Zuzanu jsem našla v kuchyni. Seděla na židli u stolu a měla skelné oči.

„Jestli chceš, tak odejdu." S těmito slovy jsem si přisedla.

„V pohodě," špitla jen a pozorně si mě prohlédla. Netvářila se nijak odmítavě nebo pohrdlivě, spíš vylekaně.

„Sofie, copak ty jsi ještě nepřestala?"

„S čím?"

„Nedělej, že nevíš, o čem mluvím."

„Ale já fakt nevím."

Zuzana si povzdechla a věnovala mi soucitný pohled. „Vím, že to říkám zbytečně, ale měla bys začít znova jíst."

„Důvod?"

„Ty to nevidíš, ale - "

„Hele, to, že jsi byla ty anorektička, ještě neznamená, že já jsem taky!" Teď jsem byla už opravdu naštvaná. Co si o mně myslí? Opravdu je tak hloupá nebo to jenom dělá?

„Sofie, jen se nad tím zamysli..."

„Nech mě na pokoji," špitla jsem jen a vydala se zpátky ke klukům.

Zbytek večera jsem si každopádně neužila a domů jsem odešla celkem brzy. Zuzanina slova jsem nemohla vytěsnit z hlavy. Myslela jsem, že zrovna ona pro mě bude mít víc pochopení. I když mě teď asi nemá v lásce, tak to, že mě označila za anorektičku, bylo dost přes čáru.

Doma jsem se umyla a vydala se do postele. Chvíli jsem byla na facebooku. Leoš tam přidal nějaké selfie s Zuzanou a ještě jedním klukem; asi stále ještě slavili. Potom jsem si na youtube pustila jeden díl Zhubni nebo přiber. Nevím proč, ale dost mě baví sledovat podobné pořady. A asi je to ode mě hnusný, ale vždy, když vidím ty tlusté lidi, musím mít škodolibou radost z toho, že já to mám narozdíl od nich pod kontrolou.

Když jsem to dokoukala, vydala jsem se konečně spát. Pamatuji si, co se mi zdálo za sen. Víte, některým lidem se zdá, že je honí vrah, příšera nebo třeba padají z velké výšky. Moje noční můry vypadají trochu jinak. Většinou se mi zdá, že se strašlivě přejím sladkostmi, třeba dorty a nedokážu se zastavit. A potom v tom snu zjistím, že jsem příšerně tlustá. Poté se pozoruju v zrcadle a v tom okamžiku se vždy probouzím do reality.