Tma ve venkovních zahradách by se dala krájet. Zeleň byla dobře skryta pod rouškou luny, teplý, letní vzduch se třepotal kolem.Ptáci už dávno usnuli, nic kromě jednoho podřimujícího strážného nemohlo rušit noční klid.

Přesto se našel někdo, kdo si nedal říct.

Lord Carl Flo, celým jménem Carling Flongein, stál v bílé natřeném altánku.
V ruce úzkostlivě svíral svíci.Prohlížel si tmu kolem a doufal, že ho nevyruší nějaký nemilý zvěd.

Tento zvěd by narušil klid, který v Yallay tak dlouho budovali, rozvířil by vody tajemství, které by se měly raději nechat poklidně a bez povšimnutí plynout.

Jako kdyby to tak osud chtěl, jako kdyby se to nemohlo odehrát jinak,jako kdyby to bylo předem dáno, uslyšel po dlouhé chvíli hlas,na který čekal.

"Volal jsi mě, otče?" Zeptal se ho někdo.

Starý lord pozvedl svou svíci a posvítil si do tmy kolem. Dala by se krájet, jak byla hustá. Spatřil kousek trávníku, pár okrasných keřů, ale jinak nic.

Když tu zahlédl blížící se postavu.

"Ano,ano,volal." Odpověděl poněkud nejistě a svíci sevřel ještě úzkostlivěji, až mu na rukou zbělaly klouby.

To,o co chtěl žádat, nebylo tak jednoduché.

Postava se došourala až do altánku. Nyní už byly zřetelně vidět rysy,které bezpečně patřily jeho synovi. Modré oči měl po otci, jen s tím rozdílem, že oči starého lorda již postrádaly veškerou modrou barvu, kterou kdysi měly. Za ty roky vybledly a staly se téměř šedými. Přesto v nich zůstávalo něco, nějaká jiskra,která stále nechtěla pohasnout a dát rokům jeho velké éry navždy sbohem.
Ostře řezané rysy také podědil po něm.
Alety vlasy...

"Už zase vypadáš, jako kdybys vylezl z buše."Neodpustil si lord poznámku k vlasům jeho syna.
Domníval se, že přes tu ofinu, za kterou mu už několikrát vynadal, nemůže vidět ani na metr před sebe. Přesto mu nějak uniklo, že pohled z očí do očí stále dobře funguje.

"Já nejsem z buše." Ohradil se trochu chabě. "Jenom nejsem učesaný."

Vzdychl,pohodil světle hnědými vlasy a zívnul. Vypadal, že by se teď nejraději natáhl na zem a usnul.

"Kdes nechal vychování!Na tom výcviku jsi mi nějak zvlčel!"Pohrozil mu prstem s dvěma masivními prsteny, jeho syna to však vůbec nevzrušovalo.
Znuděně zíral do tmy a čekal, co bude.

Lord se vzdal dalšího pokusu o probouzení nějaké pozornosti a tak šel rovnou na ostří nože:
"Víš ,Niacu,pojďme k věci.Podle tvého nadšeného výrazu vidím,že už se docela těšíš do postele..." pronesl poněkud vyčítavým tónem.Svíčku odložil na vybroušené, hladké dřevo altánku, natřené bílou barvou. Kapička vosku pomalu stekla dolů, málem se o ni popálil. Hbitě odtáhl ruku a zahleděl se přímo před sebe, až do unavených očí Yallayského dědice a budoucího lorda. Jako odpovědi se mu však dostalo pouhého zamručení. Žádná sláva.

Protočil očima,pak však vzal svého syna kolem ramen a řekl: " Měl bych pro tebe návrh. Vzhledem k tomu, že jsi prošel pětiletým výcvikem, jsi v těhle věcech velmi zběhlý. ..."

Niac si z celého srdce přál,aby se už konečně vyjádřil. Jeho otec vždycky předváděl takové řečnické výkony, když po něm něco moc chtěl.

Kdo ví, co to bude tentokrát.Pomyslel si.
Nějak ho ale přestal poslouchat. Zmáhala ho únava.

"...a proto myslím,že by bylo dobré, kdybys tu cestu na sever podnikl také."

"Co?!"Vyhrkl a vymanil se z otcova sevření. Hned byl dost vzhůru, únava se rozplynula jako čerstvá ranní mlha.

