Adrienovi to nedalo a dva dny před koncertem, tedy 21. prosince, se vypravil za svojí nejlepší kamarádkou do pekárny. Od té hádky s Alyou se mu pořádně neozvala, takže usoudil, že se ještě neudobřily a taky pochopil, že tmavovláska je pěkně tvrdohlavá. Nemohl jí to ale mít za zlé. Lidí na této planetě se s podobnou vlastností nacházelo hodně.

Zrovna čekal na Marinette u vchodu do domu, kde se měli sejít. Psala mu totiž, že je venku a vrací se z procházky.

„Ahoj, Mari," usmál se na ni mile. Beze slov ho obejmula, nechal se a přivinul si ji k sobě ještě blíže.

„Ty jsi blázen. Jít za mnou přes půlku města," zakroutila nechápavě hlavou a on si všiml, že vypadá malinko jinak. Pod očima měla kruhy, zřejmě celé noci nespala, a vlasy si svázala do drdolu.

„Vzal jsem si limuzínu, takovou dálku bych v týhle zimě fakt nešel, neboj," ušklíbl se a přitáhl si kabát ke krku.

„Promiň, že jsi musel tak dlouho čekat. Pojď dovnitř," pozvala ho a společně došli nahoru k bytu. Nabídla mu něco k pití, nechal si od ní udělat čaj a poté se posadili na gauč v obývacím pokoji spojeném s kuchyní.

„Takže... jak se vlastně máš? Skoro jsi mi ani nezavolala, co jsme se viděli naposled," začal a prohlédl si její šedý pletený svetr, který měla na sobě. Také si rozpustila drdol na hlavě a vlasy nechala volně splývat podél ramen. Přišly mu hustší než dříve. Zničehonic se jich chtěl dotknout, ale své nutkání musel potlačit.

„Myslíš od té hádky s Alyou?" nadzvedla obočí. On si povzdechl a poraženecky přikývl.

„Jo, přesně od té."

„No... mám se celkem fajn, až na to, že skoro nespím. Neustále musím přemýšlet nad námi dvěma nebo jinými věcmi," uchechtla se. „Radši ani nechtěj vědět, o čem."

„Nech mě si tipnout. Jde o nějakého kluka?" Marinette se zarazila a málem upustila hrnek s čajem, který držela. Pro jistotu ho opatrně položila na stůl.

„J-jak o tom víš?" byla dost v šoku na to, aby zapírala.

„Ten den jsem byl venku..." usmál se při té vzpomínce. „Potkal jsem Alyu, jak utíká z trhů. Všechno mi řekla. Nerad bych, aby sis myslela, že je nějaká drbna. To já jsem chtěl vědět, co se stalo. A taky se mi svěřila, že někoho miluješ a nechceš si to přiznat. Každopádně, tohle je tvoje věc. Nebudu se v tom šťourat, jen jsem si o tebe dělal starosti. To je celé," dokončil svůj monolog a ona na něj nechápavě hleděla.

„Já ji normálně zabiju," vydechla a měla pocit, že se v jejích žilách vaří všechna krev.

„Mari, Mari, klid, jo? Možná bys měla vědět, že v tom nejsi sama," rozhodl se, že jí to poví.

„V čem? A vlastně, to je teď jedno. Musím si promluvit s Alyou," už chtěla vstát a mladík věděl, že je zle. Musel rychle reagovat. Chytil ji za zápěstí a přitiskl její rty na své.

Vytřeštila oči. Další šok. Nejraději by se od něj odtrhla, ale právě v tuto chvíli to nedokázala. Nebyla schopná jejich kontakt přerušit. Už jenom proto, že její mladší já by z tohoto okamžiku šílelo.

Vychutnávala si tedy chlapcovy rty. Líbal ji jemně a opatrně, ona mu své polibky oplácela. Najednou se od ní odtáhl a její pohled se střetl s krásnými smaragdy, kterým nikdy nedokázala dlouho odolávat.

„Potřebovalas uklidnit," řekl na vysvětlenou. „Je to lepší?" usmála se.

„Mnohem," přikývla a on jí položil ruku na tvář, prsty se dotkl i krásných tmavých vlasů. Přivřela oči, když uviděla, že se k sobě znovu přibližují. Přišel další procítěný polibek, pak ještě jeden... už se ho chystal prohloubit, když vtom se ozvalo otevírání dveří.

Oba od sebe odskočili tak prudce, že to ani snad nebylo možné. Dívčiny tváře zrudly, když zaslechla hlasy svých rodičů.

„Marinette, mohla bys-" Tom Dupain se zarazil uprostřed věty poté, co si všiml, že mají hosta.

„Adriene?" ozvala se překvapená Sabine a tmavovláska měla chuť se propadnout pod zem, aby ji nikdo nenašel.

„D-dobrý den, paní Chengová," vykoktal chlapec a nevinně se podrbal na zátylku. Dívka vedle něj konečně sebrala odvahu a otočila se.

„Netušili jsme, že tady někoho budeš mít," promluvil opět Tom s pohledem upřeným na svoji dceru.

„Jo, to já ještě ráno taky ne," vydechla a podívala se na Adriena.

„Chtěli jsme tě jenom poprosit, jestli bys nám to nešla dolů pohlídat, ale nebudeme tě rušit. Vypadá to, že řešíte něco důležitého."

„Mami, to je v pohodě. Adrien je stejně na odchodu," usmála se a mladík překvapeně zamrkal.

„Vážně?"

„No jo. Zrovna jsi říkal, že musíš domů," mrkla a něj a pohledem mu naznačila, aby tuhle hru hrál s ní. Pochopil.

„Jo, to je vlastně fakt. Před chvílí se po mně sháněla máma," vymyslel si rychle a Marinettini rodiče se po sobě zvláštně koukli.

