Vlny mezi ledovými krami omývaly zdvižené pobřeží, krajinu halila noc. Nebylo by nic vidět, nebýt několika drobných světýlek, pobíhající noční krajinou jako splašené. Hemžily se jako stříbřité vlnky a temné hladině moře, prošpikované ledovými masivy a krami. Světýlka plála drobným, mihotavým světlem, zrcadlící se v hrubých tvarech ledových ker. Celý houf se jich jako lavina valil přes ledové masivy, jednotlivé drobné zářivé tečky přeskakovaly prolákliny tak obratně, že by jeden přísahal, že se nad pouští ledových ker a temného moře vznášejí. Při bližším ohledáním by však kdokoliv, stojící na vysokém, příkrém masivu, tyčícím se za nimi jako mohutná ledová stěna, jistě shledal, že se jednalo o drobné postavičky, kmitající nohama, jak přelézali kry a oštěpy si pomáhaly na druhou stranu tamté a zase jiné, svítící si loučí na cestu. Po boku každého třetího ještě běžel huňatý tvor na čtyřech nohách, s rychlým krokem a zdviženým ocasem, vlajícím za nimi jako prapor. Celý tento podivný průvod, ženoucí se přes viklavé můstky ledu a jednotlivé ledovce omývané studeným pobřežním mořem, tu však nebyl náhodou.

Muži se hnali krajinou a přeskakovali z místa na místo, ženoucí se podél několika drobných zvlnění na vodní hladině, kličkující mezi jednotlivými masivy jako o život.
Mnozí dávno odvázali své psy, žádný se však nevrhl do vody, všichni totiž moc dobře věděli, že stačí prochladnutí a váš život může být rázem zpečetěn. Lovci se však nenechali odradit hrozícím nebezpečím moře, zavírající se kolem nich. Neúnavně kličkovali za prchající kořistí, přičemž bodali ostrými kostěnými hroty do zčeřené vodní hladiny. 

"Támhle! Támhle je další!" ozval se zničehonic ryk jednoho z mužů. Pár lovců se za hrubým hlasem otočilo a na několik vteřin pohlédlo na muže mávajícího loučí, pak se však urychleně vydali pomoci většině. Vždyť tohohle tuleně už skoro uhnali, proč začínat celý běh znovu. Když jich bylo tak málo a po ledu jim to klouzalo, nechtěli riskovat.

Vztekle zavrčel a pustil se za zčeřenou vodní stopou sám. Viděl, že tenhle je mnohem větší, hbytější, měl na sobě tolik tuku a sádla, že mu najednou nevadilo, že tu ten nevděčný kus masa vylovil všechny ryby, že najednou myslel jen na to, jak tím nasytí rodinu, přátele, vydobije si zpět uznání a všem ukáže, že to nejlepší ještě dávno nemá za sebou, ano, ukáže, ukáže jim-

Starý lovec pevně uchopil kopí, aby mu zpod huňaté rukavice neklouzalo, zatl všechny svaly v těle, odrazil se a vrhl jím, připravený dopadnout na ledovou kru a zatnout ostrý hrot do masa zvířete pod hladinou. Odrazil se a už letěl, nohama nad zemí, rozmáchl se a s divým řevem mířil na další kru,  sledující jen jeden jediný bod na hladině, přímo před ním, napřáhl se, až se mu všechny šlachy v těle naply, vdechl nosem ledový vzduch a z hrdla vydal řev jako divé zvíře, už se mu před očima rýsovala vidina úlovku, už jen kousek, jen kousíček...

A najednou kopí pustil a opravdu, letělo vzduchem, bylo přesné a rychlé, rozrazilo vodní hladinu a nebezpečně se přiblížilo hřbetu jeho příští večeře.
To se ale pěkně přepočítal.
Byla to jen vteřinka.

Tam, kde měla být pevná zem, tedy, v rámci možností tak pevná, jak jen kra na plovoucím moři mohla být, nebylo vůbec nic.  Když totiž lovcovy nohy v další krok máchly naprázdno, bylo téměř jasné, co se stalo. A bylo příliš pozdě na to, aby se s tím cokoliv dalo dělat.
Na moment se přestal zajímat o svou kořist a pohlédl dolů na haldu kožešin, z nichž mu kdysi žena ušila boty.
A pak to spatřil.
Odraz muže zabaleném v kožešinách a loveckých talismanech, s loučí nad hlavou dávající obrazu zlatavý nádech, jako by hořel a ústy staženém v čirém překvapení. Byla to otázka vteřiny, než se obraz rozplynul a jeho nohy sevřely ledové okovy.

