,,Raketó, Raketó!" Řvala z plných plic a co jí hlasivky dovolily. Ty jí nikdy nedovolily dlouhé hlasité projevy, vášnivých emocí, už jen chraptěla: ,,Raketo! Proč?" Nevnímala, kam jí odvádí, jen to, že za ní zůstává ležet tělo její nejlepší přítelkyně. Obličej měla mokrý, oči zarudlé.
      ,,Honem, pojď! Zachránila ti život. Sakra, hni se!"
     Dál klopýtala nevěda kam.
     ,,Přece nechceš, aby se obětovala zbytečně. No tak!" Cítila drtící tlak na svém zápěstí.
     ,,Nano, pospěš. Raketu už nevzkřísíme. Milovala tě, jako já. Pojď, tamhle je výtah, už budeš v bezpečí. Měl jsem to udělat dávno," strká jí do kabiny, rychlostního výtahu. Výtahu ze spodních pater špíny a utrpení. Kde každá minuta života je vykoupena bolestí, krví a nářkem. Měl se dávno postarat o svou malou sestru, neměl čekat tak dlouho. Teď, mohla žít i Raketa, to on měl umřít. Ne ona, nebo jeho malá, Nana. Vyčítal si svou slabost. Svůj strach ze smrti.
      ,,Bratře?" Zvedla k němu své velké, uslzené oči v barvě lučních zvonků. Tedy, tak to říkala jejich babička. Ta si ještě pamatovala květiny a louky. Oni, už ne. Oni, už žijí jen v tomhle vesmírném komplexu, po tom co shořela atmosféra.
      ,,Nano, sestřičko! Bude dobře, neboj. Nenechám tě těm zvířatům ve stokách. Jsi pro mě moc cenná. Jsi to jediné, pro co stojí žít!" Viděl, jak její oči jezdí po jeho tváři. Bolestně sevřel víčka a tiskl jí k sobě. Je to naposledy, kdy ji cítí ve svém objetí. Už nikdy se s ní nepotká. Bude žít, nebude jí hrozit smrt, jen co se odváží vyjít mimo svůj byt. To je to, na čem záleží.
       ,,Richarde? Řekni mi, co jsi udělal. Jak to, že jsme ve výtahu, my přece nemáme přístup... Richarde!" Začala se cukat v jeho náručí, pochopila to. On jí prodal. Jak to jen mohl udělat, její vlastní bratr!
      ,,To mě tak nenávidíš? Jsme sourozenci! Proč jsi to udělal?" Bije jej do hrudi a pláče.
      ,,Nano, sladká Nano, už nikdy nebudeš na pokraji smrti. Promiň mi. Nemůžu tě nechat být, tak je to lepší. Nechci aby jsme se vrátili do stok. Nepatříš tam. Jsi příliš čistá, nikdy jsi si neušpinila svou duši vraždou nebo násilím." Cítil jak vzdorující dívka v jeho náručí povadla:
      ,,Nemusela jsem, měla jsem tebe. Měla jsem být silnější, teď bych byla s tebou a ty by jsi se netrápil. Richarde, proč to nezastavíš?" Ač mu srdce pukalo, nenávistí k sobě sama, zkroutil jí předloktí za záda: ,,Nezastavím, i pro mě bude lepší život trochu výš, než jen ve stokách. Promiň sestro, jsi jen prostředek, jak to můžu zařídit!"
        Bude lepší, když ho bude nenávidět. Nechce aby po něm tesknila. Dveře výtahové kapsle se otevřeli. Už na ně čekali. Příliš mnoho lidí na vyděšenou, drobnou dívenku.
        ,,Richarde..." Otočila se naposledy. Viděla jen zavrcení hlavou, oči měl zavřené.
        Takhle se loučili, nikdy nebyli od sebe. Celých sedmnáct let byla vždy s ním, teď je konec. Prodal jí. Prodal jí, aby mohl žít jinak. Sedmnáct let, vyletělo komínem, shořelo, jak atmosféra země, na které žili.
