Duše neznamená vždy život.
Duše neznamená vždy lidství.
Duše někdy nemusí být vůbec.

        Na gauči, který pamatoval lepší časy a jehož trčící dráty byly utemovány těžkou dekou se posadila nevelká žena, obtloustlé postavy a pletí, která jasně hlásala, že nežije zdravým způsobem života.
         Protáhla se a promla si oči, o nichž s oblibou říkala, že mají barvu lískových oříšků. Jen aby nemusela říci, že jsou běžně zeleno-hnědé. Rozhlédla se kolem a postupně si nalila do vyprahlých úst zbytky tekutin z různých láhví.
         Takové bylo každé její ráno posledních deset let. Už si nevzpomínala na mladou studentku, plnou snů o životě, pomoci druhým, lásce a rodině. Ze života se stalo vězení, pomoc si druzí nezasloužili, z lásky se stal upocený sex a z rodiny? Z té se stalo peklo.
          Vstala za doprovodu vzdychání, hekání a křupání. Posbírala prázdné flašky a postavila je ke dveřím, však on je někdo vynese. Vždycky je někdo uklidí. S jednou nohou v růžovém pantoflíčku​ s bílou bambulkou se došourala na záchod, aby si zapálila první cigaretu dne a nechala střeva vykonat jejich práci. Pak následovalo zkrášlení. Až s přehnanou péčí na sebe nanášela vrstvu krycího krému, stínů, řasenky a rtěnky. Dlouze si česala zacuchané vlasy, jenž by jsme mohli nazývat tmavěhnědé. Oblékla si čisté oblečení a s cigaretou mezi rty, vyšla na chodbu, starého činžáku. Jemuž se nutně všude odlupovaly kusy omítky až na cihly, na schodištích dospávali svou noc existence s propíchanými žilami nebo lahví laciné samohonky pevně sevřené v ruce.
            Všeobecně zde panovala atmosféra nečistoty, utrpení a zmaru.
            Venku se budil nový den, zalitý sluníčkem a optimizmem příslibů. Pro jistotu, aby snad nezapomněla,  že je to jen optický klam si zapálila cigaretu, kterou svírala ve rtech. Opatrným krokem odcházela z domu a tehdy to uviděla poprvé. Zarazila a zamrkala, domnívajíc se, že si s ní pohrály jen stíny a stoupající slunce.
             Pořád to tam bylo, na stejném místě a koukala se to na ní. Tmavá postava s křídly.
             Váhala, jestli se má otočit a jít zpátky domů, nebo prostě jen pokračovat v cestě do práce, kterou si tak pečlivě hlídala, aby nepadla na to samé dno, těch, které právě překročila. Odlepila patu levé nohy od štěrky, po které šla k autobusové zastávce. Tím započala první krok.
            První krok k onomu přízraku, který podle všeho hleděl jen na ní.

            Šla pomaleji, než bylo jejím zvykem a kouřila daleko rychleji. Doufala, že to co vidí, se ztratí nebo je jen něco, co na cestu dotáhli uřvaní spratci z okolních, stejně neutěšených domů.
           Nerozuměla potřebě, přivést na svět další osobu, která stejnak tak skončí rozvalemá na schodech s jehlou v ruce.
           Už jen několik kroků ji dělilo od neměnného cosi. Teď již rozeznávala více detailů. Dlouhé vlasy. Vypadaly tmavé, ale říci to nemohla. Ohnutá záda, sklopená hlava a potrhaná křídla roztsžená do široka. Bosé nohy a nemocniční košile.
            ,,Anděl,"
            zamručela si pro sebe.
            ,,Tak tomu říkají,"
            pokyvovala na souhlas se sebou samou. Zastavila se a hleděla do blankytně modrých očí. V tu chvíli už nevnímala ostatní podrobnosti.
             ,,Kdo jsi?"
             Padl ten kýžený dotaz, ale ne z ženiných úst. To ono se ptalo jí.
             Zamrkala a oatrně odpověděla:
             ,,Olga, jmeuji se Olga."
             Tak zazměla odpověď. Přízrak naklonil hlavu k jednomu z ramen:
             ,,To není, nač se ptám. Kdo jsi?"

Tak další semínko, které mi leží dlouho v nezveřejněných příbězích. Opět uvítám názory laskavého čtenáře.