Věděl, že ho bohové moc nemusí. Očividně je dost štval a oni se právě teď bavili na jeho účet. Ať zapaloval lodí, kolik chtěl, stejně se mu životem chodilo těžce jako sněhovou vánicí.

Než si drobná světla pochodní posvítila správným směrem, stačila se lesklá vodní hladina rozbít jako křehké sklo, než se jeho druhové stihli vzpamatovat, naplnil nebohému lovci plíce severský vzduch a sebral mu hlas a než stihli zahodit oštěpy a dát se do běhu, převalila se první přívalová vlna muži přes nohy.

Výkřik prořízl noční krajinu a kořist prchla. Lovci dohodili své zbraně a vrhli se na pomoc tonoucímu. Desítky rukou se vrhly proti lovci, až pro ně neviděl temné nebe, vodu ani ledové kry. Cítil jen tisíce ledových nožů ve svém bolestí zmítajícím se těle a strach z toho, že si nedovedl vybrat, kterého páru z těch miliard rukou se jen chytit.

Kdokoliv by to sledoval z nedalekého masivu, mohl by vidět, jak se tak dvacet světel řítí vstříc moři, jako by se do něj chtěli vlét a rozsvítit temnou vodu zlatým světlem.

Zoufalý lovec zavřeštěl, zahodil louči a natáhl ruce s  těžkými kožešinami nasáklými vodou proti svým druhům.

Chlad prostoupil jeho tělem a ruce i nohy zkoprnělo. Spustil se vítr a ruce se mu postupně ztratily z dohledu. Jen cítil, jak toporné nohy hledají pevnou půdu pod nohama a hrudník získává četné rány, jak se do něj po centimetrech zasekávají vlnky ledové vody.

Dva páry rukou jej uchopili za nasáklé rukavice. A pak další. A další.

Vodní hladina se zvířila, jak do ní se zasyčením dopadla hořící louče.

Oheň zasyčel a zaprskal, voda kolem však byla rychlejší a obalila smolnou louči.
Z hladiny se zvedl jen jediný drobný obláček dýmu, který se však po chvíli také rozplynul.Tisíce rukou jako by uchopily lovcovo tělo.

Padla tma.

*******

„Kožešinu."vydechl Hort. Čelo měl orosené potem a obličej plný bolesti najednou hyzdilo na desítky vrásek.
Sobí lovec zhluboka oddechoval a v horkosti mžoural zapadlýma očima do střídmě prosvětlené místnosti. Byl už dávno za půlkou svého života,přesto patřil k těm, kteří se s nadcházejícím stářím dovedli poprat a udržet si svou sílu a hodnost.
Dívka, sedící u jeho téměř na kost zmrzlých nohou, se bleskově vymrštila do stoje a vydala se až ke kovovým kamínkám, u kterých nahřívala mužovo oblečení. Popadla plášť ze sobí kůže opřený o dřevěnou židli a letmo promla látku mezi prsty. Křupala pod nánosy ledové tříště, která ještě
nestihla roztát.Rozčíleně s ním mrštila nazpět a prohlédla zbytek oblečení.Žádný kousek oděvu na tom nebyl o nic lépe, tuniky byly vlhké a páchly jako tlející kožešina, kabát, šály, rukavice, všechno bylo slepené ledem a boty, o botech se rozhodla raději nevyjadřovat.
Místo uštěpačných poznámek plných hněvu,které nikomu v jejím postavení nepříslušely, se vydala ke spižírně, kde se mezi složenými zásobami všeho druhu pokusila najít alespoň ponožky.
Bez úspěchu. Spižírna byla téměř prázdná. Hleděla na vlhkostí nasáklé police s lesem třísek. Kdysi přetékaly masem a tukem, teď tu však nebylo nic, ale vůbec nic.
V břiše jí zakručelo tak, div jí žaludek neudělal přemet o stoosmdesát stupňů. Měla hlad. Šílený hlad.

Prudce bouchla vetchými dvířky od spižírny a kvapným krokem se  vydala zpět k hordě dek, které se s trochou nadsázky dalo říkat postel. Bosá chodidla pleskala o ledovou podlahu, jak se blížila k nehybnému tělu svého otce.