"Jsem po dlouhé době doma a ty už bys chtěl, abych někam jel?Vždyť jsem doma teprve půl roku! A co mí sourozenci? Když jsem je viděl naposledy, bylo mi čtrnáct. A za tu dobu tak strašně vyrostli a tak moc se změnili. Nechci, aby vyrostli beze mě."
Niacův hlas začínal nabírat zoufalého tónu.Miloval cestování, ale přeci jen, nějaký ten oddech by mu neuškodil.

"Nebudeš pryč dlouho.Bude to jen pár měsíců."
"Pár měsíců,které mi už nikdy nikdo nevrátí. Co mě tam čeká?! Zimnice?!"vyštěkl a založil si ruce na hrudi. Vymanil se z otcova sevření a teď neklidně a s podrážděným vrčením podupával nohou v těžkých, vysokých botách.

"Tvá budoucnost." přerušil ho Lord trpělivým hlasem. " Až jednou usedneš na trůn a lidé se tě budou ptát, proč právě ty, proč by měli poslouchat tebe, předložíš jim svou statečnost. Svou obětavost své zemi. Niacu , uvědomuješ si, co držíme v ruce? Nepopsaný list papíru. Na tom listu může být cokoliv.... příběh o zradě , zbabělosti...."

Oči starého lorda dostaly zvláštní lesk.
"....ale také příběh o velkých činech. O zrození legendy. O počátku tvého osudu."

"Ale já ...." chtěl mu odporovat Niac.
Lord ho uchopil za obě ramena a otočil k sobě. Niac se díval starému lordovi do očí,viděl v nich odhodlání, neúprosnost, ale také ještě něco.
Kdyby se vrátil do dětských let, kdy věřil starým povídkám, bez váhání by to pojmenoval předzvěst zla.
Dneska už je nebral vážně, jen jako povídačky, které měly malé haranty donutit chovat se slušně. Ale ten pohled v něm na malý, prchavý okamžik vyvolal takovou nejistotu, že v jejich existenci znovu uvěřil.

"Pro tohle jsi se narodil, Niacu. Já vím,že to máš v krvi . A ty to víš taky. Jsi Flongein a ke všemu prvorozený. A Flongeinové jsou velcí duší i činy. A ty taky budeš,o tom nepochybuj. "
Starý lord nasadil vážný, hluboký tón, každé slovo myslel smrtelně vážně a dával mu specifickou váhu a vlastnost. V jeho hlase však taky zazněl odraz pokušení.

"Vím,že chodíš rád na výpravy. Vím,že ty tomu neodoláš. Chceš snad být dobrý panovník?"

"Ano,chci, ale-"

"Takto jistě víš, jak lidé v této zemi špatně nesou velké změny.Tví poddaní tě neznají, přesto do tvých rukou budou vkládat veškerou důvěru a moc nad jejich životy. Myslíš, že budou spokojení, když jim začne rozkazovat nějaký nedorostlý,nezkušený chlápek v naškrobeném plášti?"

"No,ne-"

"Copak není důležité, aby jsi v očích tvého lidu byl někdo? Vem si Ritheeme, naše sousedy. Pamatuješ, jak tam skončil minulý korunní princ?"

"Bylo mi deset, jak -"

"Lidi tam vtrhli, rozpoutali revoluci a celý palác vypálili. Víš, proč má Ritheeme s lidmi takové problémy?"

"Protože je tam špatná ekonomická a hospodářská situace."zarecitoval, jako by to četl z učebnice.

Lord se plácl do čela. "To taky, ale hlavně proto, že tu lidé svým vládcům prostě nevěří. Co bys dělal ty, kdyby se nad tebe postavil nějaký úplně cizí člověk a začal ti poroučet?"

