Probrala jsem se na místě, které mi bylo značně povědomé. Znovu jsem byla u Leoše. Ten seděl u počítače zády ke mně a netušil, že jsem se už probrala. Celkem jsem se bála ho nějak upozornit na to, že jsem už vzhůru, protože už věděl o tom, že jsem ublížila jeho sestřenici. Nakonec ale k žádnému upozorňování ani nemohlo dojít, protože se Leoš sám otočil a všiml si, že na něj koukám. Zvedl se od židle a došel ke mně. Instinktivně jsem si natáhla peřinu skoro až pod nos.

„Nemusíš se mě bát," odvětil klidným hlasem.

„A ty mi zase nemusíš pomáhat. Zvlášť ne teď, když už víš, co jsem zač."

„Sofie... mě nezajímá, jaká jsi byla dřív. Já tě poznal jako milou a tolerantní holku a takovou pro mě vždy budeš. Nepopírám, že mě to zaskočilo, ale je to snad už minulost, ne?"

Přikývla jsem. Leošova slova mě opravdu dojala.

Leoš se usmál a pokračoval. „Ale pomáhat ti prostě musím a budu, s tím se smiř. Víš, nechci, aby to vyznělo nějak hnusně, ale když jsi omdlela a já tě sem nesl... Jsi lehká jako pírko. Ještě nikdy jsem tě ve škole neviděl jíst, jsi strašně vyhublá... A tím se tě nechci nějak dotknout, ale je to tak."

Leošovi jsem v tu chvíli věřila víc, než komukoliv jinému a navíc jsem byla ve stavu, kdy jsem potřebovla něčí pochopení a lásku. Možná i proto jsem ho neodbyla jako všechny ostatní a začala mluvit.

„Ono je to hodně složitý, víš? Já o sobě vím, že mám podváhu, už tolikrát jsem se měřila, vážila a počítala si BMI... Vím o tom. Ale prostě to není to, co chci. Přijde mi, jako kdyby to BMI a slovo podváha lhalo, protože člověk s podváhou přece nemůže vypadat jako já. Je to u nich mnohem jiné, podle mě. Já jsem na tom tak normálně. Občas sice jsou dny, kdy si přijdu možná až moc hubená, ale jsou i dny, kdy si přijdu tlustá. Nevím, asi to zní jako hloupost, ale neumím to vysvětlit..."

„To je v pořádku," reagoval Leoš. „Já bych s tím stejně nic nezmohl. Uvědomuješ si ale doufám, že tohle není normální? Já tě mám rád, Sofí. A opravdu nechci, abys tohle dál dělala."

Netušila jsem, jak na jeho slova reagovat. Nechtěla jsem Leoše zklamat, na druhou stranu; nechtěla jsem zklamat ani sebe a opravdu jsem netušila, jak to přestat dělat...

Po rozhovoru s Leošem mě jeho táta dovezl domů. Naši naštěstí ráno jeli do Bratislavy a vrátí se až zítra, takže mi nemohli vynadat, že jsem ze školy přišla tak pozdě a hlavně se mě nemohli vyptávat na to, proč mám pod okem monokl. Zítra ho zamaskuju make-upem a snad už nebude tolik vidět.

Ten večer jsem nemohla spát. Myslela jsem na Leošova slova a po chvíli jsem se rozbrečela. Byla jsem ze všeho tak zmatená.