Marinette další den trávila pečením cukroví a pomáhala tak Sabine, která skoro nic nestíhala. Díky tomu zapomněla na večeři, kam ji Adrienův otec pozval, no alespoň nebyla vůbec nervózní. Asi okolo páté hodiny odpoledne dopekla poslední vanilkové rohlíčky, jejichž vůně voněla bytem, a položila je k ostatnímu cukroví. Dnes se jí podařilo udělat celkem dva druhy a její matka jí sem chodila občas pomoct.

Když měla hotovo, sundala si zástěru, udělala ovocný čaj a vydala se nahoru do svého pokoje. Musela si na chvíli odpočinout a vybrat nějaké šaty. Až v tom momentě jí vlastně došlo, že na přípravu nemyslela ani trochu. Vyděsila se. Položila hrnek na stůl k počítači a rychle přeběhla ke skříni. Otevřela ji.

Nějakou dobu tam jen tak stála a s úlevou zjistila, že si s sebou přivezla jedny černobílé šaty dlouhé pod kolena, které si mohla vzít někam do společnosti. Oddechla si a vytáhla je ven.

***

„Tak co, Adriene, jsi nervózní?" uslyšel vedle sebe hlas svého otce. Malinko ho vyděsil, protože stál nad schody vedoucími do haly a přemýšlel.

„Docela jo... Marinette se mi za celý den neozvala, tak snad si to nerozmyslela a snad je v pořádku," přiznal a Gabriel se usmál.

„Určitě je a nerozmyslela si to, to je jasné."

„Jak je možné, že jste si s mámou ve všem poslední dobou tak jistí? A hlavně v něčem takovém... to nejde!" zamračil se blonďák lehce a muž vedle něj se trochu zasmál.

„Víš přece, kdo je tvoje matka, ne? Ta by svým optimismem dokázala nakazit i toho největšího morouse."

„To mluvíš o sobě?" ušklíbl se Adrien a divil se, že je jeho otec tak uvolněný. Dlouho jej v tomhle stavu neviděl. Ale také byla pravda, že před Vánoci měl hodně práce.

„Možná," pokrčil rameny a mladík se rozesmál.

„Zase mě tady pomlouváte?" zaslechli za sebou Emilie, která se k nim blížila. Oba se na ni zaskočeně dívali, Gabriel zalapal po dechu. „Co? Mám někde něco?" zeptala se blondýnka a ohlédla se po svých bílých šatech, které se na světle třpytily.

„N-ne...totiž, jsi úplně nádherná, Emilie," dostal ze sebe její manžel a ona se usmála.

„Táta má pravdu, mami," přikývl Adrien a hlasitě polkl.

„To jsem ráda. Měli bychom jít, ne? Marinette tu bude každou chvíli," řekla a už chtěla sejít schody.

„Ale víš, že ses nemusela takhle oblékat, zlato? Je to jenom večeře," připomněl jí Gabriel a jeho syn měl pocit, že tohle slovo slyší poslední dobou pořád.

„Vím, ale chtěla jsem. Marinette určitě bude taky vypadat majestátně, přece nemůžu zaostávat," zvedla koutek rtů do úsměvu a dala si svůj cop na rameno.

„Ty nikdy nezaostáváš, Emilie," řekl Gabriel a ona se k němu naklonila pro polibek. Adrien je s úsměvem sledoval. 

Byl rád, že jsou jeho rodiče šťastní a vzpomněl si na dívku, která k nim měla brzy přijít. Zatímco on měl na sobě své typické bílé sako, džíny a tričko, ona bude vypadat dokonale... v tomhle měla jeho matka jistě pravdu. Chtěl skočit do pokoje, aby se převlékl, ale bylo pozdě.

„Už je tady," informoval všechny Gabriel, který dostal zprávu na telefon od řidiče. Než stihl kdokoliv zareagovat, otevřely se hlavní dveře a dovnitř domu vešla postava. Rozhlížela se kolem a Adrienovi trvalo pár vteřin, než ji poznal.

Zarazil se, když se zastavila kousek před schody přímo pod světlem. Změřil si pohledem její šaty a černé sako, které měla na ramenou. Vlasy měla zčásti smotané do drdolu a zčásti rozpuštěné. Připadala mu nádherná.

Najednou, jako by se vzpamatoval, když do něj Emilie jemně strčila. Rychle seběhl schody směrem ke své kamarádce.

