Kerg.

Obrovský pták s dlouhým krkem a mohutnou hlavou s nepřátelským šedým zobanem. Na výšku má až metr a půl, rozpětí křídel je přesto oproti jeho výšce až směšně miniaturní, nemají ani třičtvrtě metru. Na co by jim také byla křídla, když už tato majestátní zvířata dávno nelétají - sdružují se ve stádech a se svými dlouhými, masitými nohami s třemi lesklými drápy kopou kolem sebe, kdykoliv se cítí ohroženi. 
Když se k vám blíží Kerg, slyšíte, jak mu o sebe křešou jednotlivá brka, zatímco výhružně klape zakulaceným zobákem bouřkově šedé barvy. Kovové hroty a šupiny, nahrazující peří létavých ptáků, o sebe chrastí a křeše, dlouhé nohy rozhrabávají sníh. A když Kerg zařve, je to jako když posloucháte vřeštět mýtickou saň, zvuk se nese dlouho a často se vrací v ozvěně. Ulovit takové zvíře vyžadovalo komunikaci a spoustu energie. Jedinec se musel nejprve oddělit od stáda, pak zahnat dál od svých druhů a poté ubít k smrti. Zápasit s takovým obrem bylo i pro skupinu silných mužů velmi obtížné, uhýbání všem jeho ostrým zbraním a k tomu mířit jediným, ubohoučkým dřevěným kopím na hlavu řvoucího, kovem obaleného ptáka nebylo nic pro sraby. Přesto lovci nikdy neměli problém a každý týden jich dotáhli klidně i sedm, jen aby se všichni do sytosti najedli a bylo dost kovu na nové nástroje.
Pak ale přišel hlad. Kergové zničehonic změnili svou typickou migrační trasu a pustili se hlouběji do vnitrozemí. V té době je ještě nikdo nebyl ochotný následovat.
Však oni se vrátí! říkali všichni.

Mračna jako by se zatáhla během pouho pouhých pár minut.  Shlukla se dohromady v nezvyklé rychlosti a přivolala s sebou jednu z nechvalně proslulých sněhových bouří, které teď ale nikdo nevěnoval pozornost. Lidé rvoucí mršinu nebohého zvířete totiž nebrali v potaz nic jiného, než prázdné žaludky a potencionální večeři, proto je z jejich bitvy o jídlo nevyrušil ani hřmotný zvuk hromu. 

"Přestaňte! Uklidněte se! Stůjte!"

Hluk v davu s každou vteřinou gradoval. Řev byl tak hlasitý, že nebylo staříka ověnčeného kožešinami a kostěnými korály vůbec slyšet. Stařešina Orteemi se však nenechal odradit.

"Tak přestaňte, u všech svatých! Chováte se jako zvířata!" zařičel do davu tak hlasitě, jak mu to jen hlasivky ukryté pod kůží zkrabatělého krku obmotaného tlustou kožešinou dovolovaly.

Armia byla mezi prvními, kdo pozvedl svůj zrak k bezkonkurenčně nejstaršímu a tím pádem i nejmoudřejšímu členu jejich osady.
Stařešina Orteemi, muž, kterému už pomalu táhlo na osmdesát, byl jeden z nejváženějších v celé osadě, přestože už dávno nebyl lovcem, jeho tělo chátralo a při chůzi mu vrzaly kosti, byl vysoký sotva metr padesát a jeden by si myslel, že je to jen další hladový krk navíc a zaslouží si ten nejubožejší flek a nejmenší podíl masa, jestli vůbec nějaký dostane. Říkalo se však, že dovede navázat spojení s bohy a že je umí umoudřit. O tom nikdy nikdo nepochyboval.
To byl také jeden z důvodů, proč ubohou schránku chrastících kostí všichni ochotně poslechli.

"Copak nevidíte, že se na vás bohové zlobí?!" zařičel chraplavým hlasem, když zaregistroval, že k němu vzhlíží čím dál víc a víc jedinců.
"Rvete se tu o ubohý kousek masa, ale co až ho sníte, co zítra, co pozítří?!"

Nad hlavou se mu v temných mračnech blýsklo. Zvedl se fičivý vítr a párkrát zahřmělo, což jen podtrhlo hrůzný význam jeho slov. Všichni jako by se rázem rozpomněli na své zvyklosti a pustili se mršiny, jako by byla jedovatá.
Armia se otočila směrem k Noctusovi. Nohu Kerga stále svíral, přesto bedlivě poslouchal výroky stařešiny a poděšeně se rozhlížel po temném nebi. Po chvíli však nohu pustil a nechal ji dopadnout do zledovatělého sněhu. Jako by si snad myslel, že tím trochu zmírní svůj trest.

