Trvalo jim, než našli tu správnou šatnu. Marinette se jako první odhodlala zaklepat na dveře a po tichém dále vstoupila dovnitř, následovaná ostatními.

„Adriene?" oslovila blonďatého mladíka. Ten k nim stál otočený zády v tmavě modrém obleku a díval se z okna. Jakmile uslyšel hlas, podíval se na ně.

„Lidi..." zalapal po dechu, oni mezitím přešli k němu. Na přivítanou si skočili kolem krku. On potom nějakou dobu jen zíral na dívku v šedých šatech a nemohl z ní spustit oči.

„Přišli jsme tě podpořit," usmála se a on na ni také. Když ji viděl, zničehonic nervozita povadla. Tedy, alespoň trochu.

„Máš v hledišti pěkně narváno, kámo," řekl uznale Nino.

„Víte přece, že tady nehraju jenom já," připomněl jim chlapec a podrbal se ve vlasech.

„Pro nás jo," ozvala se tentokrát Alya a on se zazubil. Byl rád, že má takové kamarády. „No, už bychom měli jít, uvidíme se potom. Hodně štěstí, kámo," mrkla na něj a vzala svého přítele za loket. Ten ji nechápavě sledoval.

„Au, hele, pust mě, umím chodit sám! Navíc, ještě jsme si pořádně nepokecali, Adriene, pomoc!" vykřikl směrem k tomu druhému a on i s Marinette se rozesmáli. Tohle vypadalo celkem vtipně.

„Chudák, bojím se, aby ho jednou neutahala," poznamenala.

„Já bych se spíš bál o oba."

„Hmm, to asi jo," souhlasila a ušklíbla se. „Kolikátý máš být?" nad její otázkou musel chvíli přemýšlet.

„Třetí," odpověděl nakonec. Najednou se jejich pohledy setkaly, Adrienovy oči hypnotizovaly ty její pomněnkové a naopak. Připadala si jako v tranzu, přesto ho dokázala jemně chytit za zápěstí a vytvářet na něm palcem malé kroužky.

„Jsi nervózní?" vyslovila po chvíli ticha otázku, co ji trápila snad od samého rána.

„Když jsi tady, tak ne," přiznal se. Nadzvedla koutek rtů do úsměvu.

„Větší klišé neznáš?"

„Jedno jo... strašně ti to sluší, jsi nádherná," usmál se a dal jí svoji levou ruku, za kterou ho nedržela, na tvář. „Opravdu, Mari, málem jsi mi vyrazila dech. Skoro jako při té večeři u nás."

„Teď kecáš."

„Ne ne, myslím to vážně."

„Myslím, že kecáš v tom, že nejsi nervózní. Vidím to na tobě, srdce ti bije jako splašený. Potřebuješ uklidnit," zašeptala a začala se k němu přibližovat. 

Tohle bylo něco, co nečekal. Ovšem pak, když se jejich rty setkaly stejně jako před pár dny, si připadal jako v ráji. Polibky jí oplácel a nechal se unášet tím pocitem, že jsou tady jen sami dva, zavření v šatně a nikdo na ně nemůže. Na zdi jim dopřává světlo lustr, který zařizoval, že na sebe můžou vidět.

Odtáhli se od sebe po necelé minutě, oběma se to však zdálo jako věčnost.

„Je to lepší?" znovu zopakovala jeho minulá slova, na tváři se mu objevil úsměv.

„Mnohem," přikývl.

Mezitím se na ni díval, jak jí lehce zrůžověly tváře a sklonil se k ní pro další úžasný polibek. Když ale své rty o ty její otřel, ona tuto chvilku přerušila.

„Měla bych už jít, budou na mě čekat," řekla na vysvětlenou a potom pustila ruku, dosud držící tu jeho. Odstoupila od něj ke dveřím, sledoval každičký její krok a pohyb, nemohl se jí nabažit.

„Děkuju, že ses stavila. A pozdravuj Alyu s Ninem."

„Hodně štěstí, Adriene," popřála mu ještě, než za sebou zabouchla dveře.

***

Dorazila na balkon, kde se nacházeli oba rodiče jejími přáteli, právě ve chvíli, kdy měl přijít na řadu první umělec.

