdyby věděl, o co se jeho bratr snažil a co se s jeho tělem před chvílí stalo, možná by měl pochopení.
Modrooký hoch se teď však svíjel v bolestech v křoví a v duchu si nadával, že se přestal soustředit.
Zanedlouho už se jeho bratr hnal zahradami pryč.

Co oko nevidí, srdce nebolí, říkal vždy Lord Carl Flo.

Niac si v té bolestné agónii vůbec neuvědomoval, jaké měl v té smůle vlastně ohromné štěstí, že ho našel právě jeho bratr a že nikdo nevěděl, co za kov to pevně svírá ve své dlani.

Zamrkal, aby se mu z vedra přestala točit hlava a on mohl pokračovat, kde přestal.
Jemně přejel prsty po látce lněného pláště.
Ahren mu ty věci přinesl z paláce, když se Niac celý doškrábaný vyplazil z ostnatých keřů. Dodnes vlastně nevěděl, kde ty hadry vzal a proč o jeho malém výletu do křoví nikomu neřekl. Jen nechal Niaca, aby se oblékl a pak mu pomohl nepozorovaně proklouznout do paláce.
Jednomu by se zdálo, že takhle by se měl zachovat každý sourozenec, který vidí jeho pokrevního příbuzného v nesnázích. To ale u Niaca neplatilo.
Všichni jeho sourozenci si moc dobře uvědomovali, že je korunní princ, že podědí všechno a oni budou dojídat drobečky. Že jednou bude někdo moc důležitý a zapíše se do historie, zatímco oni skončí v propadlišti dějin.
Denodenně se vídali u jídelního stolu a na mohutných chodbách. U jídla však bylo vždycky ticho. Niac si dobře pamatoval, jak po něm Ahren šlehal očima pokaždé, když si chtěl dát do úst další sousto svého oběda nebo večeře. Jako by Ahrenovi tím, že jedl ze svého talíře, ubývala večeře na tom jeho.
Jeho další sourozenci, Ruitx a Tia, jednovaječná dvojčata, si s tím moc hlavu nedělali. Bylo jim teprve pět let, nějaké politické záležitosti jim tedy byly ukradené. Přesto jako by s jejich rostoucím věkem cítil, jak se mu straní, jak na něj každý z nich chce pomalu, nenápadně zanevřít. Jak plynula léta, seznal, že si víc rozumí s Ahrenem než s ním. Niac vlastně dodnes nevěděl, proč. Asi ho chtěl předehnat alespoň v oblíbenosti u mladších sourozenců.

A proto bylo zvláštní, že se tehdy u Cesmínové zdi nechopil příležitosti. Mohl žalovat, mohl ho zraněného zavřít do skleníku, mohl ho nabodnout na některou z čnějících větviček ostrých keřů a pak říct, že to byla tragická nehoda. Místo toho ho ale z keřů vytáhl a pomohl mu.
Niaca to vlastně nikdy moc netrápilo. Hodil to za hlavu a řekl si, že ho asi v ten moment osvítilo a uvědomil si, že byl se měl s Niacovým prvenstvím prostě smířit. Přesto měl v hloubi duše vždycky pocit, že by se před ním měl stále mít na pozoru. Z Ahrena měl vždy tak trochu smíšené pocity. 
A když pak o pár dnů později odjížděl s vojskem do kasáren, nakrátko ostříhaný a s už téměř zahojenými šrámy na rukou a na nohou, Ahren se s ním rozloučit nepřišel. Vlastně nepřišel vůbec.
A tak odjel do vojenského pekla bez toho, aniž by se ho vlastně vůbec mohl zeptat proč a dost možná i poděkovat za to, co tehdy u Cesmínové zdi udělal.

Když teď přejížděl prsty po černém plášti, vzpomínal na dny, kdy se sám potuloval po studených chodbách paláce, po venkovních zahradách, po zaprášených, zelení prorostlých uličkách Ypey. To ho rázem přivedlo k další myšlence - Co bylo, bylo, říkal si, ale co chci teď?

Tu se rozpomněl, proč že plášť a všechny vzpomínky kolem něj vlastně vyhrabal z temných útrob skříně.

Sundal si nejprve triko, po něm na zem letěly i kalhoty a pak i zbytek věcí, načež se začal soukat do plátěných kalhot. Pamatoval si, jak mu plandaly a cestou do paláce o ně nejednou zakopl, teď mu však byly sotva do půli lýtek. Tunika už na tom byla lépe, i když ho rozčilovaly trčící nitě a zápach potu.Když byl oblečený, uvázal si i černý plášť. Nebyl mu ani po kotníky.
Když utáhl všechny uzle a ke krátkým kalhotám si vytáhl vysoké kožené boty, byl konečně spokojený.
Pak se svižným krokem vydal z pokoje, na chodbu, do zahrad a ven, až do přístavu, aby se tam přesvědčil, jestli je skutečně tak připravený, jak mu tvrdil jeho otec.
Co si neuděláš sám, to nemáš.
Další moudro, které Lord Carl Flo vytáhl vždycky, když se chtěl Niac sebelitovat, něco vzdávat nebo si prostě jen sypat popel na hlavu.

Za ta léta už jich Niac slyšel tolik, že je měl vštípené tak hluboko, že je používal jako kompas, když nevěděl, co dál.
Nejednou se mu to přeříkávání mouder a přemýšlivost vyplatila, byl si tedy jistý, že tahle drobná kontrola také jistě ponese své ovoce.

Vyšel ze svého pokoje a zamířil temnou chodbou ven. Potkal nesčetně stráží, nesčetně sluhů a přestože teď celý svět spal, držel se na nohou, jako by byl jasný den.
Zanedlouho už stál před opevněnými branami paláce a vydával pokyny k otevření boční brány.

Jestli kolonizátoré nelhali a Sever byl tím, za co jej měl, nechtěl plýtvat ani vteřinu svého času. Netušil, co všechno jej v ledové pustině potká ani kolik obtíží mise, jenž nesl celou na svých bedrech a bral za ni plnou odpovědnost, přinese.
A tak se rozhodl přestat nechávat přípravy na jiných a zkontrolovat, jestli vše běží, jak má a činit si tak, jako vždycky.

Protože kde by pak asi byl modrooký chlapec, kdyby počítal s tím, že ho vyruší bratr a on dost možná zahučí do keře.