"Copak vám to celé není divné?! Copak není podezřelé, že nám během pár měsíců bohové přestali být nakloněni?!" Rozeřval se.

Všichni osadníci najednou přestali klečet ve sněhu u zdechliny Kerga, nebo spíš toho, co z ní zbylo, ustali v hrabání se v jeho vnitřnostech a utřeli si mrznoucí krev do tunik, plášťů a kalhot. 
Stařešina mluvil a mluvil, ledové poryvy větru si braly do svých prstů vlasy a pláště osadníků, zvedajících se z potupného sedu v kaluži krve.

"Naši patroni jsou mnohem moudřejší, než se zdá! Jestli si myslíte, že budou čekat, až se milostivě nadlabete střev," rozpřáhl ruce, až se kostěné zuby náhrdelníku rozdrnčely, jak narážely jeden do druhého. Armia si je nevědomky prohlížela. Věděla, že kdysi zely v tlamě mohutného medvěda, který jimi cupoval tuleně, zatoulané soby, mořské ryby a dost možná drtily kosti i nějakého sobího lovce. Teď se však mršina medvěda jistě válela pod ledem a zuby, mohutné tesáky, měřící přibližně dvacet centimetrů, se houpaly na krku starce, který tvrdil, že medvěd byl obětí vyplacenou za desítky lidských životů. 
Armii se na moment zatmělo před očima, jak se do ní opřel náhlý poryv větru. Zavrávorala a upadla do náruče jiného lovce, který ji však hrubě odstrčil, že málem znovu ztratila půdu pod nohama a krev tekoucí z kapes jí prosákla až pod kalhoty, takže cítila, jak ji drobné pramínky krve studí na holé kůži.
Na moment si představila, jaké by to asi bylo vyrvat stařešinovi jednu jeho kostěnou ozdobu, vrazit ji tomu muži za ní do krku a vzít si jeho ukořistěné maso.

"Tak vás vyvedu z omylu, žrádlem zaslepení hlupáci!" zařičel, načež se na temném nebi oslnivě blýsklo a znovu zahřmělo. "MÝLÍTE SE!" rozkřičel se.

Všichni najednou dostali strach. Jeho hlas jako by rázem doprovodilo na desítky dalších. Rozléhaly se a ječely jediná dvě slova: Mýlíte se, mýlíte!

Všichni jako kdyby v tu ránu zkameněli. Lovci, ženy i těch pár dětí, které v jejich miniaturní osadě žilo, strnuli strachy, pohlíželi k temnému, hřmějícímu nebi a poslouchali ozvěnu Orteemiho slov doprovázených kvílivým ledovým fičákem.
Jako by stanuli před svým soudem mezi životem a smrtí, který měly vyslat bytosti způsobující divoká mračna a blížící se bouři již za pár minut.

"A c-co máme dělat..?" vykoktal někdo nakonec po hodné chvíli mlčení, kdy už si mnozí v duchu přeříkávali svá poslední přání.
Oči všech hned na to spočinuly na zavalitém muži s tmavohnědými vlasy. Byl mohutné postavy a vypadal, že mu před chvílí bylo tak třicet. Na rukávech i silných, šlachami prorostlých dlaních se skvěla krev, zamrzající v drobné, rudé krystalky.
Armia se na něj dívala s respektem, přestože koktal a tvářil se jako bojácná malá holka. Jo, bohů se totiž bál každý a navíc, urazit jeho hrdost by znamenalo tak natřikrát zlomený krk. Noctus by se za ni sice postavil, bez otce však byli oba ztracení. Noctus byl moc mladý na to, aby si získal respekt a Armia byla jednoduše žena. Kdyby na to přišlo, možná by se společně bránit zvládli, ale asi jen tak deset vteřin. Zahnala tedy myšlenky na to, kam ty krvavé medvědí tlapy asi schovaly ten velký kus libového masa a stočila svůj pohled zpět k starci, postupně se prodírající davem až k mršině Kerga.

"Na to není snadná odpověď..." zamumlal prošedivělý stařík spíše pro sebe než pro uši ostatních. "Ale jedno víme jistě!" pronesl znovu sebejistě a namířil dlouhou holí z dřeva přímo na Kergovu zdeformovanou lebku na konci pokrouceného, dlouhého krku, jak se ji někdo snažil urvat. "Ryba smrdí od hlavy a stejně tak Kerg od zobáku, když mu začíná hnít mozek!" zahřměl a dloubl jej do vyvalené oční bulvy. Ostrý hrot dřevěné hole rychle prorazil sklivce a za chvíli už si stařešina utíral svou drahou, dřevěnou berličku do jedné z jeho kožešin.
Všichni ho pozorně sledovali, aniž by kohokoliv napadlo vydat hlásku. Už jen proto, že se jim rýpal v jejich příští večeři.