        ,,Tak pojď slečinko, ať si tě prohlídne naše patronka. Bude mít radost, takových kvítků jako jsi ty, už moc není." Ševelil jeden z šesti mužů, co si pro ní přišel, když jí nasazoval pouta.
       Jestli očekávali, že se bude bránit, spletli se. Ona zemřela, zemřela dole ve stokách. Když nemá Richarda, není ničím. Nana, pomalu už si nepamatovala ani celé svoje jméno. Nana, je mrtvá, teď je jen položkou v nějakém zvráceném inventáři lidí, žijících ve vyšších patrech tohoto pekla, kterému říkají Galaxie.
     ,,Tak tady ji máme tu květinku z žumpy." Obcházela jí honosně oblečená žena. ,,Bude to chtít vykoupat, učesat, oblíknout." Zvedla jí ukazováčkem s dlouhým stříbrolesklým nehtem bradu: ,,Ano ty oči, nelhal, jsou opravdu výjimečné. Luční zvonky. Jak ti říkají panenko?" Nana nechala klesnout víčka:
      ,,Anastázie." Žena se usmála: ,,Jistě, jak jinak. Jak jinak, by se mohla jmenovat ztracená kráska." Nevnímala kam jí vláčí, ani to, že už nemá pouta. Raději si neuvědomovala, že jí svléká a dotýká se jí zcela jinak, než kdokoliv jiný.
       ,,Anastázie, jaký skvost. Pojď, postarám se o tvou křehkou schránku. Myslím, že by to molo být. Mohla by jsi mě dostat na vyšší pozici. Bylo by škoda, abych z tebe udělala pouhou služku. Ne, ne. Budeš dar. Dar, který se neodmítá." Klepala se svou představou o získání lepšího postu, možná i vyššího patra. Možná by se mohla i vdát, ale to, do času. Teď se musí postarat o luční zvonek, křehkou krásku, Anastázii.
        Anastázie seděla na křesle, kam jí naaranžovala její paní, světlé vlasy v kaskádě spadající na odhalená ramena. V bílých šatech. Rty jí nalíčila krvavě rudou rtěnkou.
        ,,Tak zlatíčko, to je dokonalé, teď trochu úsměv, zkus to pro svou patronku, no tak, jen malounko!" Donutila se pozvednout koutky, jen tak, že to skoro nebylo poznat, nic jiného se na její tváři nezměnilo. Patronka byla spokojená: ,,To je ono Anastázie, tak se mi líbíš. Nerada tě trestám, ale ty jsi někdy tak vzpurné dítě! Teď pojď, je čas výuky." Anastázie už mluvila jen, když byla tázána, tvářila se tak, jak po ní vyžadovali, chodila, seděla jak jí to naučila, ona. Patronka, Helena. Jen během spánku, kdy jí nepoutalo vědomí a strach z trestu byla tou Nanou, která se smála a žertovala společně s bratrem a jeho snoubenkou.
        Raketa.
        Její nejlepší přítelkyně, která se zamilovala bezhlavě do jejího bratra, který si to nezasloužil. Nevěděla proč jí vytáhl ten den ven do ulic, když nikdy v tu dobu nevycházeli. Chtěl aby Raketa zůstala doma, ale ona i přesto šla. Když je začali pronásledovat lovci orgánů, snažila se jim dát čas aby oni dva se zachránili, měla umřít tam dole s ní. Bylo by to o tolik správnější.
        ,,Tak pojď luční kvítečku, Anastázie. Dnes je ten den. Den kdy mě dostaneš výš. Dnes jsou otevřené zahrady i pro nás. Čas, kdy se setkáš s ním." Nasadila dívce na krk bílý krajkový obojek. Připjala k němu lesklé stříbrné lanko. Zkontrolovala její vzhled. Jako každý den jí oblékala od spodního prádla až po šaty, upravila jí vlasy a nalíčila rty. Vždy se jí dotýkala víc, než bylo třeba. Stála a nechal s sebou manipulovat. Anastázie, není nikdo. Je to jen dokonalá loutka. Přesně půl kroku za Helenou šla Anastázie po chodníku podél stromů, které byly ve speciálním oddělení. Nikdy zde nebyla, lidé ze stok sem neměli přístup. Jen ti z vyšších a nejvyšších pater.
