„Mami? Tati?" promluvila hned, jakmile vešla do pekárny. Jako vždy to tu vonělo čerstvým pečivem, vanilkou a tentokrát nechybělo ani nějaké cukroví nebo perníčky. Musela se usmát, vše dívce připomnělo staré dobré časy.

U pokladny nikdo nestál a lidé dovnitř také nepřicházeli. Marinette se tedy nacházela v celé místnosti sama, ale nevadilo jí to. Zřejmě měli rodiče pauzu na oběd, a tak se vydala k pultu. Chtěla si vzít nějaké croissanty, které dala na talíř. Poté, co to udělala, zaslechla kroky a následně odhrnutí závěsu. Otočila se a spatřila svou matku.

„Marinette! Tak jsi opravdu přijela... nevíš, jakou mám radost!" okamžitě se jí drobná majitelka tohoto podniku vrhla kolem krku, tmavovláska objetí oplatila.

„Já jsem taky ráda, chybělo mi to. Paříž, tohle místo a vy," zamrkala, aby zahnala slzy, když po roce spatřila i svého otce, ten se vynořil zezadu podobně jako Sabine. Strhlo se další objímací kolo a trvalo pěkně dlouho.

Dcera nejlepších pekařů v hlavním městě Francie totiž bydlela v New Yorku už skoro dva roky. Odstěhovala se tam někdy po maturitě, aby mohla začít nový život. Tady se jí moc nedařilo a věřila, že jinde to bude lepší. Domů se vracela na Vánoce a na podobné příležitosti. Letos toho však měla nad hlavu, proto musela čekat s návštěvou svých blízkých do dalších svátků. Ty konečně nastaly, a tak se zde mohla v klidu ukázat.

„Proč mi přijde, že máš delší vlasy a že jsi trochu zhubla?" vyzvídala Sabine. Změřila si ji pohledem a vzala do ruky pramen tmavých vlasů. Ty byly dlouhé skoro až k pasu, postupně sestřižené a hezky upravené. Marinette si povzdechla.

„To se ti jen zdá, mami..."

„Ne ne, tvoje matka má pravdu. Jsi štíhlejší," řekl znalecky Tom Dupain a dívka sklopila pohled, začala se červenat.

„Tati," dostala ze sebe. „Fajn, tak jsem začala běhat. Stačí?" přiznala se po chvíli a oba dospělí po sobě hodili zvláštní pohledy. Pak se rozesmáli. „Eeeeh, co je tady k smíchu?" nechápala a zvědavě je pozorovala.

„Ty, která jsi měla celý život největší odpor k běhání, jsi s tím sama a dobrovolně začala?" ujišťovala se Sabine.

„Jo." A přišly další záchvaty. „Já se z vás jednou zbláznim..." povzdechla si, vzala si svůj talíř s croissanty a chystala se zamířit do svého pokoje. „Tak dobře, dělala jsem si srandu no."

,,My jsme to hned věděli," kývl hlavou její táta.

„A nechtěla by sis dát něco teplého? Vařila jsem kuře," ozvala se tentokrát opět Sabine.

„Jako to tvoje kuře?" zaregistrovala a podívala se na ni, její matka přikývla a usmívala se.

„Přesně to, které jsi vždycky měla ráda."

„Tak to si dám!" neváhala ani vteřinu, a i s talířem v ruce vyběhla z pekárny směrem do jejich bytu.

„Pořád stejná..." vydechl Tom a jeho žena přikývla.

„Aspoň někdo se nikdy nezmění." 

***

Po obědě si došla do pekárny pro kufr a batoh, který tam předtím nechala postávat u zdi. Její rodiče už opět prodávali a jako vždy tu byla fronta skoro až ke dveřím. Všichni si chtěli koupit to nejlepší pečivo v celé Paříži.

„Nepotřebujete s něčím pomoct?" zeptala se matky, když procházela kolem pokladny. Zakroutila hlavou.

„Ne, jsi hodná, beruško. Zvládáme to tady. Určitě jsi unavená po cestě, tak si běž odpočinout, jo?"

„Tak dobře," přikývla a už chtěla vyrazit zpět nahoru, když v tom si všimla někoho ve frontě. Klesla jí spodní čelist a opatrně položila kufr na zem.

„Alyo?" přešla k brunetce, která zrovna dělala cosi na svém mobilním telefonu. Trhla sebou, když ji někdo oslovil jejím jménem.

„Marinette? Panebože, jsi to vážně ty?"

„Jsem," kývla a snažila se nebrečet, moc se jí to však nepodařilo. Rozbrečely se obě a padly si kolem krku.

„Sakra holka, vůbec nemůžu uvěřit tomu, že tě vidím. Však jsi říkala, že letos zůstaneš tam, protože nestíháš kvůli škole atd," připomněla Alya a potom se od sebe odtáhly. Fronta mezitím postupovala dál, tak z ní vyšla, aby si mohly v klidu popovídat.

