Ono se to řekne, obětovat se. Jenže, někdy to je těžší, než se zdá.
     Per Aspera ad Astra.
     Sedím pod hvězdnou oblohou na zábradlí a bimbám nohama. Jistě, je to moje máma, ač si občas říkám, jestli tu ona není ta osmnáctiletá. Poslouchám, jak si vítr pohrává s opadaným listím. Je to uklidňující a zároveň děsivé, stejně jako stíny a oranžové světlo pouličního osvětlení. Měla bych se už vrátit, tohle pozorování mi nepomůže.
     ,,El, je to jen na týden. Přece to zvládneš, nejsi už malá holčička. Pokud to pro mě neuděláš, tak nebudu moc jet. Je to příležitost." Stále mi jede hlavou úryvek našeho rozhovoru. Slézám dolů a schválně šourajíce nohy v listí se vracím domů. Stejně ví, že jí na to kývnu. Co bych to byla za mrchu, kdybych zkazila romantickou dovolenou mámě a jejímu nejnovějším objevu. Takže místo ní se sbalím a podzimáče strávím jako maidka u nějakého zbohatlíka.
      Jediné štěstí je, že do krásek z magazínů a okatých dívenek z anime mám daleko. Prťavá, brýlatá a prsatá, takhle bych se popsala.
      Všechno to začalo před dvěma roky, kdy jsem koukala na anime s maidkovskou tématikou a mamka dostala nápad, proč to nezkusit i u nás. Přece pocit pohodlí a péče se líbí každému. Opravdu bych nikdy ani vzdáleně nečekala, že ten střeštěný nápad mamce vyjde.
       Firma: Maid-sama for You!
Přesně! Agentura, zprostředkovávající maidky. Milé, klidné a vstřícné ženy oblečené v uniformě francouzských pokojských. Nejprve začínala jen se sebou samou a teď už má pod sebou deset žen, které se starají o příjemnou atmosféru v domácnostech. Dvě asistentky a účetního. A co je nejdůležitější, pěkně ostrou právničku, která jí pomáhá sestavovat smlouvy, aby se žádná z žen nedostala do obtížné situace. Všechny musí projít kurzem sebeobrany, vlastní pepřák a paralyzér. Teď zrovna jedna z jejích maidek onemocněla a ona má odjet se svým drahouškem k moři.
       ,,Pokračuj v balení, mami. Tyhle bikinky si neber, nedělají ti hezká prsa." Prohodím, když procházím obývákem. Do zad mi putuje tisíce díků a pusinky.
       Vytahuju krosnu a skládám do ní vše, co by se mi mohlo hodit. Podzim v horské chatě. Pročítám smlouvu a zjišťuji co budu mít za povinnosti. Naštěstí to vypadá celkem skromně, přivítání pána a jeho hostů po příjezdu, pomoc při vybalování, pak obsluha během servírování jídla a to v přesně stanovené časy. Osm, deset, půl jedné a konec v pět hodin u podávání čaje nebo kávy. Mimo tu dobu budu mít volno.
      Do pokoje mi vbíhá má praštěná, drahá matinka: ,,El! Tak pojď, je to na sedm dní, tak tě musíme vybavit uniformami. Myslím, že čtyři ti budou stačit. No a čím tě ozvláštníme. Eliška je hodně vysoká a hodně veselá, ale ty jsi takové moje plaché káčátko." Vleče mě za ruku do šatny, kde začne probírat skříň plnou uniforem. Obléká mě jak panenku. Je to strašný, do dnes nechápu, jak můžu být její dcera. Jsem spíš dřevák, než nadšená fanynka outfitů a shopingování. Jen ta představa a mrazí mě. Ano dílo Ďábla dokonáno. Vybrala mi naštěstí černou barvu, ale proč krátkou sukni, nadkolenky a boty na nízkých podpatcích! Bílou halenku a jakousi vestičku, co se šněruje pod prsy, takže opravdu, to co běžně schovám pod svetrem nebo mikinou bude pěkně na očích. Na krk ještě sametku a do vlasů čelenku s krajkou. Bože, proč miluju svou mámu?
