Ráno jsem se probudila celkem brzy na to, že byl víkend. Ještě byla tma, ale už mi nešlo usnout. Chvíli jsem se dívala na nějaká videa na youtube a potom jsem šla cvičit. Vypadalo to, že to bude obyčejný den, nic zvláštního. Ale opak byl pravdou, o čemž mě přesvědčili mí rodiče, kteří mi náhle bez klepání (jak jinak) vstoupili do pokoje.

„Sofie," začal otec přísným tónem.

„Jo?"

„Říká se ano. A nemluv se mnou tímto nevděčným tónem. Musíme se spolu o něčem pobavit."

Potom si rodiče sedli ke mně na postel a mně nezbylo nic jiného, než si je vyslechnout.

„Od tvého třídního se nám dostalo zprávy, že bys prý mohla trpět poruchou příjmu potravy," začala mamka.

„To je hloupost," vyhrkla jsem.

„To jsem mu také řekla," odvětila ona a mně poskočilo srdce radostí. Aspoň že mí rodiče jsou se mnou, když už nikdo jiný.

„Tomu chlapovi do tebe vůbec nic není a to, že tě učí, ještě neznamená, že se nám musí vecpávat i do soukromého života a považovat naši výchovu za chybnou!" zaburácel táta, až jsme spolu s mamkou cukly.

„Nemám žádnou poruchu příjmu potravy," pověděla jsem.

„To je nám více než jasné, zlato," souhlasila mamka. „Jenže všichni dnes za štíhlou postavou a staráním se o sebe vidí hned anorexii a kdo ví co ještě," povzdechla si teatrálně. Potom se s tátou vydali pryč z mého pokoje.

Byla jsem šťastná, že mě chápe alespoň někdo. A tyto pocity mi dodaly náladu k tomu, abych se šla projít ven. I když svítilo sluníčko, mně by byla zima asi i na Sahaře. Vydala jsem se, kam mě nohy táhly, prostě jsem chtěla provozovat jen nějaký ten pohyb. Prošla jsem kolem kostela, pošty a potom jsem zamířila směrem k základní škole. Míjela jsem park a mimoděk jsem se po něm rozhlédla. Sice jsem tam nechtěla, chtěla jsem jít jen okolo něj, ale jakmile jsem tam zahlédla známou tvář a ona zahlédla mne, nemohla jsem jen tak projít kolem.

„Ahoj."

„Čau, Sofí," pozdravil mě s úsměvem Leoš. „Tohle je Michal," ukázal na kluka vedle sebe a ten na mě mrkl. Už podle toho, jak mi ho Leoš s pýchou představoval, jsem poznala, že to bude jeho přítel.

Michal měl světlé delší vlasy a v pravém uchu měl jako naušnici zářivý kamínek. „Umím se představit sám," reagoval na Leošova slova naoko pohrdavě. „Nuže těší mě, Sofíku. Jméno mé je Michal a  ber na vědomí, že jsem už měsíc Leošovo boyfriend."

„Tak to gratuluju," zazubila jsem se. Michal mi byl už v tuto chvíli svým způsobem dost sympatický. A když jsem viděla, jak je z něj Leoš nadšený, musela jsem prostě být také. Kéž by jednou takové štěstí potkalo i mě...