„Ano, říkala a pořád nestíhám, ale... prostě mi to tu chybělo, musela jsem se vrátit. Nedovedla jsem si představit Vánoce bez rodičů, bez tebe," pokrčila rameny. „Chtěla jsem ti zavolat, jenže-"

„Jenže jsi zapomněla, je mi to jasný. Známe svoje lidi," rozesmála se brunetka a tmavovláska spolu s ní. Marinette ji chytla za ruku, popadla kufr a rozeběhly se k Sabine.

„Mami, koukej, kdo přišel," rozzářila se jako malé dítě, když chtěla upoutat její pozornost.

„Jé, Alyo, to je překvapení. Netušila jsem, že jste byly domluvené," řekla a potom se přivítaly objetím. U pultu se mezitím objevila další zákaznice, tak ji musel někdo obsloužit. Tentokrát se toho ujala Marinette, která měla jako zázrakem lepší náladu.

„Nebyly jsme domluvené právě. Šla jsem si sem koupit něco k jídlu a Mari mě náhodou uviděla," usmívala se dívka a sledovala svoji nejlepší kamarádku.

„To je dobře. Jsem si jistá, že si toho máte hodně co povědět..."

„To určitě máme," souhlasila Alya.

„Zlato, můžeš to nechat na mně a jdi se věnovat Alye, neviděly jste se kdo ví jak dlouho," zastavila ji Sabine, když chtěla obsloužit dalšího člověka.

„Fajn, díky, mami," dala jí pusu na tvář a potom se obě konečně vydaly pryč.

***

„Koukám, že ses vůbec nezměnila," poznamenala brunetka, když se posadila na růžovou židli v pokoji Marinette. Ta mezitím hledala na počítači vánoční koledy, aby je mohla nechat hrát v pozadí.

„Tak to jsi asi jediná, kdo si něco takového myslí," ušklíbla se a pustila jednu píseň. Místností se okamžitě rozezněla stará známá skladba All I Want for Christmas...

„Nechápu," nakrčila hnědovláska obočí a napila se z oranžového hrnku, kde měla teplý čaj.

„Jakmile mě uviděli rodiče, hned spustili, že jsem zhubla, že mám delší vlasy a bla bla," zakoulela očima, když si na to vzpomněla.

„Co tě na tom překvapuje? Takhle je to vždycky. Myslím, že bys už měla být zvyklá."

„Možná..." pokrčila druhá dívka rameny a také popadla hrnek s čajem, aby se mohla trochu zahřát.

„A ty chceš asi po svátcích zase odjet, co?" zesmutnila na moment Alya, když si na tohle vzpomněla.

„Mám to v plánu no. To víš, škola."

„Jasně, ale Mari, nezlob se na mě za to, co řeknu... nepřemýšlela jsi nad tím, že bys už zůstala? Tady máš přece rodiče, mě a pár dalších lidí, jistě víš, o kom mluvím. A co v Americe? Nic. Je to sice krásné místo, přesto se divím, že se ti nestýská."

„Proč si asi myslíš, že jsem přijela? Právě proto, že se mi stýskalo. A na škole mám taky pár kamarádů, nejsem tam sama."

„No jasně, ale přece jenom. Nepřemýšlela jsi nad tím, že by ses přestěhovala zpátky? Opravdu mě štve, že se nemůžeme vídat každý den a video hovory fakt nestačí," stála si brunetka stále za svým.

„Alyo... o tomhle jsme se bavily už několikrát a vždycky jsem ti odpověděla stejně. Nevím, co ode mě čekáš jiného."

„Tvrdohlavá jak mezek, když se pro něco rozhodneš, tohle taky zůstalo stejný," uchechtla se a Marinette se usmála.

„To víš, někdo se holt nemění. Ale neboj, máme celej prosinec pro sebe, užijeme si ho," mrkla na ni. 

,,Počítám s tím, kočko." 

,,Pustíme si film?" na to její nejlepší kamarádka jen přikývla a dívka se opět sklonila k počítači na stole. 

____________

Tak a máme tu první kapitolu!
Vím, že se v ní nedělo nic převratného a že Marinette se jen potkala s Alyou a rodiči, ale znáte to, začátky jsou vždycky nic moc. ❤

Co myslíte? Je možnost, že si Mari rozmyslí svůj návrat do New Yorku a zůstane v Paříži? Jestli ano, jaká?
Asi je brzo se na to ptát takhle v první části, kdy vlastně nic nevíme, ale zajímá mě, co vás po této otázce  napadne xd

Ještě bych vám chtěla poděkovat za ty ohlasy u prologu, fakt jsem nečekala, že se vám to bude líbit až tak moc 😁 jste nejlepší, lidi 😍❤

No a jelikož je dneska Štědrý den (jupí 😂), chci vám popřát krásné prožití vánočních svátků, hodně zdraví, štěstí, lásky 🐞😍 a samozřejmě taky spoustu dárků pod stromečkem 😇

To by bylo vše, tak zase zítra už u druhé kapitolky 😘

❄Less216❄