"No,pokusil se ho odstranit..." přiznal, začínalo mu to docházet.Lord Carl Flo horlivě přikyvoval.
"Bude to pro tebe ta nejlepší propagace. Na konci cesty tě čeká úspěch a věrnost tvého lidu. Oni o severu nic neví. A lidé mají strach z neznáma. A ty se je hrdinně vydáš všechny zachránit...co pak asi udělají? Půjdou za tebou jako ovečky. A není tohle dost velká odměna?"
Každé slovo se Niacovi vrývalo do paměti, jako kdyby mu je do zad ryl ostrou čepelí nože. Věděl, že tohle je jedna z těch mrazivých chvil, které mohou a nemusejí být nijak zvlášť významné, ale na něž se nezapomíná.
Niac mlčel.
A ať si to chtěl připustit,nebo ne,jeho otec měl pravdu. Miloval výpravy do vzdálených končin, zbožňoval objevování,potřeboval věrnost svého lidu a tahle výprava byla tou nejlepší možnou cestou, jak si získat přízeň poddaných. Přesto ho trápila jedna otázka.

"Ale co..."

"Budeš pro ně hrdina." přerušil ho starý lord, jako by mu snad mohl číst myšlenky. „Každý z tvých bratrů a sester by si přál být jako ty. Tak jim dokaž,že jim za to stojíš." Přerušil ho lord dřív, než mohl něco říct.

Zapřemýšlel,v jeho unavené hlavě se začaly sbíhat myšlenky, tvořící jeden velký chuchvalec informací. Přestože byl unavený, zkusil ho rozsukovat a najít v jednotlivých nitkách slov a vět nějaký smysl.
Když to však vzal kolem a kolem, musel uznat, že má jeho otec skutečně pravdu.

Bylo by to pro mne výhodné. Lidé by mne snáz přijali jako vladaře. K mému jménu by se jim vybavila výprava do vzdálených končin, služba národu, hrdost a obětavost své vlasti .Otec má pravdu, takhle si šplhnu. Ale objevit nový svět, vždyť to je tak..
Ano, skutečně se jednalo o nový svět. Z toho, co slyšel na poradě, to tam nebyla žádná legrace. Mráz, hlodající až do morku kostí. Moře prorostlé ledem tak, že jste si cestu museli razit sami. Tichý, mlčenlivý svět, zavátý bílou pokrývkou tlustého sněhu.
Člověk si až říkal, jak jen může být možné, že tak masivní a krajinou vyčnívající kus půdy nikdy nikdo neobjevil. Hektary a hektary ledových plání, kam až oko dohlédne, tak moc se lišicí od všeho, co doposud viděl a zažil. Toto zjištění, možnost, že je tu snad ještě jedna země, o kterém neměli tušení, ho donutilo ptát se sám sebe -je náš domov skutečně tak probádaný a bezpečný, jak jsme si mysleli?

Bezpečný možná. Ale, vzhledem k událostem posledních dvou týdnů,probádaný určitě ne.

Celé se zdálo až neskutečné, jak se za pár dní celý svět, kterému věřil, otřásl v základech. A když vzal v potaz, jak to zamávalo s ním - jak na to tedy museli reagovat lidé, kteří doma pracují na polích a denně ořou své malé záhonky, neznající nic jiného, než svou rodnou ves? Pro ně to musel být nepředstavitelný šok.
Potřásl hlavou, aby z ní jako z koše vysypal představy vyděšených rolníků a začal pomalu přikyvovat. S každým přikývnutím si byl čím dál tím víc jistý, no ano,ovšem, tohle bude skvělý způsob, jak vyřešit všechny problémy.Zvedl hlavu a zahleděl se svému otci do bledých očí. "Pojedu."Odpověděl s vervou,jako by se právě vrhal do bitvy.

"Takse mi líbíš." Vzal ho otec kolem širokých ramen, Niac už si říkal, že pro dnešek má vystaráno, ale hned, jak spatřil jeho výraz si uvědomil, že tohle zdaleka, zdaleka není všechno. Dobře znal vypočítavou povahu svého otce a tenhle pohled jen svědčil o tom, že je tu ještě něco, nějaká drobnost,která mu vrtá hlavou a nedá spát. Niac věděl, že všechno dělá z nějakého důvodu. Tak,aby z toho co nejvíce vytěžil. A proto jeho dosavadní výrok nemohl stačit. Pořád mu neřekl, co z toho bude mít on sám.

"Ale?"zeptal se opatrně Niac, sledujíc svého otce prozíravým pohledem,snažící se z jeho zdánlivě uvolněného výrazu vyčíst, co má ještě za lubem.

