Polil ho pot.

Hort se s přerývavým nádechem posadil, až se mu z toho všeho zatočila hlava. Cítil, jak se na něj lepí tunika a vlasy barvy prachu mu splývají podél spálených lícních kostí. Pozvedl ztopořelou ruku ke svému obličeji a poněkud nemotorně přejel bříšky prstů po své pravé líci.Cítil spálenou kůži, drolila se mu pod rukama a vysílala do hlavy bolestivé impulsy, Hort si však na žádný oheň nepamatoval.
V tu chvíli jako by si nepamatoval vůbec nic. Připadal si dutý jako hliněná nádoba, stačí fouknout vzduch a můžete poslouchat ozvěnu, jak se odráží uvnitř dutého pláště. 

"Nehýbej se!" vyjekl známý hlas tak prudce a vysoko, až mu zbitým tělem projela tepavá bolest, útočící nejprve na hlavu a později i na páteř.
V bolestné křeči sebou škubl a s kvílivým heknutím se zřítil nazpět do haldy kožešin. Bolest na sebe nenechala dlouho čekat.
"Řekla jsem nehýbej se!" zaječela znovu, jako by ho hlava nebolela dost i bez toho.

Armia, hnědovlasá dívka s neklidným výrazem na tváři, přiběhla až k jeho lůžku. Před očima měl starý lovec mlhu, jako by se díval skrze sněhovou bouři, viděl rozostřené obrysy a mohl jen hádat, kde se právě teď nacházel.

Mladá seveřanka k němu přiklopýtala s nádobou plnou vařící vody, z níž se nebezpečně kouřilo. Voda kapala na hliněnou podlahu a zanechávala na ní horké fleky. To však Hort nemohl vidět.
Než aby si způsobil další zranění, opřel se o haldu kožešin pod hlavou a čekal, co jeho dcera udělá.

Armia poklekla k nohoum postele a nádobu si položila na výmol v hliněné podlaze po její pravé ruce. Podlaha ji studila, chlad od hroudy hlíny pod jejíma nohama však nebyl tak šílený jako bodavý mráz v její duši, říkající, že hůř už to dopadnout nemohlo a že už klesla na samotné dno. Měla takový strach, že otec nebude moci pár příštích týdnů vstát... kdo by je živil? Kdo by se staral? Noctus byl silný, mužný a v očích se mu třpytila inteligence, nebyl ale zdaleka tak vážený jako jeho otec. I kdyby se mu povedl ulovit pořádný Kerg, dostal by mnohem menší podíl, než jaký by obdržel s jeho otcem v zádech. 

Opatrně odmotala teď už studené pásky kůže a ponořila je do nádoby s horkou vodou. V čiré tekutině začaly brzy krom odlouplých šupinek keramické glazury a odtřepených zbytků kůže plavat i tenké stužky krve.
Armiu strachy bodlo v hrudi.
Příliš dobře věděla, co krev v nádobě znamená.

Pomalu zvedla pohled k Hortovým nohám, načež se hlasitě zajíkla strachy. Teď už věděla, že za pár týdnů v posteli by se měla radovat, zranění byla totiž mnohem rozsáhlejší, než se na první pohled zdálo. Prsty, z kterých slézala zarudlá kůže, byly podivně pokroucené, za žlutými, přerostlými a místy zlámanými nehty byly četné tmavé podlitiny. Na pár místech přímo uprostřed chodidla se nacházely hluboké rány se zahnisanou kůží.
Jak se to proboha mohlo tak rychle zanítit?!

"Dělej." zavrčel majitel všech těch otřesných ran, jako kdyby si vůbec neuvědomoval tu hrůznou situaci. Armia si ji však uvědomovala až příliš dobře, hlavou se jí honily hrůzné představy života bez otce, bez jídla. Šok s ní cloumal ze strany na stranu, třásly se jí ruce křečovitě sevřené kolem krví nasáklých obvazů, nohy ji studily, v duši bodalo a téměř neznatelně se jí chvěl popraskaný spodní ret.
A proto nebylo divu, když chvíli zírala do prázdna, než si uvědomila, co že to má vlastně dělat. Najednou jako by zapomněla, proč namáčela kůže do horké vody, najednou vůbec nevnímala, že před ní ležel její možná nadoživotí zmrzačený otec. Soustředila se jen na jednu věc, ne, vlastně na dvě, jedna byla málo, vnímala jen strach o budoucnost a hlad, šílený hlad, který, jak tušila, ji bude doprovázet ještě dlouhou, dlouhou dobu.

