Ve světě, kde žijí vedle sebe lidé a ti, které nazývají pohádkovými bytostmi se občas najde člověk,který zjistí, že ne vše je jen pohádka. Co se s takovým obyčejným člověkem může stát? zvlášť,pokud si odmítne připustit,že není zrovna bezpečné se chovat lehkovážně.

     ,,Vítejte slečno v knihovně Raiburari. Je mi velkým potěšením, přivítat do našich řad někoho tak mladého, jako jste vy. Nebývá to zvykem, že si nás vybere někdo, jako své první zaměstnání."Nadšeně poskakoval z nohy na nohu asi šedesátiletý, hubený muž. Stále černé vlasy stažené do culíku na krku.
       ,,Ano děkuji za tak vřelé uvítání. Vaše knihovna se mi zdála nejvhodnější. Necítím se dobře v příliš hlučném prostředí Centrálního města." Odpověděla ne zrovna štíhlá, tmavovlasá, mladá žena. Vlasy chycené do uzlu, na očích silné dioptrické brýle v plastových černých obroučkách.
    Mužík se na ní otočil: ,,To je dobrá volba. Naši klienti taktéž využívají klidu, který zde nabízíme. Už jste mluva s ředitelkou?"  Dívka přikývne: ,,Ano. Vysvětlila mi situaci."  Starý muž zatleskal: ,,Tak to je báječné. Pojďte, musíme za ní, musíte mít uniformu. Nelze být bez ní. Bylo by to nebezpečné. Proto prosím, vždy v ní již přijďte a také v ní odejděte." Přikývla. Vydala se v mužových stopách.
       Budova, ve které se nacházeli byla prapodivná. Stála uprostřed lesního parku a její otevírací hodiny, nebyly zcela tradiční. Otevírala v šest večer a zavírala ve čtyři ráno. Otevřeno však bylo, jen v lichá data. Z venku vypadala jak altánek na steroidech. Uvnitř byla nepopsatelně krásná, čistá a světlá. V suterénu, kam přišli, na ně čekala žena neurčitého věk mezi dvaceti a šedesáti lety. Nově příchozí si prohlédla, protáhla si klouby na rukou,které zapraštěly  a vzala si její míry. Neřekla u toho jediné slovo. Nakonec se otočila: ,,K těm tmavým vlasům, doporučuji dětsky modrou. Kombinovanou, černou. Koukla na staříka, jenž odpověděl ,,Ano, bude to tak nejlepší, za hodinu si máme přijít pro věci?" Přikývla a uklonila se. Dívka těkala očima z muže na ženu: ,,Není to přílišrychlé?" Odpovědí bylo je dvojité zakroucení hlavou. Nebylo třeba to řešit dál.
        ,,Teď by bylo vhodné, aby jsme se dohodli na oslovení." přikývla. ,,Takže já jsem hlavní knihovník, Šišo. Oslovujte mě prosím Šišo-san. Vás budu oslovovat Minarai-san, nebudete mít s tím problémy?" Usmála se: ,,Ne. Šišo-san." Prošly do centra samotné knihovny: ,,V tomto místě, budete vždy v bezpečí, pokud by se cokoliv stalo, zde budete v pořádku." Podívala sepod nohy a stála na zlatém ornamentu,který jí připomínal z jedné strany slunce a z druhé měsíc. ,,Pamatujte si to Minarai-san. Dále, za pultíkem u výdeje, jste taktéž nedotknutelná. Naši návštěvníci vědí jak se chovat, ale někdy je holst zatíží jejich původ, proto, noste tento amulet," zavěsil jí na krk maličké otevírací hodinky na bronzovém řetízku. ,,Děkuji."
      Dále prošly oddělení, přidělil jí přístupová hesla, do počítačového sytému knihovny. ,,Minarai-san, teď jedno z nejdůležitějších pravidel, pro vás, je zcela zakázáno navštívit tuto část knihovny," Prstem namířil na ochoz téměř pod střechou. Jediné místo, které vypadalo, že pohlcuje světlo a je stále temné ač nad tou částí byla skoro všechna okna, kterýma proudilo dovnitř slunce. ,,Nelze se do něj dost jinudy, než po schodech s vyřezávaným zábradlím. Ve chvíli, kdy by jste porušila toto ustanovení, je mi to líto, ale už se neshledáme, máte nyní nějaké dotazy?"
