Původně jsem si myslela, že losování rozdělím kvůli obrázkům na dvě části, ale koukám, že nakonec to budou tři. V téhle kapitole máte takový úvod, v němž můžete trošičku blíže poznat osobnosti princů. A ano, vydávám to trochu dřív, ještě mi chybí asi tři přihlášky, ale já si nemohla pomoct. Takže doufám, že se vám tenhle úvod bude líbit a také doufám, že všichni brzy odevzdáte přihlášky, abychom mohli jít hrát.

———

Pomalu se smrákalo a za zdobenými okny neprosvítalo nic, než tma. Dospělý muž, který se v šeru svých komnat zdál být spíš malým chlapcem, si pomyslel, že zatažená obloha venku dokonale vystihuje jeho vlastní náladu. Jak tak hleděl do dáli, s rukama zastrčenýma v kapsách nažehlených kalhot slušivého obleku, připadal si úplně ztracený.

Z pochmurných myšlenek ho nenadále vytrhlo hlasité zaklepaní na dveře - jednou, dvakrát, třikrát. Prudce se otočil, protože poznával dětský signál, který už tolik let neměl možnost slyšet.

„Pojď dál, Theo," povzdechnul si a pozoroval, jak jeho bratr zvenčí stisknul tepanou kliku a vešel dovnitř. Mírně se na sebe usmáli, leč ani jednomu nebylo příliš do smíchu. Čekal je těžký večer plný světel, kamer a papírků, které měly rozhodnout o jejich dalším osudu. Nikomu by se takové vyhlídky nelíbily.

„Ahoj," pozdravil Aidena příchozí a nervózně si promnul lem bílé košile, kterou měl pod špatně zapnutým sakem. „Tak co, jak to jde?" zeptal se přiškrceně a sám věděl, jak hloupá je to otázka. Moc dobře věděl, jak to druhému princi jde - asi tak mizerně, jako jemu.

„No, už mi bylo i líp," uchechtnul se starší z nich a prohrábnul si své tmavé vlasy. „Prostě... jenom nemůžu uvěřit, že už je to tady," zamumlal tiše a nakonec zvedl pohled k Theovi. „Stejně je nefér, že s tebou rok nepočkali. Ty by sis teď měl užívat svobody," zamračil se nesouhlasně. Od začátku byl proti spojení dvou Selekcí. Jenže rodiče byli nekompromisní a když s nimi nakonec souhlasil i samotný Theodor, neměl šanci.

„Já vím. Ale myslím, že bude lepší, když do toho půjdeme spolu. Budeme tady jeden pro druhého. Jako správní bráchové," pozvednul mladší princ koutek úst a přistoupil k Aidenovi, načež ho objal kolem ramen na znamení podpory. On mu přátelské gesto milerád opětoval.

„Řekni mi, kdy jsme my dva byli naposledy správní bráchové," zamumlal v žertu, ale tahle věta mezi ně stejně vnesla semínko nejistoty.

„No, už to bude dlouho," souhlasil Theo tiše. „Nejspíš pár let," dodal.

„Od té doby, co jsme byli děti," povzdechnul si těžce Aiden. Jeho bratr chtěl nejprve protestovat, ale pak si uvědomil, že má pravdu. Čím starší byli, tím se sobě navzájem stávali cizejšími. Až je nakonec dohromady musela svést soutěž o jejich srdce.

„Fajn, tak si teď slibme, že už navždycky budeme jeden tým," navrhnul Theo s upřímným úsměvem a nabídnul mu svou ruku.

„Navždycky jeden tým, brácho," souhlasil se stejným úsměvem Aiden a ruku přijal.

———

„Dámy a pánové, holky a kluci! Dnes večer jsme se zde sešli kvůli výjimečnému okamžiku! Okamžiku, který rozhone o budoucnosti naší milované Říše!" hulákal moderátor zpráv do kamer v živém přenosu, zatímco královská rodina napjatě postávala v zákulisí a čekala na své uvedení. Král měl na sobě tradiční uniformu s mnoha odznaky a vyznamenáními, zatímco královna si vystačila s modrou šerpou, přehozenou přes její bělostné šaty. Princové byli vzorně oblečeni v oblecích a dvě ženy se jim ještě snažili sprejem a hřebenem správně upravit neposedný účes.

