Tak tomuto semínku bylo dáno vyrůst, tak pokud vás zaujalo, najdete jeho pomalu se košatící stvol  v mém seznamu prací.

=Fan-fikce na Diabolik lovers. Sakamaki nejsou upíři. =
Pozor vyskytují se vulgarismy a násilí

Yui

     ,,Yui-chan, no tak, co ti to udělá jít s námi o víkendu do klubu?" Dorážela Sakura na svou stydlivou kamarádku. ,,Sakura-chan, víš, že se musím připravit na zkoušky. Otec by nesl těžce, kdybych nebyla mezi padesáti nejlepšími studenty školy." Klopila svou blonďatou hlavičku, drobounká dívenka. ,,Yui, u Takeru! Jsme na střední poslední rok, posledních pár týdnů, ty pak půjdeš na vysokou a už se nikdy nepotkáme. Tvoje, a naše výsledky se nedají srovnávat!" Drmolila Erika. Yui jí pohladila po rameni: ,,Erika-chan, takhle nesmíš mluvit. Jste stejně dobré jako já, myslím, že jste lepší. Jen jsem prostě ztratila matku, když jsem byla ještě miminko a otec je na mě velice fixovaný. Nechci jej zklamat."
      Erika se Sakurou smutně koukaly, jak Yui odchází. ,,Je tak zodpovědná a hodná. Nevím, proč nekandidovala nikdy do studentské rady, byla by úžasná. Učitelé jí milují. Doučuje všechny méně šťastné..." Zavzdychaly na přeskáčku Sakura a Erika. ,,Proč by jsme jí nedomluvili rande!" Erika vyvalila na Sakuru oči: ,,Ale jak a s kým?" Sakura nahodila znepokojující výraz a její aura začala žhnout: ,,Někoho výjimečného, musí to být někdo bohatý, krásný, úspěšný. Jen to si Yui zaslouží!" Daly si hive five. ,,Hay!" Zařvaly, až se ostatní opozdilci na školním dvoře po nic otočili.

