Marinette si další den připadala malinko zmatená. Nevěděla, jestli by se měla na dnešní odpoledne strávené po boku Adriena Agresta těšit, nebo být nervózní.

„Takže jdete na rande?!" vypískla Alya, se kterou si volala po telefonu a pochodovala po místnosti.

„Není to žádný rande, posloucháš mě vůbec?! Oba jsme si včera řekli, že si chceme od vztahů odpočinout. Jdeme se jen projít, nic víc v tom nehledej," zakoulela očima a vzápětí litovala, že své nejlepší kamarádce volala. Jenže se s touhle novinkou musela s někým podělit. Nebyla to úplně čerstvá novinka, ovšem včera večer to zalomila hned po večeři, tudíž se jí nemohla ozvat dříve.

„No jasně, to povídej tvojí mámě. Ta by ti to možná uvěřila, ale já ti, milá Marinette, nevěřím ani nos mezi očima," uchechtla se brunetka na druhé straně.

„Bože, za co mě tak trestáš..." zašeptala tmavovláska, ale dívka ji slyšela.

„Tak fajn, Mari. Cítila jsi něco, když jste se potkali nebo se na tebe podíval?" vyzvídala.

„J-já...já..." najednou nevěděla, co by měla povědět. Myslela si, že se z toho snad zblázní.

„Takže ano. Furt ho miluješ. Tady vidíš, že ti ty dva roky někde v trapu fakt nepomohly."

„Alyo, já opravdu nevím, jestli jsem něco cítila. V tu chvíli to byl pro mě takovej šok, že jsem se z toho setkání vzpamatovávala ještě dlouho. Určitě zbytečně plašíš, nic to se mnou neudělalo. Nesmí!" mračila se tmavovláska a byla rozhodnuta zabránit jakýmkoliv citům za každou cenu. Nesměla si tohle přátelství opět pokazit.

„Víš, že lásku si nemůžeš zakázat?" zeptala se opatrně její nejlepší kamarádka a Marinette zaúpěla. Na tohle už neměla sílu.

„Hele, musím končit, ještě se ti ozvu... nejspíš."

„Hej? Kočko? Mari-" hovor típla a zoufale se posadila na židli.

Přece se nemohla do Adriena znovu zamilovat. Vždyť to bylo krátké setkání po dvou letech, nic to s ní nemůže udělat, i když ji třeba obejmul. Najednou se zarazila. Nechápala, na co to myslí, něco takového je přece úplná pitomost. Adrien je její bývalý spolužák a dobrý kamarád, do kterého byla kdysi zamilovaná, avšak dnes byla úplně jinde. Jejich vztah byl jinde. Když s ním mluvila, nekoktala skoro při každé větě jako dřív. Začala zhluboka dýchat.

„Uklidni se, Mari, všechno bude v pohodě. Adrien je jen kamarád, nemiluješ ho a nikdy ani nebudeš... nesmíš! Tedy, dokud nebude chtít on, ale to se určitě nestane, takže se vrať zase zpátky do reality." Jakmile otevřela oči, cítila se zase plná jistoty a energie.

„Je čas vyrazit," usmála se pro sebe, s vnitřním klidem přešla ke skříni a vybrala si teplé oblečení.

***

„Ahoj, Marinette," obrátil se na ni blonďák postávající za rohem pekárny, zachumlaný v teplém černém kabátu, který mu hrozně slušel.

„Adriene, ahoj, moc se omlouvám za to zpoždění, musela jsem ještě pomoct rodičům a..."

„Mari, známe se už nějakou dobu, ne?" ušklíbl se, když viděl, jak se omlouvá. „Počítal jsem s tím, že se zpozdíš."

„Vážně?" zeptala se a překvapeně zamrkala.

„No jasně. Akorát mi začínala být trochu zima, jak jsem tady stál..." kousl se do rtu a dívka hned zareagovala.

„Klidně jsi mohl jít dovnitř. Víš přece, že tě moji rodiče rádi kdykoliv uvidí, nemusel jsi tady postávat," lítostivě se na něj dívala.

„Nechtěl jsem tam otravovat, ale neboj, není to tak hrozný, mám rukavice," zazubil se a vytáhl své ruce z kapes. Opravdu se na nich vyjímaly šedé prstové rukavice.

„Tak aspoň něco. Lekla jsem se, že bys tady kvůli mně zmrzl."

„Neboj, to se nikdy nestane," mrkl na ni tajemně a její tváře začaly rudnout, aniž by si to uvědomila.

„Dobře. A vymyslel jsi, kam bychom mohli jít, když už jsi tady musel čekat?" sledovala jeho krásný obličej a měla pocit, že se ho nedokáže nabažit.

