Byl den jako každý jiný. Poblíž města s pláží bydlela jedna na první pohled zcela obyčejná rodinka. Jenomže tak obyčejná nebyla.

V rodinném domku si hrála tříletá tmavovlasá holčička v krásných bílých šatičkách se svou oblíbenou panenkou. Zatímco ona byla ve svém pokojíčku, její maminka, krásná žena s dlouhými tmavými vlasy, jí chystala její oblíbený oběd. Otec v práci, stejně jako každý den. Jenomže tenhle byl jiný. Ten den byl osudný pro všechny, změnil spoustu životů, hlavně ten malé holčičky.

„Zlatíčko, oběd je hotový,“ zavolala žena na svou dcerku.

„Běžím, mami,“ zavolala nazpět holčička a přibehla dolů do kuchyně.

„Maminko, kdo jsou ti lidé s modrýma očima?“ zaptala se po chvíli dcerka, když si nabírala již několikáté sousto, které si vložila do pusy. Žena se zastavila v pohybu.

„Jaké lidi myslíš zlatíčko?“ snažila se neznít nervózně, přitom však již tušila, na koho se dcerka ptá.

„Ty, kteří ke mně občas mluví,“ odpověděla holčička nepřítomně a dál pokračovala v jídle.

Hodiny odbily dvanáctou a přesně tehdy to začalo. Žena nejdříve vycítila přítomnost toho všivého pobočníka Notta a pak nakonec i jeho... Toma. Blížili se i s polovinou té prohnilé skupiny a žena už tehdy věděla, že dnešek bude její poslední den.

„Beruško, utíkej nahoru a schovej se ve skříni!“ zakřičela žena rychle na své dítě.

„Ale maminko...“ chtěla namítnout holčička.

„Žádné ale, všechno bude v pořádku, jenom se teď běž schovat,“ naléhala na ni žena.

Děvčátko tedy běželo rovnou do svého pokoje, jenomže bylo zvědavé, a nakonec se v půli cesty zastavilo, a místo aby se šlo schovat do skříně, schovalo se na schodech a pozorovalo, co se dole bude dít. Dovnitř vtrhlo několik lidí, kteří na holčičku již několik dní promlouvali v její hlavě. Šeptali ji, že byla předurčená pro velkou věc a že brzy bude muset jít s nimi. Děvčátko s nimi ale jít nechtělo, nechtělo opustit svoji maminku a tatínka. V čele té skupiny stál vysoký plešatý muž.

„Rád tě zase vidím,“ řekl muž ženě hrubým a hlubokým hlasem přesunujíc se za ní do kuchyně.

„Bohužel nemůžu říct totéž Tome,“ odsekla žena a snažila se pomalým kroky dostat k zásuvce s noži, ve které měla schovanou svou dýku.

„Ale no tak, to bolí,“ křivě se usmál Tom. „Vidím, že jsi tady sama, kdepak máš toho svého muže?“ odplivl si Tom a začal se k ženě pomalu přibližovat, ta se mezitím dostala k šuplíku a nenápadně z něj začala svou dýku vytahovat, Tomovi však neodpovídala.

„Očividně se se mnou nehodláš bavit, chtěl jsem si trochu popovídat, ale dobrá, přejdeme rovnou k věci,“ úšklíbl se Tom. „Kdepak máš tu malou princeznu?“ nahodil zase vážný výraz a rozhlédl se po místnosti.

„Ji z toho vynech! Není tady a ty ji nikdy nedostaneš!“ zařvala na něj žena.

„Ale no tak mohlo to být po dobrém,“ zamračil se a otočil se na své vojáky, kteří doteď jen pozorně sledovali jejich výměnu názorů, „Rozdělte se a najděte toho malého skrčka, ale chci ji živou!“ rozkázal a všichni se okamžitě rozdělili, nikdo by si mu nedovolil odporovat.

Jak tom řekl tak i udělali. Děvčátko se tedy sebralo a běželo se schovat do skříně, kde vyseli staré kabáty. Najednou se v pokoji ozvali kroky. A děvčátko s domněním, že je to její maminka vylezlo ze skříně. Její maminka to ovšem nebyla, byl to jeden z těch pánů. Děvčátko se tedy otočilo a už mířilo rovnou zpátky do skříně, jenže ten pán si ji všiml. „A tady seš,“ řekl ten pán a hned ji popadl, až jí z očí vytisklo několik slz. Když s ní sešel dolů, tak ji hodil na zem.

Děvčátko vidělo na zemi červenou barvu. „Někdo tu asi rozlil barvu,“ pomyslelo si. A však na zemi viděla ležet svojí maminku, která se nehýbala a tak ji došlo že to nebude barva, ale krev. Její maminka je mrtvá. Ty muži se postavili kolem ní a její maminky a začali cosi mumlat.

Zničehonic dívka omdlela a poté se zase probudila. Jenomže nevěděla kdo je, nic si nepamatovala.

„Kdo sem?“ zeptalo se děvčátko. „Já jsem Tom, to já tě stvořil a jmenuješ se Pekelnice,“ řekl onen plešatý pán.

A tak se přihodilo, že si děvčátko na nic nepamatovo, na nic ze svého života. A v tu chvíli, přesně tu chvíli děvčátko pohltila temnota.

- Herm 🪄