      Snažím se usnout, ráno musím vyrazit na první vlak, abych stihla autobus. Z konečné, to budu mít ještě dva kiláky do kopce. Jsem tak nervózní, ten svět, kam se chystám, je mi na hony vzdálený. Jsem štístko a magnet na katastrofy, jediné co můžu udělat, je sakra usnout!
      Po hodině neúspěchu si vařím kakao, to mi snad pomůže. Recept babičky. Hrnek mlíka, lžička medu trochu granka a hlavně trochu rumu! Vím, je to recept pro notoráče, ale osmnáct mi bylo, tak proč zatracovat rodinné stříbro. Uvolněně padám do peří a uháním do země, kde jednorožci blijí duhu.
       Nenávidím cestování. Obzvlášť, když si ke mě v pět ráno přisedla nějaká houbařka a zaníceně mi vyprávěla o místech, kde na ní čeká kozák a kde klouzek. Jak se těší na bedlové řízečky, bla, bla bla. Nakonec to korunovala větou: ,,Co ty hochu, taky na houby, nebo někam na výlet?" Málem jsem se udusila vodou, co jsem právě pila. ,,Ehm, na brigádu, paní." No nechystala jsem se jí vypravovat, že pod tím neforemným oblečením a čepicí je schovaná holka, co si potrpí na pohodlí a ne na parádu. V téhle ponuré náladě si to šlapu do prudkého kopce, ještě by mohla být mlha, nebo pršet. To by pak bylo dokonalé. Naštěstí svítí sluníčko a já si užívám tu nádheru kolem sebe.
       Miluju podzim, tu vůni a barvy, je to trochu zvrácené období, proto mi je asi i blízké. Taky nejsem nikdy úplně klidná, furt mi něco chybí, nevím co to je. Třeba na to jednou přijdu.
Celá rudá, zadýchaná, ramena odřená stojím před něčím, čemu bych neuměla dát jméno. Horská chata? No možná někde v Rakouských Alpách, ale tady u nás? To je lesní vila. Nádherná! Pokud nerozumíte, tak ještě jednou, naprosto, úchvatně, nádherná!
      Jdu ke dveřím a hledám někde nějaký zvonek, nebo vrátnici, protože pochybuji, že tu jsem první. Jak jsem již jednou naznačila, že mám velice dobře vyvinutý talent na pohromy, tak je tu. Když obcházím budovu a hledám, jak se dostat dovnitř, slyším za sebou temné zavrčení. Takové to bublavé, kdy přesně víte, že tohle, rozhodně dobře nedopadne. Pomalu jsem obrátila hlavu a byl tam. Hlavu sklopenou, uši v bojové pozici, středně velká, vrčící, psí obluda. Asi je to i čistokrevná rasa, ale já poznám tak jezevčíka a tohle to jezevčík není. Pomalinku couvám zpět k příjezdové cestě. Psisko stále za mnou. Nebudu lhát, mám strach. Pes vystartuje a zahryzne se mi do kalhot. Jsem šťastná, že mám na sobě své velké, maskáčové kapsáče a pes visí za zuby na kapse s mobilem a ne mě za kus masa. Ječím jak pominutá, když konečně z domu vyběhne holka mého věku: ,,Raketo, fuj!" Psisko se podívá, pustí mě a přiběhne k ní, jak roztomilé štěňátko.
    ,,Kdo ste a co tu chcete!" Vyštěkne na mě moje zachránkyně. ,,Ehm, já no, mám smlouvu, měla bych, ehm, tu být týden , em, no, jako maidka." Po tomhle koktavém přednesu, si přijdu opravdu jako imbecil, trochu si dodávám odvahy: ,,Jsem Helena, jsem zde z firmy maid-sama for you." Holka se usměje: ,,Jé ty si děvče, tak to jo, už na tebe čekáme, pojď se přivítat. Hlavně pojď pohladit Raketu, budete kamarádky, asi si taky myslela, že jsi kluk, ona nějak moc chlapy nemusí, je to fajn, když chodíme ještě s ostatními děvčaty po lese."