       Procházeli se zde jen za účelem navázání kontaktů. Jen ona, dokonalá panenka tu ožila. Rozhlížela se, a kochala se tou starobylou nádherou. Opravdové, živoucí stromy. Tráva a květiny. Jak nic, v tomhle strastiplném světě násilí a pokory, tak tohle stálo za to. Tady byla na hony vzdálená všemu a všem. Zabrána do pocitů a dokonalé krásy ani nepostřehla, že Helena s někým rozmlouvá, ani jak uctivě se klaní a volí přesná slova. Stála, oči široce otevřené s lehkým ruměncem v tvářích.
     ,,Líbí se ti co vidíš?" Zeptal se jí hlas přímo u tváře:
     ,,Je to nádherné, nic není tak dokonalé. Tohle by měl vidět každý, i ti nehorší tam, ze spodu." Stále se jen kochala okolím. Nedošlo jí, že hlas patřil muži, neslyšela ani zalapání dechu své paní. Ani horečné omluvy a jejich odmítnutí.
      ,,Pojď maličká, je čas, aby jsi šla se mnou." Zavrtěla hlavou: ,,Ne." Jakoby v ní ožil někdo jiný.
,,Pojď, bude to po dobrém, nebo po zlém. Kytičko, dnes si tě odvedu." Stoupl si do jejího výhledu, byla nucená zaklonit hlavu a podívat se do tvrdé tváře a chladných modrých očí.
,,Ne. Nejsem ničí majetek. Jsem člověk stejně jako vy nebo ona." Dívala se stejně tvrdým pohledem. Jeho tvář se změnila:
,,Jistě, takhle to je zajímavější, že?" Otočil se k Heleně: ,,Dokonalá panenka říkáš? Ty jsi se chtěla vdávat? Buď ráda, že tě nechám na tvé úrovni a neklesneš blíž k stokám. Ano, je roztomilá, ale rozhodně je třeba, jí naučit spoustu věcí. Jak jsi se mohla opovážit mi nabídnout tak nedokonalý dárek?" Helena se poklonila a s omluvou se vytratila. Jak jen jí to ta, malá, mrcha mohla udělat, ona jí tolik milovala. Měla si s ní pohrát, jako s jinými a vrátit jí do stok a kochat se jejím utrpením!
       Anastázie cítila tah na krku. Táhl jí za její vodítko pryč z parku: ,,Já tu chci zůstat, sem patřím, nechci pryč!" Protestovala, bránila se tahu, klesla na zem. Když viděla, že jí klidně vláčí za sebou, snažila se dostat na nohy. Rozdírala si kolena o tvrdou, kamenitou podlahu: ,,Budu hodná, prosím!" Žadonila o to aby počkal. Dál se snažila stíhat tempo, které udal. Silou vůle se jí podařilo dostat na nohy, každý krok jí bolel, po nohách jí stékala krev z kolen. Velmi nešetrně s ní hodil do výtahové kapsle:
,,Tak, Anastázie?" Držel jí za spodní čelist a prohlížel si důkladně její obličej. ,,Tak tam tě přede mnou schovali. Jak směšné. Princezna, schovaná pod kupkou hnoje." Lehce svraštila obočí, nerozuměla mu. Raději se neptala, už tak měla dost bolesti. Odstoupil od ní a nestydatě si jí prohlížel, bylo to intimnější, než doteky Heleny.