Hort mlčel. Ležel na posteli naznak a zíral na kamenitý strop lesknoucí se nejspíš kvůli dírám v doškové střese a zatékání, ke kterému se pořád nedostal.

A asi ani nedostane, pomyslela si Armia, když se konečně vzpamatovala.  Otupělá strachem pak bez váhání ponořila ruce do horké vody a vytáhla odtud už čisté, vodou nasáklé obvazy. Ruce ji pálily a štípaly z vařící vody, ale nějaký mozol na rukou jí teď nepřipadal vůbec podstatný. Obvazy sevřela v rukou, vymačkala z nich přebytečnou vodu a pak, aniž by se na to musela dívat jen o vteřinu déle, je přiložila na mokvající rány na obou nohách a opatrně je zavázala. Ruce se jí však třásly nervozitou, když je stahovala. Přestože byl její otec silný, věděla, že něčemu takovému bude jen těžko čelit. Hojit se to bude skutečně velmi dlouho.
Jestli vůbec.

Pak si rychle opláchla zrudlé ruce v teď už pomalu chládnoucí vodě. V chatrči byla zima, oheň už totiž mohli rozžíhat jen jednou denně a udržovat ho bez topného materiálu bylo vážně složité. Došlo dřevo a tak museli topit tukem, než na to však přišli, byla o teplo velká nouze. Zkoušeli pálit kosti, zkoušeli topit naplaveným bahnem s řasami z pobřeží moře, nic však nemohlo nahradit praskající polínka, kupovaná od jejich kočovných sousedů. Letos však nepřijeli. Pak někdo z vesnice přišel na to, že nejlépe hoří tuk. Všichni se toho nápadu rychle chytli a začali přikládat mastné zbytky ze zvířat. Nebylo tedy divu, že to nejen v jejich domě, ale i ve všech ostatních páchlo jako zkažené maso.
Krom odporného zápachu se ve vzduchu ale vznášel ještě jeden problém. Tuk se dal jíst i pálit, ale jídla bylo čím dál méně a topného materiálu zrovna tak. Proto byla nasnadě otázka - je přednější se najíst, nebo ohřát?
A jak tak shlížela na zubožené otcovo tělo, s hrůzou si uvědomovala, že se brzy bude s těmito otázkami muset vypořádat, a to dost možná úplně sama.
V tu chvíli měla co dělat, aby nezačala zoufale naříkat.

Nebude jídlo. Budeme hladovět. Jsme zase oslabení a otce musí sužovat strašné bolesti. Co jsme komu provedli, že se všechno obrací proti nám? Bohové musí být šílení, když si myslí, že to ustojíme!

Po chvíli hloupého mrkání a zahánění slz přišla další fáze Armiina smutku - po tichém pofňukávání přicházela sebelítost. Věděla sice, že by brečet neměla - ale co je jim po tom?! Copak se někdo nacházel v horší situaci? 
Silně o tom pochybovala.

Venku ledový vichr párkát narazil do chátrajících dřevěných dveří, protáhl se mezi panty a dodal tak do místnosti závan průvanu. Další věc, ke které se její otec už pravděpodobně nikdy nedostane. Zpravení dveří.

"Tak dělej už konečně." zavrčel utrápeným hlasem sobí lovec, přerušujíc její utápění v hrůzných představách.
Armia jen nechápavě zamrkala a nenápadně si utřela zrudlé oči.
Bylo zvláštní, kolik toho v téhle mizerné situaci řekl. Tolik vět najednou nepronesl za celý život, vždy jen bezútěšně zíral a propaloval okolí těžko čitelnými pohledy, které si měl podle všeho každý vyložit po svém.

"Cože?" zamumlala, nechápající otázku. Navíc, tady do tváře svého opatrovatele neviděla, takže jí žádný z pověstných pohledů napovědět nemohl. Armia ale tušila, že by ji spíše zmátl.

"Dej tam konečně ten obklad." zamumlal.