"Vidíte tu kožešinu?" řekl pak, když svou holi zabodl do sněhu hned vedle jeho šmajdavé nohy a odmotal ze sebe jednu z hromady vrstev, načež ji pozvedl nad hlavu.

"Ptám se, vidíte ji?!" zaječel, když bouře nad jeho hlavou začala nabírat na hlasitosti a vítr foukal tak silný, že bral slova od úst a se stařešinou cloumal skoro stejně jako s hadry vlajícími ve větru. 

Z davu se ozvalo souhlasné zamručení.

"To je ono! To je řešení naší situace!" rozkřičel se, očividně úplně bez obav, že by mohl na chladném vzduchu přijít o hlas. Zdálo se však, že mnoho lidí nechápe, co tím myslí.
Armia na něj zírala spolu s ostatními sousedy a usilovně přemýšlela. Sledovala tlustou, bílou huňku vlající ve stařešinově ruce a ptala se sama sebe, jak může jedna děravá kožešina uklidnit rozhněvané bohy a vyřešit hladomor. Jediná věc, kterou její hladem poblázněný mozek dovedl vymačkat ze svých závitů byla skutečnost, že jestli tu kožešinu hned nevypere, zplesniví mu a pak ji bude muset spálit.

A k čemu pálit kůži, když se potřebuju zahřát a oheň mi dlouho nevydrží! To nikoho nenapadlo, že bohy neobměkčí nějaká hořící...!

A v ten moment si to uvědomila. Zarazila se.

Jak o tom vůbec mohla uvažovat?! Nikdy dřív by jí taková hrůza vůbec nepřišla na mysl!

Ale časy nikdydřívu už byly dávno pryč.

"Ta kožešina mi za pár dní shnije pod rukama, nakazí mě chorobami a já zdechnu, jako ten ubožák přede mnou!" Ještě jednou uchopil svou hůl, přesto si neodpustil rýpnutí do Kergova rozpáraného těla, načež si to zamířil na tu nejníže položenou střechu v okolí. Ne že by tu domy kdy měly nějak zvlášť vysoké stropy a střechy, Armiu celkem štvalo, že stavby v její domovině měly kvůli snaze o minimální únik tepla výšku od podlahy po strop maximálně metr a půl, takže už od svých deseti let třela hlavou a později i zády o vlhký strop, přesto se zdálo, že se Orteemimu až na vrchol chaluhami a blátem vykládané střechy leze i vzhledem k silnému vichru dost těžce.
Když však konečně dosáhl svého cíle, tyčil se najednou nade všemi v celé své malosti.

"Ta kožešina..." začal už poněkud udýchaně, když nad ním už nejmíň po desáté zahřmělo a z nebe se za nepříjemného hvizdu začaly snášet chuchvalce sněhových vloček.
Padají sněhuláci,vzpomněla si najednou Armia na Noctusovu průpovídku z dětství. Haldy slepených vloček skutečně na pohled připomínaly obtloustlá tělíčka sněhových mužů, která s Noctusem stavěli za domem, oblékali je do děravých kožešin a do rukou jim vráželi kosti a na hlavu paroží, někdy i s celou lebkou soba, nebo místo nohou pařáty Kergů.

Armia potřásla hlavou.
Neměla ráda, když její mysl odbíhala na desítky různých míst a při tom nadělala tolik krp, že úplně vytěsnila původní problém.

"...mi shnije a budu ji muset spálit! Chápete?!" Rozkřičel se, když na vratké střeše našel své stabilní místečko. "Mezi námi taky něco hnije a když to objevíme, budeme spaseni! Spalme temné síly, udobřeme si bohy a zachraňme se dřív, než nám všem zplesniví duše!"

Stačilo, aby Armia chvíli nedávala pozor a už se zvedl dav řevu volající po jediném: Spalme zlo, spalme zlo, chceme oběť!

Sněhu za chvíli padalo tolik, že se viditelnost zhoršovala každou sekundou a mnozí skandující už polykali padající chuchvalce vloček tak, až se zakuckali.

"Spalme kosti Kerga!" Zvolal někdo najednou. "Bohové je rádi přijímají!"

