Dívám se jak tam sedí v potrhané noční košilce, neučesaná, bosá s lehkým úsměvem a vyplašeným pohledem. Vydržela dlouho, už mi vzdoruje měsíc, ale jsem trpěliví, ona bude moje a nic s tím nenadělá. Budu muset změnit taktiku. Měl jsem to vědět hned ten první den, co jsem ji viděl. Stála mezi ostatními, ale jakoby jen na ní dopadalo slunce. Zatoužil jsem po té křehké kráse a to ještě měla vlasy schované pod plachetkou. To zjištění, že jsou jak med a její oči jak čokoláda.

Je mi zima, taky jak by ne, když mám na sobě jen slabou noční košilku a jsem bosá. Už měsíc se držím abych mu nepodlehla. Nesmím, určitě ztratí zájem, nikdy, nevydrží tak dlouho. Je nesmrtelný, můj čas je omezený, určitě najde jinou a zajímavější oběť než jsem já. Trochu toho nepohodlí vydržím,jsem ráda, že jsem zachránila Neopolis před zpustošením. Vše co se ten den stalo si pamatuji dokonale.

Všichni vyslanci z měst, podléhající válečné kořisti Normů, byli shromážděni v uvítací hale, vysokým oknem dovnitř proudilo sluneční světlo. Stála jsem uprostřed a ztuhle čekala na audienci. Když procházel kolem se svou ostrahou, jeho pohled se zabodl přímo do mě. Málem jsem padla k zemi, nelze říci, že není nádherný, ale který bůh není. Byli jsme seřazeni a jednotliví vyslanci kladli své požadavky, on některým vyhověl jiným ne. Celou dobu, jsem na sobě tušila jeho pohled, snažila jsem se jej ignorovat, jako vyslankyně nejmenšího z měst jsem byla poslední. Upravená v klasickém obřadním rouchu kněžek Neopolis, boha povětří Aerose. Ano on je bůh, jemuž jsem zasvětila svůj život. On je Aeros. Dlouhé tmavomodré roucho a tmavomodrá plachetka přes vlasy. Než jsem došla k místu, kde jsem měla vznést požadavek, sfoukl mi z hlavy tu proklatou roušku. Viděla jsem jeho oči v barvě moře jak se rozšířily. Věděla jsem, že dostanu vše co budu chtít pro město, ale já se už nevrátím. Vybral si mě.

Bylo to jak blesk, kdy jako poslední předstoupila ona, aby prosila svého boha za odpuštění, za lid v okupovaném městě. Přicházela hrdá v rouchu s hlavou pod plachetkou. Chtěl jsem ji trochu poškádlit a foukl jsem jí v ústrety a jí z hlavy spadla rouška. Její medové vlasy se rozvlnily v okouzlujících spirálách. Viděl jsem,že to pochopila ve stejnou dobu. Ona bude mou kořistí z Neopolis, má to však háček, musí se naplnit smlouva. Podepsala ji. Byl jsem tak šťastný, daroval jsem jí tři přání. Pak se stane mou. Dvě vyslovila, byla určena jejímu lidu, teď nežádá nic. Ví, že by její prosba byla vykonána okamžitě a tím by se stala mou. Nejváženější žena mé společnosti, je na tom hůř než poslední ze služek.

Nesmím požádat o nic, sama si nalévám, sama jím a sháním si jídlo. Vždy s doprovodem, který je připraven mi splnit cokoli. Já nechci být další hračkou, nechci být jeho. Aeros je nebezpečný. Umí být jak jarní vánek, ale i tornádo zároveň. Zůstávám silná, sice je má cesta tvrdá, ale...

(Další ze semínek, děkuji laskavému čtenáři za jakoukoliv podporu a názor.)