      Během následujících třiceti minut se dozvídám potřebná fakta. Dívka co mě zachránila se jmenuje Andrea, má na starosti úklid a fungování věcí v chalupě. Jak tomu úžasnýmu domu říká. Jinak to dělají její rodiče, ale teď jsou někde pryč, tak zdědila panství ona. O kuchyni se stará paní Nováková. Ta si obstarává kuchyň a jako pomocnici má dceru Renatu. Renata ani paní Nováková nejsou moc kamarádské osoby, ale o kuchyň se starají naprosto perfektně, ráno přijíždí a někdy kolem sedmé odjíždějí. Ob den ještě přijíždí z města Andreina kamarádka Eliška, pomáhá s úklidem. Teď sedím v jednom podkrovním pokoji, dokonce s vlastní koupelnou, a žehlím si pomačkané uniformy.
     Je jedna a ve dvě hodiny, by měla celá komedie začít. Musím říci, že paní Nováková, je extra třída, co se vaření týká. Snad mi stihne slehnout, abych se vešla do svého kostýmu. Usmívám se nad tím, jak do mě ládovala jeden chod za druhým. Ona ani Renata nejsou špatné, jen mají jinou perspektivu světa, moc toho nenamluví. Andrea je zas hodně živá a milá, je jako mé spolužačky a já jí obdivuju, tohle já neumím. Oblíkám si svou uniformu a na krk si přidělávám sametku, mou zvláštností je rolnička. Přesně, na krku mám rolničku. Máma byla nadšená, prý moje hopsavá chůze a zvuk rolničky jsou něco úplně báječného. Zářily jí oči štěstím: ,,El! No to je dokonalé, budou si tě pamatovat, škoda, že pro mě nepracuješ, byla by jsi naprostou hvězdou!" Tak jsem to odsouhlasila. Mohla jsem klidně být jen zadumaná, ale ne to prý nesmím, takže si nasadím plastic face a budu usměvavá panenka s rolničkou na krku! Brrr.
        Vymóděná, dokonale upravená stojím v řadě společně s Andreou, která se proměnila na manažerku v kalhotovém kostýmu, brýlích a drdolu, paní Novákovou a její dcerou, které jsou převlečeny do bílých rondonů u vchodových dveřích. Přijede pět lidí, o které se budeme starat. Onen boháč a jeho přátelé. Pět lidí, tři mži, dvě ženy, pět pokojů a čtyři až pět lidí, co se o ně bude starat. V příštím životě, chci být také za vodou.
       Naštěstí můj časový plán je volný, už vím, že rozhodně pomůžu Andree. Nechci jí v tom nechat, cítím se v její přítomnosti dobře. Před domem zastavila dvě auta. Přichází panstvo. Smějí se, otevírají se dveře a dovnitř vchází naprosto mě známý kluk. Peklo otevřelo svůj jícen a začíná mě polykat.
       Jedná se o prince naší školy. Stejně jako já je ve čtvrťáku, ale v jiné třídě. Já jsem v Cé on v Á. Lamač dívčích srdcí, pan dokonalý, chytrý a obletovaný, stále nezadaný Lukáš Adamec. Jeho rodiče mají prsty snad ve všech podnicích u nás ve městě. S ním jsou tu další lidi z jeho třídy. Ty jménem neznám, ale kdo by neznal idola školy, když se oněm neustále mluví. Mít zrcadlo, nejspíš bych vypadala jak duha. Jak to se mnou zamávalo. Můžu jen doufat, že neví, kdo jsem. Protože, jestli se tohle dostane do školních klepů, tak raději změním školu, třeba taková šička, nebo pomocná síla v kuchyni by nebyla špatná.
       ,,Vítejte doma, pane!" Sborově říkáme a klaníme se. Je vidět, jak se všichni baví. Jeden z nich mrká na Lukáše: ,,Tak tohle jsi myslel, když jsi říkal týden s Cross play? To se mi líbí." Lukáš se zazubí: ,,Marku, hlavně buď slušný, protože všechny ty dámy zde, mají velice kvalitní smlouvy." Andrea přistupuje k Lukášovi: ,,Pane, dovolte, abych vám představila personál, který se o vás bude starat." Nejprve představuje kuchařky a pak mě: ,,Tady Na-chan, je vaší maidkou." Usmívám se svým plastikovým úsměvem a v malém pukrle zdravím: ,,Dobrý den, pane. Mohu vám vzít vaše svršky a doprovodit vás i váš doprovod do pokojů?" Ptám se se sklopenými víčky. On, tak, krásně, voní! Ne to se nesmí stát, přece se nezblázním do modelky v klučičí kůži!