     Dívka se zastavila, zaklonila hlavu a podívala se ven jedním ze střešních oken: ,,Ano Šišo-san, proč je mi to tu tolik povědomé a přes všechny ty informace, co jsem právě získala, nejsem vystrašená? Není to normální. Měla bych reagovat, jinak."  Muž se jí zadíval do očí: ,,Možná to bude něčím, co vás pojí s minulostí. Jste stále mladá, ale duše si pamatují více, že?" Za zády jim zakašlala ona podivná žena ze suterénu: ,,Minarai-san, pojďte se mnou, blíží se večer, bude důležité, aby jste už odešla v uniformě. Nechceme problémy." Otočila se, aniž by čekala, zda ji mladá žena následuje. Ta neváhala dlouho a následovala jí.
 ,,Převlečte se. Jinak já jsem Majo. Prosím, neoslovujte mě jinak. Pouze Majo. I v případě, že o mě budete hovořit." Začala se převlékat. Z celkem běžné, nevýrazné mladé ženy, se stala přijatelná, ženská bytost. Majo se usmála: ,,Tak, mělo by to stačit. Nyní se s vámi loučím Minarai-san. Nebuďte smutná, že vás neoslovujeme jménem. Vaše jméno, je klíč, proto jej nikomu nevyzraďte. Ano, jen ona je může znát. K ní se nedostanou, nemějte obavy. " Nechala zmatenou knihovnici za sebou a ponořila se do útrob knihovny. Minarai-san se ještě rozloučila s hlavním knihovníkem. Ten pochválil práci Majo. Procházela parkem, jehož hlavní cesta vedla rovnou ke knihovně, byla bez jediného kousku stínu. Věděla, že je sudý den, že by vše mělo proběhnout v pořádku, možná jí začínalo docházet. Jakou práci si zvolila, jen aby se vyhnula ruchu Centrálního města, vystavila se nebezpečí, které nezačíná a nekončí jen cestu do práce a z práce, ale každým nadechnutím a vydechnutím, co udělala a udělá od odepsání smlouvy, s ředitelkou, Raiburari knihovny. Došla domů, pečlivě si připravila svou nádhernou uniformu do práce. Sukně v ideální délce, halenka, vestička a sako, z naprosto nenámé tkaniny. Lehoučké a hutné zároveň. Vlezla si do vany. Nechala si hlavou přemítat dnešní rozhovor s ředitelkou Raiburari.
      ,,Dobrý den, slečno. Ne zadržte, vidím vaše jméno, ale nebudeme jej tu vyslovovat. Prosím, respektujte to. Jde o vaše zdraví. Vidím, jste velmi uzavřená, nesnesete hluk Centrálního města, proto naše knihovna. Víte, není časté, že by k nám přišel někdo z venčí a ještě k tomu si nás vybral jako svou první práci. Myslím, že jste, v posledních desítkách letech, první. Nyní vás informuji, co je naše knihovna zač. Není to knihovna jako běžné, kde je beletrie a naučná literatura. Naše knihovna obsahuje osudy, magii, štěstí a děs. Ano jistě jsou zde obyčejné knihy, i přesto i ty mají sílu slova. Hlavně tedy nejnovější výtisky, i našinci, mají rádi pohádky. Nedivte se, pro nás, jsou vaše romány a psaní pohádkami, protože naše existence je pro vás pohádkou. Pokud se s námi zapletete, budete v neustálém ohrožení, budete muset nosit uniformu knihovny, naučit se chránit a hlavně nejlépe zapomenout své jméno. Jméno je cesta k vaší duši a vašemu tělu. Ano, přesně tak, všechno vodní víly, víly, démoni, upíři, orákula, vše co váš druh, považuje za mytologii, je skutečné. Nejsem jako vy, budete zde jediná, pokud již nechcete dále pokračovat, vrátíme se spolu v čase, a já vás odmítnu ihned, jako nevyhovujícího kandidáta. Je to nejprostší a nejjednodušší prostředek. Vy nebude vědět o nás a my budeme klidní, že jste jen další neprobuzený. " Souhlasila. Jak mohla zůstat tak klidná? Nešlo jí to z hlavy. Je snad porouchaná, vždy byla introvert a nesmělá. Nikdy neměla tu krásu, ze které by měli kluci mokré sny. Vysloveně odporná není. Proč se jen rozhodla stát Minarai-san?
