Zatímco s Liborem jsem se rozešla kvůli Danielovi, Daniel se se mnou později rozešel kvůli jiné holce. Jak úsměvné. Nicméně i ta chvíle s Danielem byla něco, na co zkrátka nejde zapomenout. I když by to bylo lepší. Nějak se mu vždy povedlo mě vyhecovat k tomu, abych byla hnusná na ostatní. Tehdy, když jsem s ním ještě byla, byla mou nejlepší kamarádkou dívka jménem Radka. S Natkou a Nikčou jsem se sice přátelila také, ale ony byly větší kamarádky samy se sebou, zatímco já a Radka jsme byly taková dvojka, která se zase víc bavila spolu.

Díky Danielovi a také díky mně byl ale mému přátelství s Radkou konec. Dodnes si vyčítám to, co jsem udělala. A i když vím, že na mě měl Daniel špatný vliv, nebudu to svádět na něj. Byla to prostě moje vina. Radka nosila ten čas rovnátka a mně přišlo hrozně vtipné jí za to popichovat. Ale jeden den jsem to přehnala.

Stáli jsme v hloučku před školou. Natka a Nikča sledovaly obrazovku mobilu a něčemu se smály, Daniel a jeho parta čekali na další přátele, kteří měli ještě vyučování. Já čekala s nimi. Náhle se otevřely dveře od školy a vystoupila z nich Radka. Zdržela se u matikáře, protože si musela dopsat čtvrtletku.

„Čau, Sofino, jsem tu," zašklebila se na mě.

„Neříkej mi tak, víš, že to nemám ráda," odvětila jsem naoko uraženě. Daniel se začal chechtat, protože to věděl. Dost mě to popudilo.

„No tak, nebuď taková," zazubila se Radka. Myslela to ze srandy, ale já to tak nebrala.

„Tak na mě přestaň vyceňovat to železo."

„Ty seš kráva," pověděla ve vtipu.

„A ty seš drátěná huba, zlato," reagovala jsem a myslela si, že to vezme v pohodě.

Opak byl ale pravdou. Chvíli byla ticho a tvářila se nevyzpytatelně.

„Drátěnko, pročpak mlčíš?" křikl na ní Daniel a tím to celé ještě víc zhoršil.

Radka v tu chvíli vyběhla do silnice. Naproti ní jelo auto a ne... nesrazilo jí. Avšak řidič troubil jako šílený a Radka přesto běžela dál.

Běžela stejně tak rychle, jako poté zmizela z mého života. Od toho dne se mnou totiž už nikdy nepromluvila. A tak skončilo naše slavné přátelství. Možná by to bylo jinak, kdybych se jí omluvila... Na to je už ale pozdě.

Někdo by mohl namítnout, že není nikdy pozdě, ale já zkrátka vím, že někteří lidé mi už nikdy neprominou.