„Už jsem se bála, že to nestihneš, Marinette," ozvala se její matka sedící na židli v bílých šatech. Tom jí položil ruku na rameno.

„Tak jsem se trochu zdržela no. Pardon, ale už mi není pět," omluvila se a posadila se vedle ní a Alyi. Oddechla si.

„Klídek, kočko. Co Adrien?" zašeptala jí brunetka do ucha. Ona se zasněně usmála.

„Úžasný," vydechla a její nejlepší kamarádce to stačilo. Nebo, alespoň si to myslela.

„A bylo něco?"

„Co jako?" zamračila se na ni nechápavě.

„No...však víš..." naznačila pohledem a tmavovláska se nezmohla na nic jiného než na zvuk, který vypadal spíše jako zakňučení. Také složila hlavu do dlaní.

„Bože...ano, přiznala jsem si, že k němu stále něco cítím, to ovšem neznamená, že s ním musím skončit v posteli hned při první příležitosti! Navíc to ani žádná pořádná příležitost nebyla, vzpamatuj se, Alyo! Už bys měla přestat číst ty romány," zašeptala jí do ucha tak, aby to neslyšeli rodiče nebo Nino vedle Alyi. Ta se jen uchechtla.

„Ty se hned rozčiluješ. Já jenom, že i za takovou chvilku byste mohli stihnout hodně věcí."

„Dost už, nebo se zvednu a půjdu si sednout dolů."

„Jo jo, prosím tě."

„Díky. Hele, viděla jsi vlastně dneska Adrienovi rodiče?" zeptala se najednou tmavovláska a ignorovala uvaděče, který dole na jevišti něco říkal. Stejně tady byla jen kvůli jednomu blonďatému mladíkovi a ten měl vystoupit až za několik minut.

„Jo. S někým se bavili, ale nevím, jestli si nás všimli."

„Tak to je dobře. Bála jsem se, že tady nejsou," přiznala a podívala se na klavír, nacházející se v rohu pódia.

„Že by slavný návrhář a slavná herečka nepřišli na koncert vlastního syna?" kdyby mohla, nejraději by ji brunetka praštila něčím po hlavě. Naneštětstí s sebou neměla ani tu malou kabelku.

„To je fakt... už mi tady z toho asi hrabe," povzdechla si a opřela se zády o opěradlo židle. V sále se rozhostilo ticho, světla již dávno zhasla a všichni věnovali pozornost pouze lidem dole.

Konečně přišla chvíle, kdy uvaděč ohlásil jméno, co toužebně očekávala snad většina lidí tady.

„A nyní, prosím, dámy a pánové, přivítejte Adriena Agresta! Syna Gabriela a Emilie Agrestových, který nám dnes večer zahraje několik skladeb na tento klavír!" promluvil do mikrofonu muž okolo čtyřicítky, s dlouhými tmavými vlasy svázanými v ohonu. Ozval se opět další hlasitý potlesk a ze strany pódia přišel Adrien. Usmíval se, a dokonce zamával publiku.

Tmavovláska se při pohledu na něj zarazila, vypadal skutečně šťastně. Určitě už nebyl tak nervózní jako předtím, než ho políbila. Usmála se sama pro sebe, alespoň k něčemu to celé bylo. Adrien si převzal od chlápka mikrofon a když promluvil, jako by přestala vnímat svět okolo sebe. Zajímal ji hlavně ten krásný hlas a slova vycházející jeho úst.

„Chtěl bych vám všem poděkovat, že jste přišli. Vím, že takových řečí jste tu pár slyšeli a ještě uslyšíte, proto si vážím toho, že mi věnujete pozornost. Taky jsem rád, že mám vůbec příležitost na tomto koncertě vystoupit. Chtěl bych poděkovat mým rodičům, kteří se mnou nikdy neztráceli trpělivost, především můj otec. Někdy jsem byl vážně hrozný pako a uvědomuju si to," na to se většina lidí rozesmála. „Velké díky patří také mým přátelům. Hlavně Marinette... bez které by to dneska nebylo ono," když to říkal, díval se na místo, kde seděla. Několik lidí se tam otočilo, protože na dívku dopadlo světlo. Nejraději by se schovala za židli, nesnášela takové chvíle. Ale kvůli Adrienovi se ovládla. „Užij si tyhle písničky, protože jsou především pro tebe." Zalapala po dechu.