„Marinette!" vykřikl a ona se zasmála, protože jí padl kolem krku.

„Opatrně, vždyť mě uškrtíš," ušklíbla se a on ji okamžitě pustil.

„Promiň... já jenom... jsem hrozně rád, že jsi přišla. Bál jsem se, že sis to rozmyslela," kousl se do rtu. Ona se zamračila a blonďák si všiml, že má i lehce namalovaní víčka.

„Přece jsem ti to slíbila, ne? Nevím, proč, ale došlo mi, že to pro tebe hodně znamená."

„Jsi prostě skvělá," usmál se a potom ji chytil za zápěstí. „Pojď za rodiči!" řekl a jako malý vyběhl po schodech nahoru až k Emilie a Gabrielovi, kteří se na ně dívali. „Mami, tati, tohle je Marinette," zazubil se a dívka se trochu začervenala.

„Dobrý večer, paní Agrestová, pane Agreste," usmála se a oni kývli.

„Ahoj, Mari, můžu ti tak říkat, že?" ujišťovala se blondýnka.

„Můžete... vlastně se už známe, kdysi jsem u vás párkrát taky byla," připomněla jim.

„To je pravda, ale dejme tomu, že dnes je to trochu jiné," přidal se do konverzace i Gabriel.

„Asi ano. Připadám si skoro jako, kdybychom spolu s Adrienem chodili a on mě vám představoval," podrbala se na zátylku a Emilie se tajemně usmála. „Každopádně, moc vám děkuju za pozvání. Ještě teď jsem z toho malinko v šoku."

„Není za co, Marinette. Rádi blíž poznáme nejlepší kamarádku našeho syna, tedy hned po Chloé."

„Jistě. Tady jsem vám ještě něco přinesla... Adrien se zmínil, že vám chutnaly," podala Emilie zelenou krabičku. Ta ji otevřela a zalapala po dechu, když na ni vykoukly barevné makronky.

„Doufala jsem, že je vezmeš. Dlouho jsem je neměla, už se na ně těším," poté si vzala modrou makronku do ruky a ochutnala. „Jako vždycky výborné."

„To jsem ráda..." usmívala se a spokojeně sledovala Gabriela s Adrienem, jak si také berou.

***

Večeře proběhla celkem v klidu. Všichni se skvěle bavili, Adrienovi rodiče si ji téměř hned oblíbili a v jídelně panovala pohodová atmosféra.

„Otče, mohli bychom jít s Mari ke mně do pokoje?" zeptal se najednou chlapec a dívka se zarazila. S tímhle nepočítala. Její srdce se rozbušilo.

„Proč do pokoje?"

„Chtěl bych jí jen něco dát...ty víš co," začal a Marinette ho zvědavě pozorovala. Nevěděla proč, ale zdálo se jí, že nějak znervózněl. Ona byla ta, kdo měl právo být tady nervózní, on byl přece doma. Nemusel nic řešit...

„Dobře, můžete," kývl Gabriel hlavou a s Emilie se na sebe podívali.

„Děkujeme," řekl a oba se postavili, tmavovláska ho poté zmateně následovala z místnosti.

„Podle mě se do ní zamiloval, jenom si to nechce přiznat, protože po Vánocích odjíždí," zašeptala mu jeho žena do ucha.

„Taky mám ten pocit. Celý večer se bojí, aby přišla, pak je rád, že ji vidí a teď zase znervózněl."

„Tak snad se nebude trápit moc dlouho," povzdechla si blondýnka a sledovala svého syna, jak odchází z jídelny. Gabriel jí stiskl ruku, kterou měla položenou na stole.

***

„Proč jsme odtamtud odešli?" začala hned Marinette, jakmile opustili místnost a mířili kamsi dlouhou chodbou.

„Mari, já..." Adrien se zastavil a otočil se na ni. „Možná jsi pochopila, že ti chci něco dát a je to pro mě důležité. Kdybys odmítla pozvání před mými rodiči, nejspíš bych se z toho vzpamatovával dlouho. Jsi jediná osoba, které to můžu takhle říct a znamenáš pro mě hodně. Nevím, co je to za pocity, jen ti to prostě potřebuju oznámit někde v soukromí, nemusíš se ničeho bát," ujišťoval ji a ona se usmála.

