Až budete odpočívat v parku, relaxovat a užívat si svobody, sluníčka a klidu, rozhodně buďte opatrní. Opatrní na to, jak hovoříte s cizím člověkem, zda jste k němu dostatečně zdvořilí. Protože by jste mohli dostat dar, o který nestojíte a který se nedá vrátit.

     Nevýrazná, menší, ne však drobná bruneta s jednoduše staženými vlasy, spěchá na stanici metra. Kontroluje čas a ignoruje své okolí. Na nástupiště vybíhá právě, kdy zastavuje souprava. Naskakuje dovnitř, sedá si a z tašky loví knihu. Její oči, schované za obroučky dioptrických brýlí běhají po stránkách. Jako by tam vůbec nebyla. Sem tam se jí mihne tváří úsměv, občas se zamračí. Automaticky uklidí knihu a postaví se ke dveřím. Nerozhlíží se a vybíhá eskalátory, opět sleduje čas. Hbitě se proplétá ostatními, aby nastoupila do autobusu, který jí přiblíží k práci. Obřím svazkem klíčů, odemyká branku v plotě okolo léčebny. Pečlivě ji zavírá aby zmizela v útrobách staré budovy.
      Suterén, jímž se prodírá je nevábný. Když tudy procházela poprvé, naháněl jí i hrůzu. Teď už ne. Rychle se převlíká do bílého. Nevýrazná mladá žena zůstává na ramínku společně s jejím civilním oblečením. Její obličej začíná svítit. Stala se z ní jiná žena. Jen tady ví čím je. Zde ví co má dělat. Na tomto místě je každá minuta přesně daná. Čas hygieny, jídla, činnosti, odpočinku.
      Sálá z ní teplo. Dotýká se ochablých paží, hladí vrásčité tváře. Usmívá se a chválí, pokud je třeba je autoritativní. I zde, kde je vidět, že jí žilami proudí krev, tam není úplně zcela.
     Když komunikuje s ostatním personálem, stále má odstup, skrývá se za neviditelnou pevnou slupkou, přestože reaguje, odpovídá, směje se. Stejně tak jako se oblékla do své role se z ní zase svléká a stejnou cestou se vrací. Jen nyní nespěchá na autobus a jde pěšky.
      Míří do parku, kde si sedá pod strom a znovu se zaobírá svou knihou.
      ,,Slečno."
Promluví na ní neznámá. Jak má ve zvyku, nereaguje.
      ,,Slečno?"
      Otráveně zabodává prst do řádku, kde skončila a zvedá unavený pohled:
      ,,Hm?"
      Před ní stojí podivně vypadající žena. ,,Ach, jak máte nádherné oči. Byla jste tak zaujatá tou knihou. Musela jsem vás prostě vyrušit." Brunetka jen tázavě zvedá obočí:
      ,,No, aha."
      Naznačí úsměv, ale stále ještě očekává další slova. Mladistvě oblečená stařena se na ní se zájmem podívá:
      ,,Chtěla bych vám něco dát," vidí, že se mladá žena zaráží, ,,nemějte strach, můj dar ..."
      Mladá žena je chycena v síti pevného očního sevření oné stařeny. V její mysli se rodí slova, která čte z těch divných blankytně modrých očí.
      ,,Prokletí sirén, dar vampů, křehkost múz."
      Zamrká. Protírá si oči a rozhlíží se. Kouká na knihu, která jí spadla do klína. Vstává a vrací se přes park na metro.Nepamatuje si, že se setkala s podivně vypadající ženou.
     ,,Evo. Evo!"
     Otáčí se: ,,Je promiň Andrejko. Nějak jsem, mimo. Trochu jsem si zdřímla v parku."
    Andrea si svou spolubydlící prohlíží: ,,Vypadáš nějak jinak, jsi zamilovaná Evo?" Eva se zasměje:
    ,,Já? Tak to sotva. Vždyť víš jak to říkám." Obě se usmívají a halekají:
    ,,I kdybych se tu nahá prošla, nikdo si mě nevšimne!" Obě nastupují do metra.
    ,,Já bych si všiml určitě." Zasáhne jim do hovoru cizinec. Andrea jen převrátí oči v sloup a Eva nadzvedne jedno obočí. Je to snad poprvé, kdy někdo reagoval na její soukromí rozhovor. Trhne ramenem a snaží se najít nejlepší místo k stání. Nenávidí vyset za ta madla, na které skoro nedosáhne.
     ,,Klidně vás přidržím, slečno." Ozve se vedle ní další. Eva jen zavrtí v odmítavém gestu. Po očku pozoruje oba muže, kteří na ní mluvili. Jeden je asi třicátník v obleku a druhý nejspíš ještě vysokoškolák, může být i starší. Oba jí pozorují, jako by byla orosenou sklenkou vody na Sahaře.Určitě je nezná, proč se tedy o ní zajímají? Dokonce na ní mluvili.
      ,,Andrejko, prosím, že nemám někde něco nalepeného, nebo nejsem od něčeho špinavá." Šeptá jí. Andrea se dívá: ,,Nic z toho. Z čeho jsi tak nervózní? Za chvíli budeme doma, měla by jsi dnes jít se mnou ven. Mezi lidi." Eva souhlasí: ,,Na jedno bych skočila." Vystupují a zavěšené do sebe vychází ven ze stanice. Někdo jim skáče na záda:
      ,,Mám vás, vy coury!" Obě se zasmějí:
      ,,Co chceš Mišáku! Asi přes držku, takhle se mluví na veřejnosti se svobodnýma, slšýma, holkama!" Kárá ho Andrea. Eva se jen usmívá:
      ,,Cos chtěl, Míšo?"
       Michal bere Evu za ruku:
       ,,Šla, šla, šla by jsi se mnou dneska ven?" Obě koukají jako by se zbláznil: ,,No jdu dnes s Andy na jedno, tak se připoj." Andrea žďuchne Evě do boku: ,,Cos mu provedla? Se zbláznil?" Eva s lehce vytřeštěným výrazem odpovídá své přítelkyni: ,,No já nevím, ho skoro neznám, nikdy jsme se společně nijak nebavili. Myslela jsem, že mě ani nevnímá. Pojď ať už jsme doma, potřebuju vypnout!" Cupitajíc do jejich malinkého podnájmu nechávají za sebou stát užaslého Michala.
        Andrea snažíc se, aby se z knihomolky, ignorantky Evy stala sociální bytost, jí chystá na výpravu do večerního baru.,,Už jsem ti říkala, že je to klub, nemůžeš tam jít v tomhle!" Míří na Evu oranžově nalakovaným ukazovákem. ,,Co je špatného na kalhotách a tričku?" Nasadí křivý úsměv: ,,Na kalhotách a tričku nic. Jenom by to nesmělo být takové, a na tobě!" Eva protočí oči v sloup. Pokaždé to vzdá, nechodí ven tak často, proč tedy Andreu nepotěšit? Mihne se jí hlavou.
,,Fajne, tak co si mám vzít?" Nastaví ruce. ,,Chytej!" Přistanou jí v ruce bleděmodré šaty s lehkého, průsvitného materiálu. ,,Jako, fakt? Hele já povýšila chůzi na rizikovou práci a ty chceš abych si vzala šaty s dlouhou sukní?" Prohlíží si oblečení v ruce. Líbí se jí, ale nikdy by to nahlas nepřiznala. ,,Jo! Bude to super a do vlasů ti zapletu stužky. Bude sranda, Evo, prosím!" Mrká kamarádka Evy jak panenka. ,,Pro ty tvoje psí oči, pro mě, za mě. Máš mě na svědomí, ok!" Zabodla Eva prst do vzduchu, před pokušitelkou. Andrea se blaženě usmála. Konečně vytáhne svou kamarádku z ulity, i kdyby jen na dvě hodiny, než zas bude koukat na hodinky a třást se na pokračování v knize.

(Druhý možný příběh, děkuji za veškerou podporu, cením si každého názoru, laskavého čtenáře.)

-edit-