       ,, Ano." Odpoví, tak beru od něj a ostatních bundy a věším je na věšák, vracím se: ,,Omluvte mě za zdržení, můžete mě následovat. Ukážu vám vaše pokoje. Slečny si jistě rády odpočinou po tak namáhavé cestě." Vedu je do patra, do ložnic s výhledem do údolí. ,,Zde je váš pokoj, pane." Otvírám dveře, do velmi prostorné, vkusně zařízené ložnice. ,,Zavazadla vám hned přinesu." Je vidět, že ho to trochu zarazilo: ,,Em, ne to neb..." Nenechávám jej domluvit. Bohužel, jsem zaškolená příliš dobře: ,,Pane, máte za sebou náročný den, nechte svůj personál, ať vás hýčká. Odpočiňte si." Postupně odvádím i ostatní. ,,Pane Marku, zde je váš pokoj, smím vám pomoci?" Pak ubytovávám dalšího z mužů, vyslechla jsem, že se jmenuje Filip. A dvě holky Lucii a Janu. Viděla jsem, jak se červenají. Líbí se jim pocit, že jsou jako princezny. Asi mě to i potěšilo, že se mi podařilo vykouzlit atmosféru, do které běžně nezapadám.
      S pomocí Andrei, paní N. a její dcery dovláčíme všechna zavazadla do poschodí. Je vidět, že jsou zvyklí cestovat, tak mají svá zavazadla popsaná. S mým vyumělkovaným úsměvem klepu na všechny pokoje, nejprve u Lucie: ,,Omlouvám se slečno, že mi to trvalo trochu déle. Zde máte svůj kufr, budete potřebovat vybalit? Je v pokoji vše v pořádku?" Ruce spletené před tělem, nohy u sebe. ,,To je v pořádku." Dělám pukrle: ,,Jistě slečno. Čaj se bude podávat ve společenské místnosti v pět hodin. Uvidíme se tam." Stejný scénář proběhl i u Jany a jen s oslovením pane u Filipa. Na něm je vidět, že takováhle hra, ho moc nebere.
      ,,Omlouvám se pane Marku, zde je vaše zavazadlo, budete potřebovat pomoci s vybalováním?" Marek se na mě zašklebí, to je výraz, co se mi nelíbí: ,,Jistě Na-chan. Když už jsi tady, tak mi prosím otevři i okno a rozestel." Dívá se významně. Moje plastiková tvář je stále neměnná: ,,Jistě pane. Nejprve tedy to okno." Otevřu jej dokořán, aby ho chladný vzduch z venku trochu ochladil. ,,Postel si přejete rozestlat zcela, nebo dát dolů pouze přehoz." Dostal se trochu mimo mísu: ,,Em, asi jen ten přehoz, prosím." Elegantním, naučeným způsobem, jej strhávám z postele, aniž bych se nějak nakláněla, nebo vystavovala. Vidím, jak je zklamaný. Takže on bude ten oříšek, co si bude chtít sáhnout. Dobré vědět. ,,Pane budete si přát spodní prádlo rozložit, nebo jen uložit?" Schválně se ptám provokativně. Vrtí hlavou: ,,Vybalím si sám, děkuji Na-chan." S pukrle odcházím z pokoje. Tak a teď Lukáš. Nádech výdech, plastic face: ,,Promiňte pane, že jsem vás nechala tak dlouho čekat. O vaše hosty je již postaráno, zde je vaše zavazadlo. Mou vám nějak pomoci?" Chytne mě za zápěstí a vtáhne mě do pokoje, opřu se zády o zavřené dveře: ,,Ale pane, copak se děje. Tohle není zrovna zdvořilé chování k maidce." Srdce mi divoce buší a v mém mozku se začínají vybavovat všechny figury a postupy, které jsem se naučila v kurzech sebeobrany.