       Potopila se pod hladinu vody a nechala pomalu odnést své nevyřešené myšlenky pryč. S lapáním po vzduchu se vynořila. Zítra je její první pracovní den. Šišo-san jí jistě pomůže. Jen se nesmí nechat svést ze své cesty.
       Bylo něco po poledni, kdy vstala, prošla každodenním koupelnovým rituálem a zabila čas, každodenním stereotypem. Nastal čas, aby vyrazila. Upravila si vlasy, tentokráte je spletla a stočila do drdolu. Oblékla se s velkou pečlivostí, do uniformy knihovnice v postavení Minarai-san. Měla čas, vynechala jízdu autobusem a užívala si krásného počasí. Když byla poprvé v parku, nevšimla si toho, ale bylo v něm naprosto jiné světlo, než mimo něj.
       ,,Dobrý den, Šišo-san." Pozdravila svého nadřízeného. ,,Dobrý den minarai-san, dnes prvně. Obávám se, že bude velký nával. Určitě už o vás ví, klepy v našem světě jsou stejně rychlé, jako ve vašem. Možná si je užíváme o trochu více, než vy." Zářivě se usmál. ,,Šišo-san, nevím zda to není neuctivé, ale mohu se zeptat, kdo jste?" Stařík se zatočil se zakloněnou hlavou a roztaženými rukami. ,,Mnarai-san, je to velice neuctivé, ale vy jste člověk. Musím vás v tomto směru ještě vést. Proto se nikdy neptejte. My mezi sebou to poznáme v osmdesáti procentech případů. Zbytek je i pro nás tabu, je to otázka, jak by jste se ptala, zda si budete vyhovovat sexuálně." Smál se rudým tvářím a sklopeným očím své kolegyně: ,,Prozradím vám to dívenko, jsem knihomol. Živím se energií vytvářenou čtením knih. Je nás už velmi málo. Je to naše vina, nejsme příliš schopní se odpoutat od čítáren, takže hledání vhodného partnera není snadné, ale občas nakráčí sám do naší náruče. Vidím tu otázku napsanou ve vašem výrazu. Naše entity se mohou míst, někdy splyneme i s člověkem, ale to bývá málo kdy, většinou je to někdo, kdo nese nějaký dávný znak, kdy se běžně váš a náš svět setkával, kdy pohádky a legendy byly mladé a byl to vlastně záznam jistých událostí. Teprva pak začali lidé uzavírat svou mysl. Je to tak v pořádku Minarai-san?" Přikývla: ,,Děkuji, omlouvám se, za tu svou nemístnost. Již se to nestane." Poplácal jí po rameni: ,,Příjdou jiné otázky. Jen, opatrně. Za třicet vteřin, se otevřou dveře.
        Postavila se k pultíku, bylo zde klasické zařízení na snímání čárových kódů, počítač a tiskárna. Na první pohled zde vypadalo vše úplně jako v běžné knihovně. Úderem šesté, vstoupil k pultíku první čtenář. ,,Vítejte. Vracíte knihy nebo si budete nějaké půjčovat?" Zeptala se Minarai-san, zcela chladný výraz, bez zámek emocí. ,,Vracím." Zahuhlal muž, líce mu zčervenaly. Minarai- san od něj převzala knihy, dala si velký pozor, aby neměla fyzický kontakt s mužem v nádherném kimonu. ,,Omlouvám se pane, ale obávám se, že jste nedodržel výpujční dobu. Prosím, budete muset zaplatit pokutu." Muž na druhé straně se evidentně naježil, bílá ouška se postavila do bojové pozice. ,,Máš nějaký problém, chlapče?" Poplácal jej Šišo-san po zádech. ,,Být tebou, tak dám ruku z jílce tvé katany. Laskavě si uvědom, že Minarai-san, nemá důvod, znát rodinná pouta. Všem bude měřit stejně. Tak koukej zaplatit holomku, než tě odtud sám vykopu a ještě takové lidské prasečinky!" Minarai-san se nestíhala divit, její křehký kolega narostl, zesílil a zbrunátněl. ,,Jistě strýčku, nebude se to opakovat." Kajícně dodal muž s kočičími oušky, zaplatil požadovaný obnos a zmizel. Za ním, byla již hezká fronta, ač celý konflikt proběhl, během pěti minut.