„Víš, že jo? Co bys řekla obchoďáku kousek odsud? Je sedmýho prosince a já nemám vůbec žádný dárky..." podrbal se mladík na zátylku a Marinette se musela začít smát.

„Obchoďák? To jako vážně? Nic lepšího tě nenapadlo?"

„Ehm, nenapadlo. Dost blbý, co?" zdálo se, že tentokrát je v rozpacích on. Když otevřela oči, uviděla, že se trochu červená.

„Ty se červenáš!" zalapala po dechu a vytáhla telefon, což Adriena probralo.

„Hele, co to děláš?!" chtěl jí ho vytrhnout, ale bylo pozdě, fotografie byla uložena v paměti a Marinette se jí nehodlala jen tak pro nic za nic vzdát.

***

„Co mám udělat proto, abys vymazala tu fotku?" ptal se Adrien právě, když se procházeli po obchodním domě. Ušklíbla se a trochu si rozepla knoflíky u kabátku, protože se tu docela topilo.

„Neříkej, že ti vadí, že ji mám?"

„Vadí. Vypadám tam úplně nejvíc trapně..." sklopil pohled k zemi a odkopnul malou kuličku papíru, která se mu válela v cestě.

„Ale prosím tě. Jak by mohl slavný model vypadat trapně na fotkách? To by ani nešlo. Jsi moc paranoidní, navíc tady ti to fakt sluší," řekla a opět se na svoje dílo podívala. „Vypadáš tak roztomile, asi si tě dám jako tapetu." Napadlo ji a hned se toho chytla. Okamžitě šla do nastavení a Adrien se zděsil, až mu oči málem vypadly z důlků. Vběhl tmavovlásce do cesty a chytil ji za obě zápěstí. Skoro se ho lekla.

„Co to vyvádíš?"

„Fajn, Mari, klidně si tu fotku nech, ale v žádným případě si ji nedávej na tapetu. Udělám cokoliv, co budeš chtít." Ano, musel zajít tak daleko, jinak by ho neposlechla.

Zaraženě na něj koukala, lidé kolem nich procházeli a jí se na čele začal objevovat pot. Srdce nepřestávalo tlouct, tohle byla jedinečná příležitost. Bohužel nevěděla, co si s ní počít.

Vtom si však všimla asi třech čtrnáctiletých dívek postávajících u vchodu do jednoho obchůdku. Nemohly z Adriena spustit pohled a vypadalo to, že se za ním bojí jít. Najednou dostala nápad.

„Cokoliv, říkáš?" zopakovala a on přikývl.

„Cokoliv."

„Otoč se." Nechápavě se zamračil, ale udělal to, co mu řekla. „Podívej se támhle nalevo, vidíš ty tři holky?" hlasitě polkl, když mu došlo, kam tím míří.

„N-nechceš snad...?"

„Teď k nim půjdeš, vyfotíš se s nima a strávíš v jejich společnosti jednu hodinu, pak se zase vrátíš za mnou," polohlasně mu šeptala do ucha, aby je nikdo neslyšel. Bylo jí trapně, možná víc než Adrienovi, ale tohle jí přišlo jako dobrá věc. A jsou přece Vánoce, člověk by měl udělat dobrý skutek.

„Hodinu? Ty jsi ďábel, Marinette. Co se to s tebou stalo, když jsme se neviděli?" podíval se na ni zoufale.

„Ha, ha, ha. Máš možná pravdu, že kdysi bych tohle neudělala, bohužel je to potřeba. Neboj, slibuju, že když to uděláš, tu fotku nedám jako tapetu a nechám si ji jen pro sebe."

„Vážně slibuješ?" ujišťoval se, odpovědí mu bylo přikývnutí.

„Dobře, tak doufej, že se ti vrátim v celku," zavtipkoval a ona se lehce zasmála.

„Potom se sejdeme tady, jo?" křikla ještě, když už Adrien vyšel k jedné z těch dívek.

Jakmile uviděly, že k nim jde, zapištěly a on měl pocit, že mu upadnou uši. Otočil se na Marinette se zoufalým pohledem, ale ta už nestála na stejném místě. V duchu zaklel a modlil se, aby těchto šedesát minut přežil ve zdraví.

____________

Pokračování na světě! ^^

Chudák Adrien, co? Marinette ho pěkně trápí hned takhle na první schůzce 😂❤ bavila vás tahle kapitola? Byla sice kratší, ale já doufám, že ano 😄😁 nebojte, příště už to (snad) bude malinko vážnější 😊❤

Jinak jsem si založila tellonym, takže mi tam můžete napsat, kdybyste měli zájem a chtěli se na něco zeptat, něco pořešit... Jmenuju se tam stejně jako tady a profilovka taky zůstala stejná 😁❤

To by bylo vše, tak si užijte zbytek večera 😊❤

Less216 ❄