         Usmívá se na mě, příliš blízko mě: ,,Helena, nebyl jsem si jistý, teď to vidím. Netušil jsem, že jsi až tak hezká." Moje podvědomí zařvalo: ,,COŽE!!" nahazuji zpět výraz: ,,Pane, nejspíše si mě pletete s někým z jiného prostředí. Jmenuji se Na-chan, potřebujete pomoci s vybalováním nebo je to vše?" Dobře jsem viděla ten nebezpečný lesk v očích: ,,Ano, vybal mi prosím Na-chan." Zkusím stejný trik jako na Marka. Odpověď je však jiná: ,,Prosím, všechny mé trenýrky rozlož, nemám rád, když mě tlačí sklady." Vysloveně čeká, že cuknu. Jenže na to nejsem, když už přijmu výzvu, tak se jen tak nevzdám. ,,Máte to hotové pane, ještě něco, nebo se potkáme až na čaji o páté?" V jeho chytré tváři je vidět, že si mě otypovává: ,,Děkuji na-chan, uvidím se u čaje. Velmi se těším na tento týden, Heleno!" Zašeptá mi, když jej míjím.
        Jak. Mě. Sakra. Zná! Dupu vztekle do schodů. Vždyť mě pořádně nepoznají ani moji vlastní spolužáci. Ničím nevynikám, takže jsem opravdu na škole neviditelná. No jak je vidět, někdo přece jen o mě ví. Tenhle plat, bude sakra tvrdě vydřený. Nemůžu udělat mamce ostudu, jde o její firmu. Sakra! Sakra! Sakra!
        O půl páté, už pomáhám Renatě v jídelně nachystat občerstvení k čaji o páté. Je připravená jak káva, tak čaje. Cukroví, maličké sendviče a dortíčky. Stojím u dveří, abych mohla vítat a usazovat hosty. Poslední povinnost dneška. ,,Dobré odpoledne, slečny. Dobré odpoledne, pánové. Prosím, pojďte se usadit. Smím vám nabídnout čaj, kávu? Cukroví, dort, sendviče?" Hodinu cukruju okolo stolu a jsem dokonalá panenka s neměnným výrazem. Vstávají od stolu, baví se o večeru. Loučím se s nimi, dnes padla.
         Vracím se do svého pokoje, sundávám si z obličeje masku, svlékám uniformu a skáču do svého pohodlného oblečení, sice už jen chvilinku bude světlo, ale musím na vzduch. Ještě než se ztratím, běžím za Andreou: ,,Andreo?" Koukám na její výraz. ,,Andreo, to jsem já Helča, jsem jen v běžném stavu. Jdu ven, ještě dokud je trochu světla. Mám padla, až přijdu, můžu ti s něčím pomoci." Už se na mě usmívá: ,,To je převlek, po každý si myslím, že jsi nějakej pubertální hošík. Vem si sebou Raketu." Vrtím hlavou: ,,Raději ne, taky si myslí, že nejsem holka." Usměju se a vypadnu do lesa za chalupou, strašné pojmenování pro ten úžasný dům.
        Užívám si spadaných listů a barev kolem sebe. Najednou se za mnou zlomí větvička. Měla jsem si vzít Raketu, sakra. Pokračuji dál, ale jsem připravená k sebeobraně. Budu mít jen jednu šanci. Doufám, že jsem to už moc nepozapomněla. Kroky za mnou zrychlují, cítím na svém rameni ruku. Chytám jej a odhazuji do pryč. Když chci utíkat zpět k chatě, útočník mi podráží nohy. Lehá si na mě. Podívám se a dojde mi, že je to Lukáš a směje se mi. ,,Stále tak divoká Heleno?" Mračím se na něj: ,,Co chceš?" Usmívá se od ucha k uchu, slézá ze mě a podává mi ruku, aby mi pomohl vstát. Nechávám si pomoci, co to sakra se mnou je?
