,,Za sedmero řekami a sedmero lesy, stál zámek. Nebyl to ledajaký zámek, byl celý z křišťálu, a v něm žila královna."
     Tak vždy začínala pohádka, kterou jsem milovala. Čím více jsem rostla, tím více se mi vzdalovala a já pochopila, že svět, ve kterém žiji, je špatný.
      Legie a Řád.
      Dvě pravdy, bojující mezi sebou.
      Nyní nastal čas, kdy budu muset zvolit ...

     Králem tohoto ruchu je jistě, On.
     Nikdo jiný, se na to nehodí.
     Temná postava v pozadí. Hráč, posunující figurky po šachovnici, aby zapadly do přesného postavení a on mohl prohlásit:
      ,,Šach mat."
     Nikdo, obzvláště mě, by nevěřil, kým byl. Proto se nyní krčím natlačená mezi skříňky a doufám, že mě nikdo nenajde. Pravděpodobnost toho je mizivá, ale ještě doufám. Kolem je spoustu dýmu, je tu rozruch. Možná bych měla rozhýbat své hrůzou ztuhlé tělo a utéci, než jen sedět na bobku a klepat se.
     Nejsem statečná, do uší si cpu prsty abych neslyšela ty vyděšené výkřiky, hlavu tlačím na kolena, aby mé pevně zavřené oči neviděly, co se kolem děje. Viděla jsem to už tolikrát, znovu už to nezvládnu. Třeba, třeba mě tentokrát objeví a už nikdy nebudu muset snášet tohle divadlo.
      Konečně.
      Ticho.
       Zvedám tvář z kolen. Koukám, že je má sukně celá promáčená. Brečela jsem a ani o tom nevím.
       Zase.
       Opatrně se sunu ven, všude leží peří, roztrhané šaty, krev. Stříkance krve od podlahy po strop. Těla, ta už dávno zmizela.
       Ticho.
       V otevřeném okně sedí temná postava. Dívá se ven, určitě ví, že tu jsem. Vždy to ví, pokaždé se přijde ujistit, že vím, kde je mé místo. Dnes, dnes nechci slyšet jeho hlas. Nechci slyšet ani jedno písmeno z jeho výsměchu! Možná, kdybych byla odvážná, mohla bych být daleko odtud, od něj, od života, od své lásky. Plížím se po čtyrech pryč, z místa, kde proběhla bitva.
       ,,Pokoušíš se odejít? Aniž by jsi se poklonila?" Stoupám si, otáčím se a zaujímám přikázanou pózu:
       ,,Omlouvám se. Děkuji za vaši práci, Exitore," nesnesu to, jestli se přiblíží, nesnesu to. Pořád doufám, že tam někde, pod tím vším, že tam pořád je.
       ,,Bylo mi potěšením, pro všechny ty křehké bytosti, učinit správnou věc." Prosím, prosím nech mě odejít, nech to jen u formalit, nezacházej dál.
        ,,Seraph, stále nerozhodná? Stále tu. Ani ryba, ani rak?" Mlčím. Ví to, nikdy na tu otázku neodpovím:
        ,,Seaph, Seraph. Kolikrát ještě to budeš muset vidět? Stále mě miluješ? Ano, vidím to, stále se zbaběle držíš svých iluzí. Proč mě tedy neposlechneš? Uleví se ti. Přidej se k Legii. Mrhání tvého talentu je trestuhodné. Nebo jednoduše, sepiš smlouvu a mě bude potěšením, probodnout tvé tělo a nechat z něj vytéct krev, než se z tebe vytratí poslední dech. Seraph?"
       Pokaždé stejné, můj talent, můj dech, má smrt. Zvedám své zarudlé a již suché oči. Jeho dlouhé, černé vlasy čechrá v pramenech vánek, vánek co přináší z venku vůni jabloní. Stuha, kterou si stahuje vždy vlasy je rudá. Rudá jako krev a  zachytila se mi na botě.
      Samaeli, kam se podělo vše, co jsme měli společné?
      ,,Seraph?"
      Jeho vlasy vlají v jarním vánku, jeho obličej je ve stínu, oči jsou temné, rty pevně sevřené. V těžkém kabátu, jsou jeho ramena ještě širší.
      ,,Seraph?"
      Prameny se svíjí ve smyčkách, zbožňovala jsem, když mi klouzaly mezi prsty. Dívali jsme se společně na modré nebe. Spojené ruce, prsty propletené.
      ,,Seraph?"
To není můj Samael, to je Exitor. Jeden ze sedmi nejvýše postavených, jeden z nejdůležitějších. Má pravdu, můj Samael je už tři roky mrtvý, jen já se nehnula z místa. Stále uvězněná ve svém vlastním světě vzpomínek a planých nadějí, neschopná rozhodnout se, zda budu bojovat za Legii nebo Řád.
       ,,Exitore."
       Otáčím se k jedné z nejvíce nebezpečných šelem zády a odcházím, nedbám krve, rovnou pryč, pryč o něj. Dnes, dnes se rozhodnu. Dnes jsem ho viděla naposledy, dnes to byly tři roky, kdy jsme spolu leželi pod jabloněmi a nechali naše prsty se proplést.
       Rudá, rudá jako krev, stužka se uvolnila a v jemných esíčkách se vytratila otevřeným oknem stejně jako poslední zbytky mého přesvědčení, nepostavit se ani na jednu stranu.

        Přežila, vždy přežije. Má dar, ani neví, že jej používá, aniž by se přidala k jedné ze stran. Nikdy nesmím dovolit, aby jí získal Řád. Je příliš cenná, pro Legii. Na celém světě, není nikdo z nerozhodných, kterého střeží samotný Exitor.
        Královna, Seraph, ptáček, motýlek, vánek.
        Seraph, chvíli jsem jí měl, chvíli byla má. Teď tu stojí, krátké skoro bílé vlasy rozcuchané, přesně jak načepýřený ptáček, do všech stran. Její nafialovělé oči rudé od slz, které prolila za ty co padli v boji o moc.
       Chci slyšet její hlas, hrubý a hluboký na ženu. Osm slov a odešla. Nikdy doposud neodešla, nikdy se neotočila zády. Jestli je tohle konec, nebude nic trýznivějšího, než vzpomínka, jak odchází nevšímaje si krve. Stužka, co se jí zachytila na botě, proletěla kolem mě ven. Ven, kde kvetou jabloně, naše jabloně. Jsou to tři roky, co jsem selhal, tři roky, kdy jsem jí nebyl schopen říci, že jsem nevydržel, nechal jsem se přemluvit.
        Má Seraph, motýlek, vánek, ptáček, jak jen ochráním královnu, když jsem vše co mi dala odhodil? 

Drahý čtenáři, zde je první semínko. Fantazi příběhu o válce, o moci a zklamání.

-edit-