V hrudi ji bodlo podruhé. V chatrči zavládlo dusivé ticho. Armia si jen zkousla jazyk, snažící se nepanikařit. Bylo pro ni těžké zachovat klid, když na ni všechny skutečnosti dopadaly jako těžké balvany a závratným tempem ji zasypávaly v haldě sutin.
Po chvíli dusivého ticha se odvážila konečně otevřít pusu a vydat ze sebe nějaká slova, roztřesenost z jejího hlasu však nezmizela.

"Vždyť jsem ti je tam ohřáté a vymyté vrátila před pár minutami." vykoktala.

Její otec na to nic neřekl. Armia však dychtila po jeho reakci asi stejně jako po chutné večeři. Ani jednoho se jí však nedostalo.
"No?"
Hvízdající vítr venku postupně sílil. Chlad od podlahy byl už téměř nesnesitelný, Armii však úplně zkoprněly obě nohy. 
Všechny skutečnosti si postupně sumírovala v hlavě, čím déle však mlčení jejího otce trvalo, tím těžší bylo zachovat si hrdost a nebrečet jako malé dítě.
Po chvíli se k hvizdu větru přidalo i pár hřmotných hlasů sousedů, slova i věty však byly poněkud nesrozumitelné.
Blíží se poledne. Svitla jí najednou zničehonic v hlavě vtíravá myšlenka. Mozek však měla tak otupělý a útroby se jí svíraly takovou bolestí, že chvíli jen tupě zírala a poslouchala blížící se hlasy, než konečně následovala další myšlenka.
Lovci se vracejí domů. 

Hort zřejmě poslouchal také.
"Noctus by se měl brzy vrátit." vydal ze sebe nakonec po hodné chvíli mlčení, když už volání venku nabíralo takové hlasitosti, že už jej déle nemohli jen tak mlčky ignorovat. Snad každý by teď vyšel ven a podíval se, proč tam všichni hulákají jak na lesy.
Armiu teď ale na jazyku pálila docela jiná otázka, které se její otec chtěl očividně vyhnout.

"Říkám, že jsi ten obklad dostal!" vypískla zvýšeným hlasem. Věděla, o co mu šlo. Chtěl problém prostě a jednoduše zakecat. Nebyla to strategie, kterou by její otec zvolil, pokud by o něco opravdu nešlo. Rozhovory pro něj byly tím největším trestem a vymlouvání zakázaným ovocem. Nebylo tedy divu, že zanedlouho už tmavovlasé seveřance tekly krůpěje potu po zádech.

"Možná že si Kerga nedáme, rozhodl se stopovat soby, ale.... třeba se najíme."

"Ta kožešina byla horká a voda vařící!" zaječela, div se tabulky matného skla v jediném okénku chatrče neotřásaly.

V místnosti se opět rozhostilo ticho.
Hort o něm kdysi vyřkl jednu velmi trefnou větu.
Nemluv, pokud tvá slova nejsou lepší než ticho.

Armia v tu chvíli nevěděla, jestli mlčí proto, že si snad větu pořádně nepromyslel, nebo proto,že by nejraději neřekl nic.
Hluk venku se přibližoval tak rychle, až sílil v pořádný řev. Už už se chtěla zvednout a jít se podívat, co se to tam ksakru děje, když její otec chraplavým hlasem vyřkl jedinou větu, která jí nohy přimrazila k podlaze.
Armiina naděje v momentě zemřela.
Její otec už se nikdy nezvedne.

"Nic jsem...necítil."zachraptěl, že ho přes řev tam venku málem nebylo slyšet.
Vyschlo jí v hrdle.

Armia jen naprázdno zalapala po dechu, to už se ale rozletěly dveře od jejich chatrče, dovnitř v momentě vletěl sníh a chlad, ale ještě někdo, snažící se nízkými dveřmi dotlačit něco dovnitř.
Hned se vymrštila do stoje, až převrhla nádobu s vodou, jejíž jednotlivé pramínky už si hledaly svou cestu k výmolům v podlaze.

Ta osoba však byla jakousi silou tažena zpátky, vypadala, že se s někým rve. Respektive, nějaký muž se snažil nízkými dveřmi prorvat i s jakýmsi břemenem na zádech do chatrče, aby tu zabouchl a nechal jeho soupeře stát venku na mrazu. Po bližším ohledání by však vyšlo najevo, že ho táhly hned troje páry rukou a že to, co nesl na zádech, byl v severské pustině skutečně dost dobrý důvod, proč se poprat.