        ,,Jsou furt tak krásný." Přemýšlím o čem to blábolí: ,,Nikdy si je pod čepici nesvazuješ gumičkou, stále stejný účes, Heleno." Sakra, spadla mi čepice: ,,Jak to víš? To přece neví skoro nikdo!" Kdo je ten kluk? Pokrčí rameny: ,, Znám tě. Znám tě dlouho, jen mé ego zraňuje, že ty si nepamatuješ mě! Ale to nevadí, alespoň to bude zábavnější." Kroutím hlavou: ,,Nemůžeš mě znát. Já pochybuju, že jsi si mě někdy všiml ve škole." Koukám na toho poloboha před sebou. To prostě není možné. Vidím, jak mi vyndává z vlasů lístečky a usmívá se jak blbeček. ,,Neměla by jsi se schovávat. Je pravda, nepoznal jsem tě hned. Ve škole jsem neměl šanci dostat se tak blízko, abych ti viděl do očí." Co to sakra plácá: ,,Proč by se školní idol zabýval nickou, jakou jsem já?" Zamračí se na mě a přibližuje se ke mě příliš blízko, takže bezděčně couvám a narážím zády do stromu. Uvězňuje mě mezi ním a sebou: ,,Takhle už nikdy nemluv, musel bych ti to vysvětlit jinak!" Hrozí mi, ale čím? ,,Jsi strašně zajímavá, vždy jsi byla. Ale teď jsi jiná, což ostatně já také. Měla by jsi vědět, že tvoje schopnost ignorovat okolí je velice zajímavá." Valím na něj oči a zvedám obočí: ,,No ty jsi moc blízko, měl by jsi se posunout." Když se nehýbe, pokládám opatrně ruce na jeho hrudník a zatlačím: ,,Dobře Heleno, líbí se mi tvůj obličej, když na něm není ten plastic face. Celou dobu mám chuť ti naplácat, aby jsi se tvářila jako žijící člověk, ne jako loutka." Zalapám po dechu, naplácat? ,,Co jsi za úchyla?!" Vykřiknu. ,,Ten co od rodičů k narozeninám dostal podzimní prázdniny se svou vlastní maidkou."
       Začínám mít strach ,,Možná by jsi neměla mít, na mě ty své hezké dlaně." Ani jsem si neuvědomila, že je tam furt mám. Takže je bezděčně pouštím podél těla. ,,Proč po mě vlastně jdeš? A kde máš přátele?" Zasměje se: ,,To je otázek. Co po tobě chci? Bavím se tebou a přátelé, ti jeli do města." Skoro ho nenechám domluvit: ,,Tak mi řekni odkud mě znáš, když víš, že si pod čepici nesepínám vlasy a, a,.." Usměje se a pohladí mě po tváři: ,,Jsi furt stejná a tak jiná. Taková malá bojová kočička. Malá lvice." Vypálí na mě a odejde.
       Malá lvice. To byla moje přezdívka. To byl poslední tábor na kterém jsem byla. Tam přece nebyl, nepamatuju si, že by tam někdy byl. To bych si přece pamatovala, nebo snad ne? Tenhle týden nabírá čím dál lepší obrátky.
       Vynervovaná se vracím do domu, když procházím halou, najdu na zemi fotku. Je to fotka na níž jsem já. Sedím na větvi nad vodou v jednodílných plavkách a vlasy mám spletené do dvou drdolů. Vypadám na té fotce šťastně, ale kdo jí fotil, co dělá tady. Jasně Lukáš! Dodávám si odvahu a klepu na jeho pokoj: ,,Pokud nemáš uniformu, tak sem nechoď. Nemusel bych se chovat slušně!" Couvám od dveří. Má mě přečtenou. Já do své uniformy vklouznu až ráno. Teď ne. Jen nevím, jak se zbavím, všech svých podivných myšlenek.
       Nedaří se mi usnout, koukám na hodiny. Tři ráno. Tady si kakao, ala notoráč neuvařím. No zítra budu muset použít i kosmetickou taštičku. Plížím se ven. Je nádherná noc. Jasná, jako by mi sám vesmír padal do klína. Málem umřu, když na mě promluví stín: ,,Stále posedlá vesmírnou nádherou?" Zamručím na odpověď a choulím se do mikiny. Když se otáčím, že půjdu zpět, tak mě chytne za ruku: ,,Proč jsi na mě zapomněla Elí? Moje malá lvice? Slíbila jsi mi, že na mě nezapomeneš." Jako by se mi v hlavě rozzářily všechny hvězdy.
       ,,To ti to trvalo." Strhne mě k sobě do objetí, nebráním se, jak jsem jen mohla zapomenout!

(Další semínko, ale opět u tohoto vím, že z něj příběh tvořit nechci. Když už je to Jaro, tak zavzpomínejme drahocenný čtenáři na podzimní dny)