Začala zima. S třídou jsme jeli do Drážďan na vánoční trhy. Samozřejmě, že jsme potom dostali i rozchod a mohli se podívat po obchodech s oblečením a podobně. Já, Nikola, Natka a Leoš jsme v obchoďáku samozřejmě nesměli chybět. S Nikolou a Natkou jsme šli jen proto, že jsme se měli rozdělit na větší skupiny. Nevím, jak se to stalo, šlo to nějak samo, ale prostě už je nepovažuju za kamarádky. Nic mi neudělaly, ale skoro vůbec si nepíšeme, nemluvíme spolu... Ale zase je pravda, že já poslední dobou nemluvím skoro s nikým, možná občas s Leošem.

Právě jsem si v kabince zkoušela jedny kalhoty a top, zatímco Leoš, Nikča a Natka si vybírali něco jiného. V tu chvíli se ale stalo něco, co mi mou náladu poslalo pod bod mrazu. Slyšela jsem skupinku spolužáků, která procházela kolem kabinky, kde jsem se převlékala. Poznala jsem je podle hlasů. Nijak víc jsem tomu nevěnovala pozornost. Vybrané oblečení se mi celkem líbilo. Začala jsem se z něj tedy vysvlékat s tím, že ho poté, až se převleču do svého oblečení, přinesu před prodavačku u pokladny a zaplatím.

Hlasy spolužáků jsem stále slyšela, zdálo se mi, že blíž a blíž, ale neřešila jsem to. Náhle mi však někdo otevřel kabinku. Stála jsem jen ve spodním prádle před polovinou holek z naší třídy a před několika kluky, mezi kterými nechyběl Jura, Tomáš nebo Martin.

„Ou, sorry," ušklíbl se Jura a mně došlo, že to udělal on.

Všichni ostatní na mě zírali a já zaslechla slova jako "nemocná", "anorektička" a podobně. Podobné řeči mi fakt vadily. Dotýkalo se mě, když dělali ostatní narážky na mou váhu, se kterou jsem ve skrytu duše toužila něco málo udělat, ale nešlo to, protože jsem se bála následků.

V tu chvíli jsem to fakt nezvládla. Vybrané oblečení jsem nechala oblečením, oblékla si rychlostí blesku to staré a utekla pryč z obchodu. Slyšela jsem za sebou Leoše, jak mě volá, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Utekla jsem pryč z celého obchodního domu a vztekle šla nějakou ulicí co nejdál od všech spolužáků. Pro většinu by to, co se mi stalo, byl obyčejný trapas, ale pro mě to bylo něco víc. Celá třída to sice věděla už dřív a vedly se o mně tyhle řeči, že jsem nemocná, že nejsem v pořádku... Ale teď mě i viděli skoro nahou. Viděli tělo, které jsem se před nimi tak dlouho snažila skrývat. Byla jsem tak vytočená. Začaly mi téct slzy a já si instinktivně sáhla do kabelky pro kapesník. K mému zděšení jsem ale žádnou kabelku neměla. V tu chvíli mi došlo, že jsem si ji nechala v kabince, když jsem utíkala pryč od spolužáků. Jak se zdá, budu se muset vrátit. Rozhlédla jsem se okolo sebe a v tu chvíli mi došlo, že to bude zřejmě nemožné. Ztratila jsem se.

Nemohla jsem ani zavolat učitelovi, že jsem se ztratila, protože i mobil jsem měla v té zatracené kabelce. A zeptat se někoho z kolemjdoucích? Jako by mi náhle všechna německá slovíčka vypadla z hlavy. Netušila jsem, co dělat.

Bezcílně jsem se toulala Drážďany asi několik hodin. Ale mohla to být klidně jen půlhodina, kdo ví. Byla jsem tak vystresovaná, že jsem to nedovedla určit. Začala mi být zima, protože jsem si v kabince nechala i kabát. Navíc jsem byla strašně vyčerpaná. Posadila jsem se tedy na lavičku a chvíli sledovala kolemdující. Začínalo se pomalu stmívat a mně se začala klížit víčka... Usnula jsem.