       Konečně doma. Konečně si z držky můžu sundat, ten idiotský výraz slušnosti a oddanosti. Ještě, že otec odjel k nějakému farníkovi přes noc. Nechápu, proč zrovna já musím být ta rozbitá. Zkurveně! Proč jsem se musela narodit do posraný rodiny faráře. Jo nebylo to vždycky takhle na hovno, ale začalo to dost brzo. Někdy ve školce, kdy jsem byla pokárána, že odmítám půjčit svou jedinou bábovku, nějakýmu rozmazlenýmu frackovi. Bylo mi vysvětleno, že jsem holčička a musím se podle toho také chovat. Ten den, jsem začala žít dvojí život. Fotřík mě má rád, stará se o mě, jen prostě by nepochopil, že neumím být tím, co on považuje za normální. Proto se taky snažím. Mám štěstí, nemusím se šprtat. Pokud se soustředím v hodině, tak to umím. Jo, jsem geniální čůza, co se těší, až tohle hodí všechno do hajzlu. Strhávám ze sebe svou školní uniformu s kostkovanou sukní a kravatou. A oblíkám svou skutečnou tvář.
        Své světlé vlasy barvím sprejem na růžovou a stahuju je do koňského ohonu. Dávám si záležet, aby moje nalíčení bylo co nejvýraznější a hodně tmavé. Ještě zářivě růžovou rtěnku. Mrkám na tuhle kurvičku do zrcadla. Ještě obleček a jde se do práce. Hezky černý rolák, co jsem mu ustřihla rukávy a délku, prťavou skládanou sukýnečku, krajkové kraťásky, podvazkový pás, pruhované černorůžové punčochy. Jednu, tu protrhanou špendlím na podvazek, druhou nechávám jen tak shrnutou někde u kolene. Na nohy těžké černé kožené boty. Zatočím se před zrcadlem. ,,OK, jde se škodit!"
        Jestli si myslíte, že jsem děvka, tak to ne. Dělám pochůzky pro bookmakera. Uzavírám vsázky v baru a obírám debily, co myslí pérem a ne mozkem. Čím víc se pohybuju v tomle světě, tím míň mám potřebu romantických výlevů. Stejně jde jen o jedno, uvolnit tělesné napětí a pak, když zavelí příroda podlehnout pudu rozmnožení se. Jo, jsem romantický děvče.
         Vykrádám se z domu a mizím v ulicích. K stehnu připnutou svou milou kamarádku, Ostrou svini. Taková malá nezbytnost, pro svobodný děvče, pohybující se ve stokách.
        ,,Zlatíčko, růžový štěstíčko, konečně si dorazila. Pojď na klín, pověz mi, kde jsi se tak dlouho zdržela?" Vítá mě můj šéf a kretén v jedné osobě. ,,Haru-san, stále v dobré náladě? Tak co, kolik toho dnes mám k vyřízení?" Ptám se s křivým šklebem na tváři. Jo už ví, že pokud nebudu chtít dobrovolně, tak to nestojí za to. Týden seděl na ledu, ale stále to zkouší, já vím, že on by mě nejraději, někde klátil. On zas ví, že je to jeho přání do nového roku, co se neplní a neplní. ,,Yamiko-chan, jsi tak, profesionální. Zde máš seznam. Jo a malá, dej si pozor!" Ukážu mu fakáče a olíznu si ho: ,,Jasný, Haru-san, tohle by jsi měl rád jednou ty, a v pořádku." Přejedu si přes prsa a boky dlaněmi. Jeho oči zazáří v obtloustlém obličeji: ,,Yamiko-chan, ty mě trápíš, kdy pro tebe konečně budu Ichiro-kun, nebo lépe Chiro-chan?" Otáčím se na podpatku a vyplouvám z tý zahulený místnosti. Abych nebyla pozadu vyndavám ze své kapsičky na sukýnce cigárko a zapaluju si. Vyfouknu dokonalý obláček. Kouknu do rozpisu, nic nového, stále ty stejné, bludné duše, které si myslí, že udělají štěstí. Jo možná tak obšťastní Haru-san, až mu budou platit svůj dluh jednou ledvinou, rohovkou, nebo jiným svým orgánem, třeba srdcem. Jenže tohle mě se netýká, já jen doručuju co je třeba, to jsou obálky, ve kterých jsou buď prachy, nebo účet. O to, jak oni platí se nestarám.
        Ještě není ani půl noc a mám hotovo. Pár trapných situací proběhlo, ale Ostrá svině se toho nebála, všechny podpisy jsou v doručovacím sešítku. Jsou opravdu debilní, když myslí, že si je nedokážu najít. Mám svůj balík od kreténa a šéfa v jedné osobě a zapadám si do baru trochu užít zábavy.
       ,,Hele, brejlatej zmrde, tohle je moje místo. Tak se seber s těma tvýma společníkama a táhni někam do hajzlu!" Člověk si chce konečně užít zábavu, a tyhle ti vypatlaní, snoby mi zaberou můj flek. Totálka ignorovali i rezervační lístek. To prostě ne. Tohle je věc, co mě dokáže pěkně vytočit. Já si to místo platím a nějakej vocas si ho přivlastní? ,, No co bude, hezounci. To ste snad hluší. Tohle je moje místo, moje rezervace, moje prachy. Chápete, kreténi?" Asi bych neměla tak šílet, přece jen jich je šest a já jsem na ně sama, jen s Ostrou sviní. Ten, ke kterýmu jsem mluvila se zamračí: ,,Ty malá čůzo, jak jsi nás to nazvala. Co si to vůbec dovoluješ, víš vůbec, kdo já jsem?" Je mi to u prdele: ,,Ne. Ty to snad víš, kdo jsem já? Hele, prostě se sbalte a vypakujte se mi odtud. Rušíte mi kšefty!" Jeden z těch magorů se zachychtne: ,,Kurvička. Tak pojď, já si klidně dám říci." Mrsknu po něm naprosto znechucený pohled: ,,No, to se nedivím, že musíš za šoustačku platit, bych o tebe nevopřela ani kolo, zmrde." Znovu se dívám na toho s brýlemi: ,,Tak co bude?" Probodává mě pohledem: ,,Zalez někam do nory, byli jsme tu dřív, tak se s tím smiř. Mrcho!" Jo bezva, takže nemám jinou šanci, prostě odtud neodlezu s vocasem mezi nohama, to budou oni, kdo si budou svoje koule chladit tak čtrnáct dní. Skáču jak nějaká praštěná postavička z anime na sůl a ubaluju tomu hajzlovi pěstí. Na nějaký dívčí políčky nejsem. Partička hovad okolo něj zalapá po dechu.
       Všimnu si jak ten jeden na kraji z poza pásku vytahuje něco podobného, jako já chovám na stenu: ,,Šmejde blonďatá, koukej si tu kudličku vrátit zpátky, nebo tohodle hošana podříznu jak prase!" Držím pod krkem jednoho z nich a moje kamarádka se už třpytí ve sporém osvětlení baru." Neříkám, že jsem moc rozumná, jinak bych si takovou píčovinu nikdy neprovedla. Protože jich je šest a já jen jedna. Nedala jsem chvíli pozor a převrátili pode mnou stůl. Kurva, jak to, že není přišroubovaný, jako ostatní? Proletěla jsem se hezky vzduchem, dopadla na záda. Vyrazila jsem si při tom dech. Rychle jsem čapla Ostrou svini a hrabal se alespoň do sedu. Jak jsem tušila už stojí a přibližují se ke mě: ,,Tak co kuřátko? Proletělo ses?" Ptá se ten kokot, co ze mě dělal šlapku. Mračím se. Snažím se odcouvat tam, kde tuším zeď. Tenhle bar je můj. Tady mě ti hajzlové nedostanou. ,,No tak, ty krávo jedna namyšlená, co budeš dělat teď?" Ptá se brejláč.
      Jsem už u zdi, takže nahodím svůj úsměv, Joker: ,,Tohle, vy mamrdi." Kopnu za sebe a rozrazím dveře do spojovací chodby, rychle za sebou prásknu dveřmi a ztratím se ve skladu. Musím říci, že jim to netrvalo zas tak dlouho a slyším, jak se nahrnuli za mnou. ,,Kde, kurva ta malá děvka je!" Řve jeden z nich. Pak se ozve bůh: ,,Pánové, tohle nejsou veřejné prostory, pokud nechcete seznámit tady s lady třicet osm, tak koukejte vysmahnout!" Jo, vyhazovač tohodle klubu je můj tutínek. Za tohle si zaslouží svou porci kuřby.