„Nejsou."vydala ze sebe, přičemž si Horta prohlédla. Pootočil hlavu a zahleděl se na ni svým tichým, prázdným pohledem.
Tak se díval často.

„Ale kamna stále hřejí."
Dál na ni upíral svůj pohled, nezdálo se však, že by si dívku prohlížel, snažil se jí něco sdělit,nebo jen o něčem uvažoval. Nebýt četných omrzlin a loupající se zarudlé kůže, zdálo by se také, že nikdy žádnou bolest nevnímal.

„Zeptámse sousedů, jestli nám nějaké nepůjčí."
Mlčel.
To ale nebyla žádná novinka. Nikdy toho moc nenamluvil. Vždy řekl jen to, co bylo třeba, neplýtval slovy. Ne jako Armia, ne, ta měla odjakživa pusu pěkně proříznutou. Snad právě proto byla nejčastější slova padající z úst jejího otce mlč, vodu,porcuj maso, hmm, podej mi oštěp. Dnešní zamlklost se nijak nelišila od té všední. Armia se tím ale nenechala ukolébat.Věděla, co způsobí jen obyčejné prochladnutí, natož taková nehoda. Stačilo jemné zaváhání a už je oheň na střeše –nemoc přichází rychle a v těle na kost promrzlého lovce, který před několika okamžiky zahučel do moře, to nevěštilo nic dobrého.
Proto neváhala, rychle přes sebe přehodila otcův křupající plášť, nazula její jediné boty a vyběhla ven, do poklidného, mrazivého rána, až za ní dveře bouchly.

Hort na to neřekl ani slovo. A co na tom, že měl svaly ztuhlé mrazem.

Klepala na dveře prázdných domků, bušila s kovovými klepadly a škemrala, aby jí otevřeli a půjčili něco na zahřátí. Vítr jemně pohvizdoval kolem spousty kamenitých domků, slepené hlínou z pobřeží moře, sem tam zpevněných hrubě řezaným trámem.Ubohá vesnička, kde se jejich předkové rozhodli díky migračnímu korytu Kergů a sobů usadit však byla jako po vymření.
Snad proto, že jsou všichni osadníci na lovu.
To ale nebyla pravda.
V křivolakých uličkách mezi domky sice nikdo nepostával a v oknech z tlustého, kalného skla se sice nesvítilo,přesto byla téměř třetina obyvatel vesnice přítomna. Jinak ochotní sousedé však zůstali uvnitř svých teplých domovů,předstírající hluboký spánek.
Probíhala mezi domky a zuřivě bušila na dveře, odpovědi se jí však nikdy nedostalo. Sama sebe utěšovala, že všichni jistě spí a že když bude křičet dost nahlas, možná přehluší hvízdavý vichr a štěkot psů a někoho probudí. Přesto v hloubi duše věděla, že v tomhle jádro pudla nebude.
Bylo to tak prosté.

Mráz se jí zarýval za nehty zkřehlých prstů, tváře polila pálící červeň. V břiše jí kručelo a nikdo jí nechtěl otevřít. V osadě se vždy vše vyměňovalo a půjčovalo... tak proč jí ve chvíli, kdy mohl zemřít jeden z nejváženějších lovců všichni ukázali záda?

Vydala se zpět po vyšlapané cestičce v křupavém sněhu.
Zkusím postavit na čaj,ohřát postel a bez kožešin...se nějak obejdem. Až se bratr vrátí, jistě mi nějaké dá z čerstvě ulovených sobů.

Vesnice byla tak mlčenlivá, domy se nad hnědovlasou dívkou klonily, jakoby jí chtěly spadnout na hlavu.
Jejich majitelé na ni tajně pohlíželi z temných oken a potichu drželi Hortovi palce. Kožešinu mu však půjčit nemohli. Co je doma, to se počítá – a co z domu jde, už neuvidíš.

Dívka přiběhla až k jednomu z větších domků, uchopila dveře za zledovatělou kliku a vběhla dovnitř.

Všichni sousedé zalehli zpět do svých postelí a v duchu balamutili své svědomí. Možná jim měli pomoct, když se Hort vždy spravedlivě dělil o úlovek s jejich muži – ale doby se mění a kdo se nepřizpůsobí dost rychle, tvrdě na to doplatí.

 Armia totiž  nebyla jediná, koho v posledních měsících trápil hlad.