Drobounký kousíček kovu zařinčel o hliněnou podlahu, než ruce nad mužem na prahu dveří získaly převahu a sic zarýval nohy v kožených botách do sněhu, odtáhly ho zpátky na ulici. Armia nemeškala a dvěma dlouhými kroky překonala vzdálenost mezi postelí a dveřmi, aby mohla lesklý, kovový předmět uchopit do svých dlaní.
Vítr jí foukal do obličeje a byla jí zima. Né, že by nebyla teple oblečená, jen to nebylo dost na to, aby bez problému odolala fičícímu chladu, kor když si nestihla ani nazout boty. Stříbrný kousek na zemi v ní však probudil tolik vzrušení, že nedbala nedostatečného oblečení a vrhla se po něm. Za chvíli už jej třímala v ruce. Měl tvar ostnu, byl asi tak deset centimetrů dlouhý, přesto byl poměrně uzounký a lehký. Kdyby se skutečně hodně snažila, možná by jej dokázala ohnout. Jeho silnější konec byl zkrvavený, trčela z něj asi dva centimetry dlouhá bíla šlacha.
Kerg! To je Kergův osten!

Najednou jí došlo, co se asi stalo. Vymrštila se do stoje, vyřítila se z chatrče ven a už stála bosýma nohama ve sněhu, sledující, jak se jí přímo před očima pere její bratr s nějakým dalším chlápkem. Nepral se však jen on, bilo se tu snad dvacet mužů i žen, všichni oblečení tak, jak vyběhli z domů, někteří bez bot stejně jako Armia, tahali se za vlasy, za nohy, za ruce, řvali na sebe nehezké nadávky a obecně se chovali jako zvířata.
Chvíli nechápala, o co tu šlo, když v tom to ucítila. Maso. Krev. A o pár vteřin později už spatřila zdechlinu vyzáblého Kerga.
Hrklo to v ní, když se k ní najednou z té vřavy donesl hlas jejího bratra.

"Armio, Armio!"

Otočila se po směru hlasu a spatřila Noctuse, jak se snaží urvat Kergovi nohu a při tom se ji pokoušel bránit před dalšími dvěma mladíky, kteří také vypadali dost hladově. V očích se jim zle blískalo a jeden už na něj vytahoval kudlu, připravený bodnout ho do zad, když tu se Noctus ohnal takovou silou, že mu při náarzu křupla čelist. Pak se jal znovu věnovat kroucení končetiny nebohého ptáka.
Takovou paniku kvůli tak malému úlovku v životě nezažila, přesto jí hned došlo, která bije.
Kerga už tu několik měsíců nikdo neviděl.

Na nic nečekala a vydala se po ledovém sněhu do domu pro své boty. Ani se neoblékla a už se hnala do davu svých sousedů a přátel ukořistit co největší kousek masa.
 "Armio, žranice!" Zařval Noctus, když se vyřítila z domu. Jako na povel jí znovu zakručelo v břiše.   

Prodrala se davem, shazovala lidi a uhýbala pěstem. Hned, jakmile její ruka dosáhla na Kergův lesklý plášť, vyrvala pár jeho kovových hrotů a šupin, které se chystala použít jako řezáky.Jednou rukou se kolem sebe oháněla a druhou útočila na břicho a už jeho šupinami odřezávala jednotlivé orgány a maso a cpala si je do kapes, se svými sousedy a přáteli se rvala o ubohý kousek masa, který by sotva nasytil jednu rodinu. Lidé se rvali jako zvířata, podráželi si nohy a kousali se plnou silou do rukou. Armii se v momentě všechny myšlenky na nemocného otce vypařily z hlavy a hleděla si jenom toho, aby se nepořezala o ostré šupiny a ostny a uřízla si pořádný kus masa.

Nad celou tou scenérií se zatáhla mračna a hluboce zahřmělo, to v tu chvíli ale nikoho nezajímalo. Ať se bohové klidně hněvají, až se najíme, běželo všem přítomným hlavou, zatímco si jeden druhému ukrajovali od huby a bili se bez ostychu dál.

Protože co je strach, co jsou nějaké zásady, co je pak ztráta otce proti tomu, když má člověk hlad.

Věnováno lawliet55

Děkuji za to kopnutí :3