"Ne!" Zněla odpověď stařešiny, když už byl vítr tak silný, že ho málem smetl ze střechy a na zemi už ležela dobrá třícentimetrová pokrývka sněhu. Rázem se znovu o slovo přihlásil hrom.

"Kdysi možná stačilo obětovat zvíře, ale zlo mezi námi udělalo tolik provinění, že není možné omluvit ho zbytky z mršiny! Chce to postavit vor!" Křičel.

"Postavit vor!" Opakoval po něm dav, dychtící se dalších instrukcí.

"Sehnat na něj dřevo, připravit oheň a posadit ho na vodu!"

"Oheň a na vodu, oheň a na vodu!"

"Oheň a na vodu!" Zaječela Armia spolu s ostatními.

"Pak najdeme škodnou-!" Pokračoval stařešina. Atmosféra byla tak silná, že při každém novém zahřmění celý dav nadskočil a zařval jednu část z Orteemiho kázání. S každou vteřinou panika narůstala, všem však v hlavě plápolal jediný plamínek naděje, který říkal, že ještě není vše ztraceno, stačí jen poslouchat stařešinu.

"A pak najít lidskou oběť!"

"LIDSKOU OBĚŤ!" ozvalo se z davu při dalším zahřmění. Vichřice gradovala a mnozí už teď měli problémy s udržením rovnováhy. Najednou se všem v hlavě blýskla jedna jediná myšlenka - jak co nejšikovněji udat svého souseda, aby nemusel na hořící vor on sám.

Ještě pár minut stála celá vesnice venku a poslouchala stařešinovo kázání. Za chvíli však byla síla větru a vichřice samotná tak neúnosná, že se všichni i se svými kousky masa urychleně odebrali do svých domovů. Zabednili dveře a okna a modlili se ke všem svatým, aby jim dali šanci sněhovou bouři přežít, že prý pak dostanou řádnou oběť a zbaví se zla.

Když všichni zmizeli do svých domovů, venku se rozzuřila hlasitá sněhová bouře. Taková, která trvá i několik dní a dovede celý svět pohřbít pod lavinou sněhu.
Přesto někdo venku zůstal.
Stařešina slezl ze zasněžené střechy a šouravým krokem, snažící se odolávat poryvům větru, se vydal přímo k mršině Kerga. Tu pak uchopil za hlavu a vší silou ji táhl směrem ke své chatrči. Masa na ní bylo stále dost a i když už byla promrzlá skrz naskrz, zanechávala za sebou ve sněhu hlubokou rýhu a flíčky krve, jak si ji stařešina vlekl ke svému domu.

Měl to všechno pěkně vymyšlené. Pak řekne, že si ji bohové vzali za své dobrodinní. A jaké vlastně, když zuřil hlad a bída? No, tak třeba za to, že umožnili přežít lidem z osady další sněhovou bouři.

A až i stařešina se svým ukradeným podílem zmizel ve své chatrči, rozzuřila se sněhová bouře v plné síle. Kdo by v té době byl venku, toho by odnesla a kdo by se skrze ni pokoušel dívat, viděl by jen bílo.

Armia se doma krčila u ubohoučkého ohníčku rozdělaném na sobím tuku a spolu s jejím starším bratrem a nemocným otcem sledovala, jak se jejich chatrč otřásá v základech.

Sněhová bouře zuřila tři dny a tři noci. Pohřbila tak všechny chatrče, cestičky, kůlny s nástroji i obyčejné, prosté ohrádky pro lovecké psy v haldě tlustého sněhu. Zároveň však zahladila i stopy po Orteemiho drobném zásahu do lidské víry.

Všichni seděli pohřbení ve ztemělých chatrčích a čekali. Buď na konec, pokud sněhovou bouři nepřežijí, nebo na nový začátek, kdy pak vyjdou ven a uvidí jejich rodný dům zavalený pokrývkou sněhu. V tom nekonečném tichu a tmě v chatrčích se pak mnohé rodiny rozhádaly - snad o poslední kousek masa, snad o to, kdo by měl shořet na kůlu.

V Armiině domově tento boj probíhal mlčky. Všichni leželi schoulení na svých místech, poslouchali dunění větru o jejich vratkou střechu a ve tmě se snažili rozeznat obrysy svých příbuzných. Nikdo však neviděl vůbec nic. Oheň po prvním dni zhasl.

Nikdo ve vesnici se neměl do řeči, všem však v hlavě bežela jediná myšlenka, převracená v hlavě lidí v černočerné tmě zleva i zprava.

Venku každou půlhodinu zahřmělo.

Co když zlo, které má shořet na kůlu, přebývá zrovna v mém domě?