„A pak, že tě nemiluje," zašeptala jí Alya do ucha. Na to nic neřekla, pouze zrudla a sledovala mladíkovy kroky ke klavíru. Na to usedl na stoličku a začal hrát píseň „Hold on." Poté následovaly ještě klasické dvě skladby, něco od Beethovena a Mozarta. Po Adrienově hraní mu všichni zatleskali a na řadu přišla asi půl hodinová přestávka.

***

„Tak jaký to bylo?" zeptal se svých rodičů, když se s nimi mohl setkat kousek od pódia u jednoho sloupu. Většina lidí v hledišti si někam odskočila nebo si spolu povídali.

„Adrienku..." Emilie se na něj dívala se slzami v očích a potom se mu vrhla kolem krku. Gabriel se na něj mezitím spokojeně díval. Šlo poznat, že se dme pýchou. „Byl jsi úžasný," řekla a pohladila ho po tváři.

„A neříkáš to hlavně proto, že jsi moje máma, že ne?" ujišťoval se.

„Věř mi, že neříká. Skutečně jsi hrál dokonale, jako profesionál," ozval se tentokrát jeho otec stojící vedle ve svém bílém saku a rudých kalhotách.

„To jsem rád," ulevilo se mu a potom se obejmul ještě s ním. „Půjdu se podívat po Marinette a ostatních, ano?"

„Dobře," přikývla blondýnka a sledovala svého syna, jak se jí v tmavém obleku vzdaluje z dohledu. „Jak je možné, že tak vyrostl..." utřela si slzu, která se jí objevila na tváři. Gabriel ji pohladil po rameni a usmál se.

Marinette se Adrienovi podařilo najít za malou chvíli. Zrovna se proplétala davem jeho směrem, což mu samozřejmě udělalo velkou radost. Trochu ho zamrzelo, že nikde nevidí Alyu a Nina, ale s nimi se měl v plánu ještě také setkat, než odsud všichni odejdou.

„Marinette, tady!" křikl na ni. Když ho zaslechla, usmála se a vydala se k němu. Nepřekvapilo ho, že mu skočila kolem krku.

„Nechápu, proč jsi byl nervózní, vždyť ti to šlo dokonale," řekla upřímně a potom se zahleděla do těch krásných smaragdových očí.

„To víš no, dlouho jsem takhle nevystupoval, proto jsem se bál."

„Ale zbytečně," zazubila se, a i na jeho tváři se objevil úsměv. „Adriene..." opatrně vyslovila jeho jméno a kousla se do rtu.

„Ano, princezno?"

„Skutečně všechny ty skladby byly pro mě?"

„Jo. Pro koho jiného by měly být?" nechápavě ji sledoval.

„Přece pro všechny lidi tady. Nepřišla jsem se podívat jenom já."

„To sice ne, ale Mari, pro mě jsi kromě mých rodičů nejdůležitější osobou v tomhle divadle ty. Máme společný sen, jsme přátelé... nevím, jak jinak bych ti to měl vysvětlit," pokrčil rameny a vypadal malinko zoufale. Tmavovláska nějakou dobu taky, potom se ale usmála a položila mu ruku na tvář.

„Je mi to jasný... jen mě to zaskočilo, prosím netrap se. Hej, co kdybychom odtud vypadli? Aspoň na pár minut někam na vzduch?" navrhla a on se najednou také usmál. Vzal si její ruku do své a neovládl pokušení ji políbit na hřbet.

„Bude mi potěšením," řekl a v očích se mu zablesklo, poté ji chytil o něco pevněji a rozeběhl se s ní kamsi do zadní části budovy, kde se měl nacházet vedlejší vchod.

___________

No a máme za sebou poslední kapitolu.
Teď nás čeká už jen epilog a já se ptám, co na dnešní část říkáte? Mně osobně se strašně líbí třeba to, jak jsou Mari a Adrien sami v šatně. 😊😍

Snad jste si tuhle kapitolku užili a na zítra se máte určitě na co těšit. Sice se mi zase nechce věřit, že končí další příběh, ale tak to prostě bývá...

Less216 ❄