„Dobře, budu ti věřit," přikývla a Adrien potom otevřel dveře do svého pokoje. Dívku překvapilo, že se v něm nic nezměnilo. Vše bylo takové, jaké si to pamatovala z dřívějších let.

„Jestli chceš, můžeš se posadit," ukázal na postel, na židli u stolu nebo na gauč.

„To je v pohodě, seděla jsem přece při večeři a cestou k vám," ušklíbla se. „Takhle za chvíli budu tlustá, když budu jenom sedět."

„No jo, to je asi fakt," zasmál se lehce. „Dobře, vyřešíme to tady," přešel ke stolu, ze kterého vytáhl nějakou bílou dlouhou obálku.

„Co je to?"

„Jen ji otevři," pobídl ji a ona neváhala. Otevřela víko obálky,ve které se nacházely barevné vstupenky.

„To jsou... Vstupenky na koncert, který se uskuteční 23.12. v divadle?" vydechla a pro jistotu si to znovu přečetla. Adrien se usmál.

„Aby sis nemyslela... není to nějaký koncert, kde bys potkala, co já vím, třeba Jaggeda Stona. Budou tam hlavně začátečníci a v publiku lidé, kteří už v hudební branži nějakou dobu jsou. Na základě toho, jak kdo hrál, se možná rozhodne o jeho budoucnosti, ale hlavně je to pro potěšení lidí, aby si na chvíli odpočinuli od toho Vánočního shonu a tak. No a já tam mám vystoupit. Proto ti dávám tyhle vstupenky... ty dvě můžeš dát třeba i tvým rodičům, byl bych rád, kdyby se tam taky objevili," podrbal se ve vlasech a dívka chvíli jenom tak zírala na lístky, co držela.

„Ty tam budeš vystupovat?" zamrkala a snažila se skrýt svůj šok, ale nadšení zároveň.

„Jo. Přehraju nějaký tři, možná čtyři písničky, uvidíme podle času."

„Adriene, to je skvělý!" vykřikla a tentokrát ho obejmula ona. Trochu zavrávoral.

„Takže...?" chtěl se zeptat, jestli přijde, ale ona mu skočila do řeči.

„A samozřejmě, že přijdu. V tomhle tě přece nemůžu nechat. Kdyby něco podobného čekalo mě, chtěla bych... ne, trvala bych na tom, abys tam byl se mnou," usmívala se a mladík spolu s ní.

„Uf, tak teď mi spadl obrovskej balvan ze srdce," vydechl a položil si ruku na místo, kde se nejdůležitější sval v lidském těle nacházel.

„No jo. Jen nevím, jak se bude chtít mým rodičům. To víš, celý den se skoro neurvou z práce... ten koncert je večer?" zmateně naklonila hlavu na stranu.

„Ano. Od sedmi," přikývl.

„Hmmm, tak já se je pokusím přemluvit, jo?"

„Dobře. Ale kdyby se jim fakt nechtělo, netlač na ně, hm? Mně stačí, že tam dorazíš ty, Alya a Nino jako podpora," nedokázal odolat a položil jí palec ke rtům.

„Oni mají vstupenky taky?" Marinette vypadala překvapeně.

„Jo. Dal jsem je dneska Ninovi, když jsme spolu byli venku," prozradil a ona se usmála.

„Chápu. Tak teda počítám s tím, že za týden máš koncert. Moc se těším na to, co předvedeš." Adrien se jí díval do očí a měl pocit, že se v nich každou chvílí utopí, tmavovláska se snažila v sobě potlačit podobné pocity.

„I já, princezno." 

___________

Vím, dnešní kapitolka o něco déle, než jste zvyklí, ale trochu jsem v koupelně zapomněla na čas, pardon😂❤

Každopádně, právě proběhla večeře a já si myslím, že to bylo docela fajn, ne? Taky Mari dostala vstupenky na Adrienův koncert, který se bude konat... Těšíte se? A co si celkově myslíte o dnešní části, líbila se vám? Vaše názory, co by se mohlo dít dál? ❤

Taky se mi konečně povedlo dopsat příběh. Nakonec má celkem 15 kapitol, tudíž nám zbývá ještě 5 částí a rozhodně se máte na co těšit 😊😍❤.

Doufám, že jsem vás trošku navnadila a uvidíme se zase zítra ❤

Less216 ❄