„A nyní, dámy a pánové, prosím přivítejte našeho milovaného a moudrého krále Roberta a rozkošnou, nestárnoucí a půvabnou královnu Irene!" zahulákal směrem k vybraným divákům, kteří dostali speciální pozvánky přímo do studia, ale hlavní publikum se skrývalo za televizními obrazovkami po celé zemi. „Ovšem pozor, to není vše! Dnes se k nám totiž připojí i kurunní princ Aiden a jeho mladší, neméně zářivý bratr, princ Theo!" hlásal dál mužík s modrými vlasy, zatímco na scénu popořadě kráčeli všichni jmenovaní. Zatímco král s královnou se usadili na svých trůnech, princové zůstali stát uprostřed místnosti na téměř neviditelně vyznačených značkách.

„Jak jistě víte, dámy a pánové, princové již vyrostli z oněch malých chlapců, které si já i mnozí z vás pamatují! Už nepobíhají po našem studiu, ani neničí dorty na královské svatby!" zasmál se bujaře moderátor vlastnímu vtipu a publikum, sloužící také jako zvuková kulisa, se zasmálo spolu s ním. Theo se naopak nepatrně přikrčil a Aiden na moment zavřel oči, aby se zhluboka nadechl. Musel se sám sebe ptát, proč je musí pan Lorenzio tak ztrapňovat. Jenže to už bohužel patřilo k jeho bláznivému stylu.

„Naopak, princové nám již dospěli," pokračoval a tajemně trochu snížil hlasitost, s níž mluvil, „a tak si pomalu začínají hledat nějakou dámu!" Princ Aiden si byl jistý, že viděl, jak do kamery mrknul. „No a jelikož my je máme moc rádi, rozhodli jsme se jim trochu pomoci," protáhnul s lišáckým úsměvem. Chvilku jen tak přecházel po studiu, načež se napřímil a rukama energicky mávnul ve vzduchu: „Dámy a pánové, je mi nesmírnou ctí uvést další Selekci!" zakřičel dramaticky a diváci začali tleskat.

Studiem se rozezněla rytmická hymna a na obrazovce mimo kamery se promítal státní znak Říše, který teď viděli ti, kteří doma sledovali televizi. Všichni se postavili a pokorně se přidali k popěvku, jak se očekávalo od všech občanů. A jakmile dozněly poslední tóny, moderátor začal znovu mluvit:

„Dnešní večer v živém vysílání vylosujeme čtyřiadvacet mladých dívek ze všech provincií, které budou mít to štěstí vypravit se do paláce a ucházet se o místo po boku princů - a jedna z nich se stane i naší budoucí královnou! Avšak myslím, že královna Irene se nemá čeho bát - nejokouzlivější královna v dějinách!" zase se zasmál tím svým podivným způsobem a učinil přehnaně noblesní úklonu směrem k malému pódiu s trůny. Aidena zajímalo, jestli měl tohle ve scénáři tvořeným právě jeho matkou, nebo byl takový vlezdoprdelka, aby to vyšlo z jeho vlastní hlavy.

„Ptáte se, jak to bude probíhat? Jednoduše! Princové se budou střídat v losování papírků, na nichž jsou napsána jména všech přihlášených! Zde můžete vidět dvanáct skleněných nádob," pokynul směrem k dózák na dvanácti stojanech, „z nichž každá reprezentuje jednu naši provincii! Alta, Bowel, Cecila, Dornus, Ennak, Filos, Grontis, Holam, Ilris, Jakon, Kostarija a Lorencie!" vyjmenoval všechny provincie a Theo si trošku škodolibě posteskl, že nějakou omylem nevynechal, ačkoliv se za takovou myšlenku pěkně rychle zastyděl.

„A teď už se jen zeptám princů - jak se cítíte, pánové? Jaké máte očekávaní? Na co se těšíte a na co naopak ne?" otočil se se zubatým úsměvem na Thea a Aidena. Oba dva své odpovědi uměli nazpaměť.

„Je to pro nás čest, smět se seznámit s dívkami z tolik odlišného prostředí a najít mezi nimi svou ideální partnerku," odkašlal si korunní princ a naučeným, možná trochu škrobeným způsobem se usmál.

„Říká se, že očekávání by člověk neměl mít, aby pak nebyl zklamaný. Myslím ale, že i když právě od Selekce očekávám hodně, dívky mě nezklamou!" zazubil se Theo v odpovědi na druhou otázku.

„Ano, myslím, že se máme na co těšit," souhlasil Aiden, čímž končil připravený text. Moderátor se na ně souhlasně usmál a pokýval hlavou, načež ještě pár minut mluvil a pronášel kýčovité vtípky. A pak přišla slova, kvůli kterým se princům skoro rozklepala kolena:

„Dámy a pánové - losování může započít!"