         Odbavoval jednoho hříšníka za druhým, stále svůj neměnný obličej, až do doby, kdy v jakoby se z celé místnosti ztratilo světlo. Z místa, kde se ztrácelo a byla temnota nejtemnější vystoupil v dlouhém těžkém kabátu, dlouhovlasý muž. Postava bojovníka. Přistoupil k pultíku a drze se naklonil za něj: ,,Hm, nová knihovnice. Ale nejsi zrovna kráska, co?" Jeho has útočil na nejhlubší struny, co v sobě měla. ,,Vaší průkazku, pane. Pokud vracíte pouze knihy, podejte mi je. Omluvte mou žádost, stáhněte se zpět, zasahujete již do mého pracoviště. Tvrdě vrátila pohled, nevychovanci. ,,Hm, odolná, že. Panna?" Minarai-san, popadl vztek. Její obličej se zkrabatil do temné koule: ,,Pane, nejspíš tím, že jste nepoužil hlavního vchodu nevíte, že toto je knihovna. Ne, bar, pivnice, vinárna nebo klub. Prosím zvažte vaše další otázky, nenuťte mě na vás volat ochranku!" Znovu se zklidnila, srovnala výraz v tváři a vyčkávala. Nebyla jediná, na rtech muže vyselo nejméně dvacet párů očí, co se v tu chvíli nacházeli v knihovně.
        ,,Hm. Velmi nepoučená! Šišo-san!" Zařval tak, že se Minarai-san zachvěla, jak se tu může takhle chovat: ,,Utište se! Jste v knihovně, ne nikde na boxu. Pane, smím vidět vaší registraci?" Otočil se k ní s nevírou v očích. Odnikud vyndal zalaminovanou kartičku. Minarai-san jí projela čtečkou: ,,Kniha hříchů vám za týden propadne, chcete jí prodloužit? Nemá žádného dalšího čekatele." Zeptala se naprosto běžným pracovním tónem. Přikývl. ,,Budete si," podívala se na jméno: ,,Omo-Jikogu, přát vypůjčit další knihu?" Usmál se způsobem, kdy dívkám odpadává z těla spodní prádlo: ,,Jistě, Minarai-san, potřebuji pomoc ve čtvrtém podlaží." Neočekával, že Mirarai-san zazvoní na drobný zvoneček: ,,Šišo-san, zde tento čtenář, potřebuje pomoc v nejvyšším poschodí. Prosím, zajistěte jej. Já se postarám o zbytek návštěvníků."
    Jak její nadřízený předpolkádal, přišel se na ní podívat snad celý pohádkový svět. Pokladna přetékala z pokut, vozík na uklizení knih, nestačil. ,,Minarai-san, myslím, že jsem tě dnes neměl nechat samotnou. Způsobil jsem ti velké potíže. Omlouval se jí hlavní knihovník. ,,Proč by?" Znovu se pokorně uklonil: ,,Návštěvník, který chtěl, abys jej doprovodila do zakázaného patra, není nikdo jiný, než vládce démonů. Prosím, až půjdeš domů, neopouštěj osvětlené cesty. Pokud nepřijde sám, nebo nezavoláš nikoho z jeho služebníků, budeš v bezpečí. Velmi jsi jej rozrušila. Nikdy ho nikdo neviděl, že by byl překvapen." Trhla rameny: ,,Pro všechny v knihovně platí stejná pravidla. Ten muž mě slovně napadl. Že nemám potřebu komunikovat, neznamená, že se nedokážu bránit. Alespoň slovy." Bylo však vidět, že zcela bez strachu není.

(Další námět na fantastický příběh. Jsem zvědavá na každý názor laskavého čtenáře. Příběh jsem se už pokusila rozkošatit, ale neměla jsem správně vytvořenou kostru a začal se hroutit. Pravděpodobně jej jednou vypustí do světa.)