      ,,Nedotčená, to je dobře. Ani nevěděla, jaký skvost měla ve svých spárech. Ne drahá kytičko, snažili se, ale já věděl, že se ke mě vrátíš. Jsi moje a tak to zůstane. Na pořád. Jak mohla přehlídnout tvou záři?" Zavrtěla odmítavě hlavou a lehce pootevřela ústa. ,,Neboj, ten hnus, co máš na rtech dáme rychle dolů. Hvězdy přece nepotřebují skrývat za něco tak fádního." Byla čím dál víc zmatená a začala mít stach. Po tom co vystoupili v jednom z nejvyšších pater zůstala v úžasu stát. Neskonalá nádhera kolem ní, jí vyrazila dech. Jakoby na ní padl sám vesmír.
     ,,Oh!"
     Zasmál se. ,,Jistě, nikdy ti to neměli upřít, drahoušku. Tvá matka byla hloupá, chtěla tě zachránit. Richard tě vrátil, nejspíše, právě včas, že." Otočila se k němu: ,,Richard?" Křivě se usmál:
     ,,Můj bratr, můj vazal. Měl za úkol tě najít a postarat se o tebe. Nejspíše tě chtěl sám pro sebe. Nevím, co se změnilo, že tě vydal nahoru. Určitě to byl nějaký šlechetný čin. Nebo jej, už nebavilo žít ve stokách. Tím, že tě mám zas u sebe, je on volný. Má zas všechny výsady nás nesmrtelných." Její oči se třpytily údivem, opakovala skoro nehlasně:
,,Nesmrtelných..."
Pohladil jí po vlasech: ,,Měla by jsi si už vzpomenout, hvězdičko. Pojď, je čas jít domů, musíš se převléknout. Také bude dobré, když se rozpomeneš a zahojíš si ty ošklivé rány na kolenou. Tohle nevypadá důstojně, prl mou budoucí manželku."
,,Manželku? Zahojíš?" Zatočila se jí hlava, jako kdyby jí palicí uhodily, se jí začala vracet minulost.
     Matko co to děláš?
     Neboj se zlatíčko, přežiješ tam, nikdy se ti nic nestane, budeš mít Richarda, postará se o tebe. Je jiný, je jako já, nechce žít na úkor těch nešťastných duší tam dole.
      Mami?
     Ani, neboj se. Jen zapomeneš na to kdo jsi. Nechci aby jsi měla tak krutý osud, jen proto, že jsi má dcera. Nemusíš být královnou tohoto monstrózního, umělého monstra. Na zemi vše funguje, vše je jak má být. Jen tenhle komplex vybudovala naše rasa, aby měla to co chce.
       Mami, já mám strach, hrozný strach. Co když se nikdy už nepotkáme? Kdo mě bude držet?
      Anastázie, my už se nesetkáme. Znám svůj osud. Tohle je jediné, co pro tebe mohu udělat, pojď sem. Pojď ať tě mohu obejmout a dát ti svobodu.
      Znovu pohlédla do rysů muže vedle sebe, její kolena byla zcela zdravá:
    ,,Pane." Uklonila se. ,,Budete mě muset zabít, abych se stala vaší ženou." Muž se usmál:
    ,,Ano, takovou si tě pamatuji, bude to zábava, zas si tě získat, můj drahý, luční zvonku." Smál se z plných plic, když on něj Anastázie utíkala. ,,Nezapomeň, najdu tě všude. Jsi moje, je to dané osudem! Budeš mít hlad, jen já tě mohu nasytit."
       Anastázie si položila ruce na uši. Věděla to. Skončí jako každá, vyvolená osudem. Zavřená v nejvyšší komoře, kde z její životní záře bude čerpat každý, kdo je zavřený v Galaxii. Jediný s kým bude v kontaktu bude on, z nějž se bude krmit. Až přijde čas, otěhotní a porodí nástupce. Bude-li mít štěstí, narodí se muž. Jehož osud nebude tak pekelný, jako osud dívky.

(Další příběh než konečně dokončím další kapitolu v rozepsaných příbězích. Děkuji laskavému čtenáři za jeho názor. Jen vím, že z této povídky, příběh tvořit nechci. Neuměla bych to.)

-edit-