"Ale je tu háček." Přikývl a dal tak Niacovi za pravdu. Už když byl malý, vtloukal mu do hlavy, že nic není tak jednoduché a za každou smlouvou, za každou dohodou, je vždycky nějaké ale, a že jestli si je jako panovník nebude moci všechna zjistit a popřípadě odstranit, nemá tedy na hradě co pohledávat, stal by se totiž snadným cílem. Dlouholetá zkušenost a Niacovy pozorovací schopnosti mu opět musely dát zapravdu.
Všude byl nějaký menší háček, ať už se jednalo o jakoukoliv situaci. Obvzláště, když jste si se svým otcem uprostřed noci domlouvali plán okupace nového světa. „Budeš mít speciální úkol."Lord Catl Flo pokýval hlavou, stříbřité lokny se zhouply sem a tam. „Po ohledání mrtvých kolonizátorů se totiž přišlo nato, že spousta jejich poranění byla způsobena něčím,o čem si v naší zemi můžeš přečíst jedině ve starých knihách."
Naklonil se k Niacovi blíž, vycítil zněj,že to, co se mu jeho otec právě snaží sdělit , není nic,co by se mohlo dostat na veřejnost.
"Vypadá to, že ta poranění byla způsobena poměrně silnou...."
Šeptal,rozhlédl se kolem. Chvíli naslouchal nočnímu klidu. Pak se znovu obrátil na Niaca a rty naznačil, co chtěl říci. Téměř neznatelně to slovo zašeptal , jako kdyby bylo jedovaté, zakázané,smrtící.

"....magií....."zašeptal.

Niac na něj vyjeveně hleděl.
"To ale přece..."

"Já vím, já vím, zní to nemožně, ale je to tak. Od nás téměř vymizela. "

A pak poměrně nakvašeně dodal: "A už asi víme, kam se poděla."Založil si ruce na hrudi a pak si trhavými pohyby rukou uhladil plášť.
"Zloději zlodějští..."

"Ty myslíš, že ji vzali oni? Seveřani?" vydechl Niac. Teď už se zdálo vše jasné. Kdo jiný by to mohl být! Museli to být oni.

Lord obrátil svou pozornost zpět k Niacovi, v jeho hlase se teď pro změnu odrážel chtíč: "Ano, už to tak bude. Vypadá to, že to oni ji dotud vysáli. To taky vysvětluje, proč ze všech částí tak záhadně zmizela. Navíc to dokládají zranění kolonisté, ti to zažili na vlastní kůži, doslova. Ale co musí mít každá magie?" zeptal se ho jako dítěte ve školce.
Niac se zamyslel, mozek měl však tak otupělý únavou, že mu chvíli trvalo, než vymyslel ucházející odpověď.
"Místo, kam se soustřeďuje?"

"Ano,přesně tak, neboli jinak, zdroj." pochválil ho. "A ty severské ludry ten zdroj musí taky někde mít.Tvůj úkol je pak velmi prostý. Veřejnosti samozřejmě sdělím, že se jedná o pouhou kolonizaci, povstání ani další válka nepřipadá v úvahu." zakroutil hlavou, jako by z ní chtěl tento nápad rychle vypudit. "To, že budeme jediní vlastníci magie nikdo vědět nemusí.Mezitím, co vojáci budou okupovat území, ty se budeš soustředit na své vyšší, šlechetnější cíle."znovu se rozhlédl, jestli nikdo neposlouchá. Všude bylo ticho a klid, lord už si počínal poněkud paranoidně, tato informace by však mohla způsobit spousty, spousty problémů. Přesto se však parkem nerozléhalo nic, nežli občasné šumění listí letních dubů, jejich vlastní dech a hvízdavý vítr, snad jediný posluchač. Svíce již pomalu dohořívala, vosk stékal přes okraje svícnu a po stěnách altánku až na zem.
"Dostaneš se k jejímu zdroji." sykl. "Je mi jedno jak. Jakmile ho budeš mít,obsaď celé území. Jistě se nám bude k něčemu hodit..."

Ten večer šel Niac spát s hlavou plnou myšlenek. Věděl,jak důležitýje jeho úkol. A svého cíle se rozhodl dosáhnout jakkoli. Ať budecena jakkoli vysoká. Rád pro úspěch obětuje všechno. A klidnězaplatí i cenu nejvyšší.

 I kdyby život, který obětuje,nepatřil jemu.