Jakmile jsem otevřela dveře, slyšela jsem rychlé kroky z obývacího pokoje. Táta. Přišel ke mně a přísně na mě pohlédl.

„Kde jsi byla?" Měla jsem si uvědomit, že se neptal jen tak...

„Ve škole," zalhala jsem.

Na tvář mi přiletěla facka. „Lhářko!" zařval táta zlostně. „Volala mi tvá učitelka s tím, že jsi dnes nepřišla. Už na začátku roku na třídních schůzkách jsem ji požádal, jen tak pro kontrolu, aby se mi ozvala vždy, když nedorazíš. Jak se zdá, tak toto opatření nebylo zbytečné!"

„Promiň," řekla jsem tiše. Pálela mě pravá strana tváře, na kterou mě praštil.

Na levou stranu tváře mi v tu chvíli přiletěla další facka.

„To mi řekneš jen tohle?! A to si říkáš moje dcera! Kliď se mi z očí!"

Celkem vylekaně jsem prchla do svého pokoje. Sice jsem věděla, že jsem neudělala dobrou věc, ale takovou reakci jsem nečekala. Bylo to dost přehnané i na jeho poměry.

V pokoji jsem si lehla na postel a ačkoliv jsem byla stále vylekaná, únava byla větší a já okamžitě usnula. Když jsem probrala a podívala se na mobil, viděla jsem, že je už půl jedné. Povzdechla jsem si a zvedla se z postele. Musela jsem si připravit do školy. Nemůžu si dovolit chybět i teď. Poté jsme si znovu lehla do postele a snažila se usnout.

***

Ráno jsem šla jako každý den do kuchyně. Mamka mi většinou dala třeba jablko nebo banán, což jsem většinou vyhazovala do koše. Tentokrát však jen seděla na židli a zklamaně si mě prohlížela, když jsem vstoupila do kuchyně.

„Sofie, hrozně jsi mě zklamala," řekla jen a odešla.

Do školy jsem se vydala celkem vyspalá, avšak vystresovaná z rodičů.

Když jsem došla do třídy, šla jsem se hned posadit na místo. Ani jsem nepozdravila Natku a Nikču, poslední dobou na ně fakt nemám náladu. Sice máme celkem dost společných zájmů, hubneme spolu, ale podle mě nic z toho neberou tak vážně, jako já.

„Tak co, všechno v pohodě?" optal se mě kluk, co seděl vedle mě. Leoš.

„Ale jo," odvětila jsem a snažila se znít lhostejně.

„Nemluvíš pravdu," špitl Leoš. „Poznám to."

„Rodiče jsou na mě neskutečně naštvaný. Berou to jako velké zklamání."

„To nade mnou už oba zlomili hůl," pokrčil rameny Leoš. „Je jim tak nějak jedno, jestli sem půjdu nebo ne, neřeší známky a celkově je moc nezajímám."

„Závidím ti."

„No, ono ani není co. Nebyli takoví vždy," pověděl Leoš a ztlumil hlas. „Hlavně táta se se mnou už vůbec nebaví, od té doby, co... co zjistil, že jsem ve vztahu s osobou, kterou prostě nesnesl."

Rozhodla jsem se to konečně říct. „Vadila mu přímo ta dotyčná osoba anebo spíš to, jakého byla pohlaví?"

Leoš se na mě fascinovaně podíval. „No wow, to jsem nečekal. Zvláštní, že se to vždy tak rychle prokecne."

„Neboj, nemám nic proti gayům."

„Jsem bi."

„To je fuk."

Zamračil se na mě. „Ne, to není fuk."

Věděla jsem, že to není fuk. Ale to už jsem neřekla nahlas. Ve skutečnosti mi to nebylo jedno ani trochu, spíš naopak; mé podvědomí jásalo, protože mu právě došlo, že má stále šanci.