„Tak dobře. Jo a Adriene?" oslovila ho ještě Sabine, když už si u dveří bral kabát, který předtím pověsil na věšák.

„Ano?" s obavami se na ni podíval, potom spatřil její milý úsměv.

„Moc děkujeme za to pozvání na koncert. Určitě přijdeme."

„Bezva, jsem rád. Ale Marinette se zmínila, že máte hodně práce, tak jestli byste kvůli tomu nestíhali, nemusíte chodit," začal hned.

„Den před Vánoci už bude klid," ujišťoval ho Tom a on kývl hlavou.

„Tak jo. Těším se na vás." Potom se spolu rozloučili a tmavovláska rychle vytlačila Adriena ze dveří.

***

Šli po schodech, cesta do pekárny jim chvíli trvala.

„Jsem fakt rád, že tam tví rodiče budou," usmál se na ni Adrien a ona taky.

„Jo, i já. Aspoň si od všeho odpočinou. Adriene?" oslovila ho, když se dostali tam, kam původně měli namířeno. Dívka se postavila k pultu. V pekárně momentálně nebyl nikdo, na dveřích vysela cedule „Zavřeno."

„Ano?"

„Děkuju moc, že jsi přišel. Vím, že jsi nemusel a omlouvám se, že jsem tě najednou tak vyhodila," povzdechla si a sklopila oči na pult. Přejela po něm prstem, mladík celou dobu ten pohyb sledoval.

„Nemáš za co a nemusíš se omlouvat. Bylo mi celkem trapně, když se tam objevili," kousl se do rtu. „Myslíš, že nás předtím viděli?" zeptal se.

„Snad ne. Už takhle to byl trapas," zasmála se při té vzpomínce.

„To teda," ušklíbl se Adrien.

„No a co budeš dělat s tou Alyou, jestli se můžu zeptat?" podíval se jí do pomněnkových očí, pokrčila rameny.

„Napadlo mě, že bych jí zavolala. Přece jenom, můžu za tu naši hádku hlavně já, a právě mi dneska něco docvaklo," usmála se tajemně.

„A co?" se zájmem ji pozoroval. V hlavě se mu honily jen ty návrhy, o kterých Alya mluvila. A doufal, že se nemýlí.

„Že si skutečně šlapu po štěstí..."

Usmál se, když to uslyšel, ale potom mu také něco došlo.

„Mari? Proč ses předtím ode mě neodtáhla, když miluješ jiného kluka?" Zmateně ho sledovala. Netušila, co by měla říct. Pravdu? Ne, to nepřipadalo v úvahu. Jenomže proč? Přece ji políbil sám od sebe, musel k ní tedy něco cítit. Ale co když ne a chtěl ji skutečně pouze uklidnit? Pak by měla akorát zlomené srdce, a to si nemohla dovolit. Nechtěla být na Vánoce smutná.

„Protože...já..." byla v koncích. Nevěděla, co by měla říct. V tom si při pohledu na zavřené dveře pekárny a otočenou cedulku uvědomila, co by měla udělat. „Zapomněla jsem otevřít!" zalapala po dechu. Venku se začala tvořit fronta lidí, kteří si chtěli něco koupit.

„Promiň, Adriene, ale uvidíme se...zítra?" nadzvedla obočí, on zakroutil hlavou.

„Zítra nemůžu. Musím cvičit na piano a jdu ven s Ninem."

„Aha, dobře. Takže až na koncertě?" napadlo ji. Až nyní jí došlo, že za dva dny je to dlouho plánované vystoupení.

„Nejspíš asi jo. Ale předtím za mnou můžeš přijít do šatny, ještě si napíšeme," řekl a ona se usmála.

„Fajn, tak se teda měj," obejmuli se na rozloučenou a oba cítili, že toto objetí bylo... jiné než všechna předchozí. Adrien si odmítal důvod připustit, Marinette ho ale věděla až moc dobře. Skrývala se v něm láska. Jen netušila, zda oboustranná nebo jednostranná.

***

„Ano, paní Chengová?" ozval se hlas Alyi z druhého konce linky. Marinette, která držela telefon v ruce, se ušklíbla.

„To jsem já. Půjčila jsem si mobil mámy, protože mi bylo jasný, že bys mi můj nezvedla, když se to nestalo nikdy dřív."

„Marinette? Proč mi voláš?" nakrčila obočí brunetka, tmavovláska si povzdechla.

„Chci se ti omluvit za to, jak jsem na tebe vyjela. A taky ti říct, že jsi... Že jsi měla pravdu. Celou dobu jsi měla pravdu, sakra, a já ti nevěřila."

„Takže sis to rozmyslela?" zalapala Alya po dechu. „Zůstáváš v Paříži?"

„To ještě nevím," pokrčila rameny. „Jen mi právě došlo, že ho zase miluju. Zase v tom lítám, Alyo, a už pěkně dlouho."

___________

Tak jak se vám líbila tahle kapitola? 😍
Já si myslím, že byste mohli být spokojení. Nejen, že tam byl nějaký ten polibek, ale také se Mari konečně usmířila s Alyou a připustila si, že Adriena miluje... Teď už jenom čekat, jak to celé dopadne. Co myslíte vy? Máte nějaké teorie? 😄😍❤

Jinak, taky nemůžete uvěřit, že zítra zase začíná škola (tedy spíš online hodiny atd. xd)? Já jsem z toho pořád trochu mimo a vůbec se mi nechce nic dělat 😂😅 ale asi budu muset 😅❤

PS. Zbývají nám jen 3 části do konce příběhu včetně epilogu, tak užívejte, dokud to jde 😊❤

Less216 ❄