Reiji

    Je fakt super, když vás fotřík využívá jak jen může. On si hraje na lidumila, politka. Přitom je to svině svinutá a hlava mafie. Sice to není Yakuza, ale má k tomu dost nakročeno. Takže já moji nevlastní bratři, děláme přes den slušňoučké středoškoláčky a po nocích dohlížíme, zda jeho plány padají na úrodné pole. Jak já toho kripla nenávidím.
     Sere na nás, matka raději vzala do zaječích, než aby s ním byla. Taky jí jednou odrovnám, že nás nechala jemu na pospas.
     Teď zrovna, jsme byly v klubu, kde jsme měli získat kontakt na jednoho slibnýho bookmakera, co se nebojí ani obchodu s orgány a přilítla k nám taková malá, zmalováná děvka. Bylo jí úplně u prdele, že je nás šest a kdo jsme. Dokonce čapla Ayata pod krkem. Kdyby Shu a Kanato nedostali ten super nápad, že převrhli stůl, asi by nás bylo jen pět. Stejně za všechno může Shu, předával mi vzkaz od otce, že kontakt seženeme v tomhle baru, ale bylo to nějaké zmatené. Prý máme být opatrní, že ten kontakt je dost nervák a pokud se mu nebudeme líbit, klidně použije násilí. Nevím proč, ale začínám mít sakra dojem, že ten kontakt se kterým jsme se měli setkat a získat jej na svou stranu, byla ona malá čubka s nožem v ruce.  Něco na ní bylo úchvatného, nevím, jestli ty růžové vlasy, oči nebo to, jak vyskočila na stůl a dala mi pěstí. Zítra bud mít pěknou modřinu. Dala do toho celou svojí sílu. Posadili jsme se zpátky ke stolu, když přišla servírka, spoře oblečená do třpytivého oblečení a na tácku měla obálku: ,,Pánové, tady je váš účet." Subaru nahodil ten svůj tajemný výraz a zeptal sse jí: ,,Nechodí sem někdo od bookmakera, Haru Ichira?" Ta z něj teče, je celá růžová: ,,Jasně, právě jste s ní měli ten, rozhovor. Za který tu máte účet." Ne jen já jsem třískl pěstí do stolu. ,,Zkurveně!" Zasyčel jsem. ,,To jsme to asi nezvládli, co?Reiji?" Zeptal se mě otravným hláskem Kanato. ,,Drž hubu!" Zvedl jsem se a šel zaplatit ten účet.

(Drsný slovník, drsné prostředí, dvojí život. Co vy na takovouhle fan-fikci?)